So 26.8. – Cesta domu

Nákupní centrum BIG v Novi Sadu

Ráno se probouzíme po sedmé hodině a hned po rozkoukání se vyrážíme na snídani. Poměrně bohatý švédský stůl, opět nacházím svůj oblíbený pršut, Magda jogurty, nechybí croissanty jako sladké tečky na závěr. Pobalíme se, sjedeme výtahem do garáže, nahážeme věci do auta a vyrážíme z města, máme před sebou poměrně slušnou štreku domu. Chvíli se motáme centrem Bělehradu, ale je sobota ráno a provoz je minimální, tak to až na semafory na křižovatkách nijak nestojí. Za chvíli jsme na dálnici A1 a míříme na sever. Protože ale máme ještě nějaké srbské dináry, tak nejedeme dlouho a u města Novi Sad sjíždíme z dálnice s tím, že se zastavíme na nákup v nějakém obchoďáku a hotovost utratíme za nějaké ty nákupy domu. U druhé výpadovky k dálnici nacházíme nákupní centrum BIG. Nakupujeme pár lahví dobrých srbských vín, nějaké sušenky a dobrůtky a pak i nějaké pití a jídlo do auta na následující cestu. Vracíme se zpět na dálnici a pokračujeme dál na sever, kdy za hodinku přijíždíme na hraniční přechod ze Srbska do Maďarska Horgoš – Rözske. Již jsme tudy jednou projížděli, fronta vypadá podobně, tedy to odhadujeme na minimálně dvě hodinky. Taky že ano, srbská celnice jedna hodina, ta maďarská to samé, ještě že sebou v autě máme dostatečné zásoby jídla a především pití, protože venku je docela teplo. Na maďarskou dálnici tak najíždíme až chvíli po druhé hodině, ovšem dlouho po ní nejedeme, po 90 kilometrech z ní opět sjíždíme, tentokrát u Kecskemétu. Důvod je jednoduchý, jednak potřebujeme natankovat a na dálnici je nafta přeci jen dražší a jednak si chce Magda nakoupit domu nějaké ty maďarské papriky a pasty do guláše. A tak nejdříve na MOLce natankujeme nádrž do plna a pak v nedalekém ALDI do půl čtvrté nakupujeme vedle paprik i nějaké to tokajské víno. Vracíme se na dálnici a míříme kolem Budapešti a Györu dál směrem na Vídeň, tu projíždíme a v půl osmé z dálnice konečně naposledy sjíždíme u Stockerau, abychom si zašli do nám dobře známého McDonalda ne rychlou večeři. Pak už jen po klasické silnici kolem Hornu dál směrem domu, kam přijíždíme po desáté večerní. Z celodenní cesty po dálnici jsme docela uondaní, ale celkově i tento náš druhý výlet po balkánském poloostrově hodnotíme velmi kladně. Dnes jsme ujeli 791km.

» Kompletní fotogalerie «

Pá 25.8. – Lepenski Vir, Golubac a Bělehrad

Model chýše v Archeologické muzeu Lepenski Vir

Ráno si po probuzení dopřáváme na ubytování výbornou snídani, pobalíme věci do auta a jdeme zaplatit za nocleh. Na recepci jsme mile překvapeni, pan domácí se omlouvá, že nám večer pod okny skupina rumunských hostů dlouho do noci hlasitě rozprávěla a slevuje 20 euro z ceny. My byli večer tak unaveni a spali celou noc jak zabití, že o žádném hluku nic nevíme a slevu odmítáme, že jsme byli naprosto spokojeni. Pan domácí je potěšen, ale slevit opravdu chce, tak nakonec nacházíme kompromis na 10 eurech slevy a ještě si s ním chvíli povídáme o tom, jak ubytovával české vojáky. Po deváté nasedáme do auta a jedeme z Negotinu severovýchodním směrem, po necelé hodince jízdy přijíždíme opět k Dunaji, v oblasti kousek za Železnými vraty, řeka je tu méně široká, než včera ve Vidinu a teče rychleji. Kolem to začíná být docela kopcovité a tak se ze silnice docela kocháme různými výhledy. Po půl jedenácté z hlavní silnice odbočujeme a auto parkujeme kousek od ní na parkoviště u místa zvaného Lepenski Vir, což je významná evropská archeologická lokalita. Jdeme pár set metrů pěšky podél Dunaje příjemným hájkem a přicházíme k bílé prosklené budově zdejšího muzea. Zaplatíme levné vstupné a již se seznamujeme nejdříve pomocí filmu a následně prohlížením expozice s Lepenskou kulturou. Jde o vyspělou kulturu, která existovala v této lokalitě v sedmém až šestém tisíciletí před naším letopočtem. V domech s jednotným půdorysem zde žila komunita lovců a rybářů, geometricky pravidelně se zde vyskytovala také ohniště i kamenné stély. Celé sídliště, ve kterém žilo sto až dvě stě lidí mělo tedy určitý urbanistický plán. V okolí pak existovalo také větší množství menších osad. Nalezené předměty ukazují na pokročilý kulturní i náboženský život, na sociální diferenciaci i pokusy o zemědělskou produkci včetně domestikace psů, vepřů i skotu. Největší částí expozice je část sídliště, kolem které se procházíme, fotíme a máme možnost pochopit její uspořádání.

V pevnosti Golubac

Po návratu k autu pak jedeme další půlhodinku kolem Dunaje a zastavujeme na parkovišti u majestátní pevnosti Golubac. Ta se tyčí přímo nad Dunajem, pochází ze 14. století a je jednou z nejvíce zachovalých středověkých pevností v Evropě. Hrad má zpřístupněny čtyři návštěvní okruhy, rozdělené podle náročnosti návštěvy. Jak je hrad na skále, tak dostat se na některá místa a jednotlivé věže vyžaduje zdatnost, zkušenosti s pohybem na skále a průvodce. Zelený okruh je pro všechny a obsahuje spodní dvě věže a budovy v nejnižších partiích hradu u řeky, pak je tu o malinko náročnější modrá trasa, která zahrnuje i další dvě výše položené věže. Následuje červená trasa s průvodcem, kdy se dá dostat k vůbec nejvýše položeným věžím a pak černá, téměř horolezecká, kdy se dá dostat až k nejvyšším partiím hradu a donjonu. My volíme zelenou trasu, je docela horko a šplhat se někam po skalách se nám úplně nechce, stačí v tom teple lézt nahoru ve věžích. Prohlídka je ale velmi zajímavá, vše je buď hezky zachovalé nebo rekonstruované, věže i budovy jsou plné informačních panelů o dějinách hradu, srbské historii i nalezených předmětů a vojenských artefaktů. Co nás překvapuje je množství cedulí upozorňujících na jedovaté hady, Magda z nich vůbec není nadšená. Na závěr se ještě projdeme kolem Dunaje a po upraveném okolí dole vedle hadu a v půl třetí pevnost opouštíme.

Soutok Dunaje a Sávy

Míříme na Bělehrad, do jehož centra kolem čtvrté přijíždíme. Máme domluvené ubytování Atera Business Suites, navigace mne zastavuje na rušné ulici v místě pro taxíky, ale hotel zdá se je někde v pěší zóně za námi. Nechám auto na blikačkách a Magda se vydává na průzkum. Jako naschvál se do minuty objevuje městský policajt, který ale bohužel nemluví příliš dobře anglicky, takže má snaha vysvětlit mu, co tam dělám, je docela namáhavá. Když už to asi za 10 minut vypadá, že se nedomluvíme a budu muset odjet, přichází Magda i s pánem z recepce hotelu, domluva se podaří a my pak společně jedeme k vjezdu do podzemní garáže hotelu. I v případě ubytování se objevuje malý háček, náš pokoj ještě není zcela připraven, ale dostáváme možnost zatím dát věci do jiného pokoje a dopřát si sprchu. Hned po ní vyrážíme na prohlídku města, nejdříve na nedaleké náměstí republiky s národním muzeem a jezdeckou sochou prince Michaela a následně do parku Kalemegdan. V tomto parku se nachází především zdejší pevnost, ale je zde i spousta upravené zeleně, chodníčků a hlavně nádherných výhledů na soutok řek Dunaje a Sávy.

Interiér chrámu sv. Sávy v Bělehradě

Trávíme v parku více než hodinu, než se vydáváme na delší cestu kolem slavného hotelu Moskva přes náměstí Slavija až k jednomu z největších pravoslavných kostelů na světě, k chrámu sv. Sávy. Kostel je postaven na místě, kde byly v roce 1595 Sinanem Pašou spáleny ostatky sv. Sávy. Základní kámen byl položen v roce 1935 a kostel stále ještě není dokončen. I tak je ale budova nádherná, kocháme se nádherným interiérem, obcházíme chrám kolem dokola a prohlížeme nádherně zdobené brány i zvonice. V osm večer jsme zpět v centru, protože už máme docela hlad, zamíříme do příjemně vypadající restaurace Pečenjde i roštilj kod Mikana a dáváme si vynikající večeři doplněnou českým Staropramenem. Pak se ještě chvíli procházíme po pěší zóně, užíváme si příjemný večer a pomalinku trávíme, než se vrátíme na pokoj a zamíříme na kutě. Dnes jsme ujeli 238 km.

» Kompletní fotogalerie «

Čt 24.8. – Belogradčik a Vidin

Pevnost a skály v Belogradčiku

Ráno po probuzení a spáchání základní hygieny zamíříme v hotelu na snídani, nečekáme nic světoborného, což je i splňuje, ale hlady hotel neopouštíme. V půl deváté jsme na cestě a jedeme na sever směrem na Sofii. Tu objíždíme a pokračujeme dál, první zastávku děláme až v půl dvanácté ve městě Bělogradčik, resp. u zdejšího turistického centra. To je totiž hned vedle zdejší pevnosti, kam máme namířeno. Pevnost má své kořeny v římské éře a její současná dochovaná podoba pochází ze 14. století. Zaplatíme nevysoké vstupné a první branou vstupujeme na velký opevněný dvůr. Zřejmě zde nedávno bylo nějaké kulturní vystoupení, protože v nejvíce fotogenické části tohoto dvora zrovna dělníci rozebírají tribunu. Nevadí, pokračujeme bránou dál a pomalu stoupáme do kopce, kde je za další bránou nejkrásnější část staré pevnosti umístěné přímo mezi skalami. Skoro hodinku se pak pohybujeme nahoru a dolů po schůdcích a skalách a kocháme se výhledy do okolní krajiny. Zdejší skály jsou zajímavé svou barevnou škálou, od šedé a světle okrové až po tmavě červenou. A svými tvary od ladných věží a jehel až po homole a skalní hřiby. Kolem dokola pak sytě zelené lesy, je vidět i celé město Bělogradčik, na jihu v dálce pak vrcholy hřebene pohoří Stará planina a na severu roviny kolem Dunaje. Počasí je ideální a jsme překvapeni, kolik turistů se na tomto místě vedle nás sešlo. V jednu hodinu jsme zpět u auta, ještě si skočíme do nedaleké restaurace na malou svačinku a hlavně a něco k pití a vyrážíme dál.

Pevnost Baba Vida ve Vidinu

Protože máme dostatek času, zastavujeme se ještě v městě Vidin, kde auto nechávám na jedné z ulic nedaleko promenády kolem Dunaje. Díváme se chvíli na širokou řeku, na rumunský břeh i mola lodí na břehu zdejším, bulharském. Procházíme se parkem až k místní pevnosti Baba Vida, která byla založena v 10. století na místě bývalé římské pevnosti Bononia. Pevnost hrála důležitou obrannou roli ještě během osmanské nadvlády, od 19. století však už byla využívána jen jako sklad zbraní a vězení. My ji celou obcházíme kolem dokola, využíváme i jedné z bran v opevnění a scházíme ke břehům Dunaje, kde je malá písečná pláž. Zkouším nohou teplotu vody a odolávám pokušení se vykoupat. Od pevnosti se vracíme pomalu zpět, zastavujeme ještě v restauraci u hotelu Anna-Christina, kde si dáme něco malého a sladkého na zub a doplníme tekutiny. Autem pak město před třetí hodinou odpolední opouštíme a míříme severozápadním směrem k hraničnímu přechodu do Srbska. Tam jsme za pár minut, vypadá to, že jsme dojeli na místo, kde lišky dávají dobrou noc, ale přechod kupodivu funguje. A nebýt toho, že jsme museli posečkat, než pohraničníci před námi zkontrolovali projíždějící náklaďák, tak jsme téměř nezdrželi, takhle nás to stálo asi deset minut času. Za dalších pár minut pak přijíždíme do města Negotin, kde máme pro dnešek zamluvené ubytování. Nejdříve zamíříme do centra najít nějaký bankomat a vybrat nějakou hotovost v dinárech, což se sice ukazuje jako docela problém, ale nakonec se to podaří. A protože nás centrum města nijak nenadchne, zamíříme raději na ubytování, do Vily DeLux.

Vila DeLux v Negotinu

Ukazuje se, že fotky nelhaly, několik hezkých vil s centrálním bazénem a hezkou relaxační zónou. Hned po ubytování se tedy převlékáme do plavek a horké pozdní odpoledne trávíme v bazénu nebo na lehátku vedle něj se sklenkou piva Zaječarsko. Po zrelaxování pak na pokoji pomocí telefonu a google map hledáme nejbližší restauraci s nějakým hodně dobrým hodnocením a vydáváme se na večeři do restaurace La Moara. Místo je docela zajímavé, jdeme kolem zdejšího fotbalového stadionu a venkovního bazénu k zřejmě pozůstatkům nějaké traktorové stanice a JZD, ale restaurace je moderní a kuchyně vynikající. Popíjíme vínko, pochutnáváme si na pizze, pjleskavici i šopském salátu a je nám příjemně. V půl deváté jsme zpátky na hotelu a brzy zamíříme na kutě. Dnes jsme ujeli 317 km.

» Kompletní fotogalerie «

St 23.8. – Rilský klášter

Chrám Narození Bohorodičky v Rilském klášteře

Ráno po probuzení nikam nespěcháme, máme na dnešní den volnější program a tak se ještě chvíli válíme v posteli, než vyrazíme na snídani. Ta sice není nijak pestrá, ale všeho je dostatek a tak dosyta snídáme, než zase nahážeme věci do auta a v deset hotel opouštíme. Objíždíme ze severu celé Rilské pohoří a pak zatáčíme přímo do jeho středu. Míříme k Rilskému monastýru, klášternímu komplexu zapsanému do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Ten je ukrytý v nadmořské výšce 1147 metrů v úzkém horském údolí řeky Rila mezi vysokými horami a obklopený hustými lesy. Je vidět, že je turisty hojně navštěvovaný, parkoviště je malé a tak nezbývá, než zaparkovat na jednom z rozšířených míst u silnice ke klášteru a jít k němu pár set metrů pěšky. Zvenku nevypadá klášter nějak extra zajímavě, vysoká masivní obvodová zeď připomíná spíše nějakou pevnost, ale jakmile projdeme jednou z bran na klášterní dvůr, jsme obklopeni několikaposchoďovými dřevěnými arkádami, na nichž převažuje bílá, červená a tmavě hnědá – barvy bulharského lidového kroje.

Klášterní budovy v Rilském klášteře

Arkády nám nejsou přístupné takže je jen zdola obdivujeme a míříme k centrálnímu kostelu svaté Bohorodičky. Ten vypadá úplně nádherně, zvenku i uvnitř je celý zdobený pestrobarevnými freskami, zvenku jsou to nejčastěji obrazy různých neštěstí a pekelných vizí, uvnitř pak jsou fresky s výjevy z vesnického a náboženského života. Obdivujeme kostel a pak se ještě přesouváme vedle k 28 metrů vysoké Chreljově věži, která sloužila jako obranná věž a dnes jsou z ní pěkné výhledy na celý prostor kláštera. Samozřejmě opustíme i prostor klášterního dvora a zastavujeme se i na různých místech po obvodě, ale až na zdobné brány a hezké okolí s říčkou nedaleko to zvenku není takové pokoukání, jako zevnitř. Trávíme v Rilském monastýru přes dvě hodiny, než jsme dostatečně vynadívaní a spokojení i s množstvím fotek. Vracíme se pomalu k autu a jedeme do města Dupnica, kde máme zamluvené ubytování v hotelu Rila. Ten nacházíme úplně bez problémů, auto parkujeme na hotelovém parkovišti a jdeme se ubytovat.

Mechana Stará vrba v Dupnici

V plánu je využít zdejší bazén, ale máme prý smůlu, je v rekonstrukci. A tak relaxujeme u filmu na pokoji a navečer se vydáváme na procházku městem a na něco k jídlu. Ve městě není moc pamětihodností, centrum na náměstí Svobody je plné úředních budov, kolem historického muzea vystoupáme i na kopeček, na kterém je věž z hodinami, ale to je tak všechno. A tak raději projedeme google mapy a hledáme nějakou slušnou restauraci. A nacházíme klasickou mechanu s názvem Old Willow – krčma Stará vrba. Objednáváme si zdejší obdobu šopského salátu, já z BBQ menu kjuftety z divočáka a Magda kuřecí špízy a oba si velmi pochutnáváme, výborné hodnocení na google mapách nelhalo. Jídlo zapíjíme sklenkou vína a pak se pomalu vracíme na hotel. Dáme sprchu a zamíříme do postelí. Dnes jsme ujeli 147 km.

» Kompletní fotogalerie «

Út 22.8. – Národní park Rila

Na túře Sedm Rilských jezer v NP Rila

Ráno se budíme kolem osmé, zajdeme si na hotelu na poměrně bohatou snídani, oblečeme se do turistického, nahážeme věci do auta a Plovdiv pomalu opouštíme. Jedeme dvě a půl hodiny západním směrem, abychom v půl dvanácté zaparkovali na lesním parkovišti nedaleko spodní stanice lanovky u vesnice Paničiště. Jsme v národním parku Rila a lanovku hodláme využít jako výchozí bod ke zdejší oblíbené túře Sedm rilských jezer, což jsou ledovcová jezera v nadmořské výšce 2100 – 2500 m.n.m. Nastává malinko problém, protože pokladní u lanovky nebere platební karty a v bulharských leva nemáme dostatek hotovosti. Naštěstí paní v krámku vedle nemá problém s rozměněním Eur v pro ni výhodném kurzu a tak hotovost v bulharské měně nakonec získáváme. Zaplatíme dvě zpáteční jízdenky a necháváme se vyvézt k chatě Rilská jezera. Zde se však příliš nezdržíme a rovnou se šplháme do kopce vpravo po značené stezce, kocháme se prvními výhledy do krajiny, na okolní vrcholy a první z jezer, 11 metrů hluboké Dolní jezero, které máme dole pod námi. Procházíme klečí, travnatými palouky, zahlédneme mnoho z pestré alpské flóry. Počasí je úplně ideální, sluníčko svítí, obloha krásně modrá, ale v této nadmořské výšce není nijak velké horko a naopak je velmi příjemně. Cesta už tolik nestoupá a jdeme téměř po rovině, dole pod námi se objevují další jezera a to oválné Rybí jezero a o něco výše ležící Trojlístek.

Dolní jezero v NP Rila

My pomalu přicházíme k jezeru Ledvina v nadmořské výšce 2 282 metrů. To má název podle svého tvaru, hloubka dosahuje 28 metrů a jeho okolí je obklopené strmými svahy. My využíváme jedné z laviček, kterých u jezera několik stojí, na chvíli si sedáme a občerstvíme se z batohu. Cesta opět začíná stoupat, jdeme kolem jednoho z potůčků, kterých je tu nespočet, propojují mezi sebou jednotlivá jezera a vytvářejí malebné vodopády a kaskády. Přicházíme k dalšímu jezeru, které se jmenuje Oko a je ve výšce 2 440 metrů. Má kulatý tvar a neuvěřitelně čistou vodu, která nabízí pohled do hlubiny 38 metrů a nám se v něm krásně odráží okolní hory a modrá obloha. Když Magda vidí, jak stezka dál stoupá a že cesta zpět vede opět okolo tohoto jezeru, rozhoduje se u Oka zůstat, protože výš už se jí šplhat nechce. A tak na vrchol ve výšce 2 559 metrů vylezu sám, je odsud nádherný výhled na všech sedm jezer a okolní kopce, fotím a kochám se těmi panoramaty. Pak ještě sejdu pár metrů dolu za vrchol k nejvýše položenému jezeru ze skupiny, kterým je Slza ve výšce 2 535 metrů. Je také nejmenším jezerem ze všech, s hloubkou jen kolem 4 metrů. Ještě jednou se pokochám výhledy a vracím se dolu za Magdou. Sedíme spolu chvíli na trávě u jezera a pak se vydáváme zpátky dolu k lanovce. Jdeme však druhou stranou, nejdříve míjíme Dvojjezero, které jsem viděl shora a které leží ve výšce 2 243 m a je největším ze všech sedmi jezer. Opět nádherně čistá průzračná voda, na hladině se zrcadlí okolní skály a travnaté louky. Sestupujeme po stezce dále, rychle za sebou následují nejdříve jezero Trojlístek v nadmořské výšce 2 216 metrů, obklopené velkými balvany a Rybí jezero v nadmořské výšce 2 184 metrů, ve kterém jako jediném z jezer žije nepočetná populace pstruhů. Pak už jen po stezce s výhledem na Dolní jezero v nadmořské výšce 2 095 metrů sestupujeme k chatě Rilská jezera a celý osmi kilometrový trek je po 5 hodinách za námi.

Hotel Grand v Samokovu

Na chatě si jen odskočíme, zamíříme ke stanici lanovky a vracíme se zpátky k autu. S ním se pak přesunujeme do nedalekého Samokova, kde máme zamluvený pokoj ve zdejším Grand hotelu. Využíváme toho, že hotel má venkovní bazén a hned po ubytování se do něj zamíříme osvěžit. Na lehátku pak popíjíme chlazené pivo, Magda si dává točený Staropramen, já lahvovou Kamenicu. Domlouváme se, že si tam i rovnou můžeme zajít na večeři, a tak sedíme u bazénu na židličkách a pojídáme pljeskavicu, kebabče a šopský salát. Po večeři už se jen vracíme na pokoj, dáme si sprchu, film na notebooku a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 232 km.

» Kompletní fotogalerie «

Po 21.8. – Plovdiv

Na cestě na pevninu do Tavernaki

Ráno vstáváme rozumně, sice před sebou už odpočinkový den nemáme, ale opět úplně nespěcháme, v klidu snídáme na terase hotelu, sluníčko svítí a my si užíváme poslední ráno v Řecku. Po návratu na pokoj vše pobalíme, odnosíme do auta, odevzdáme klíčky od ubytování a autem vyrážíme k přístavu. Tam to vypadá klasicky řecky, mumraj, Magda sice ještě stále stojí frontu na lístky u malé budky, ale mne už pomocníci z trajektu usměrňují spolu s dalšími auty na loď. Odstavuji auto, shledávám se s Magdou a oba pak z paluby sledujeme odplutí i následnou cestu z ostrova Thasos na řeckou pevninu. Do přístavu Keramoti připlouváme po půl jedenácté, chvíli trvá, než se dostaneme z trajektu a vymotáme v kolonách z městečka, ale pak už cesta k dálnici i po ní bez problému utíká. V poledne jsme na hraničním přechodu Nymphaia – Makaza, fronta není příliš velká a docela to odsýpá a tak jsme za 15 minut opět v Bulharsku. Tam už to tak rychle nejede, cesta se různě klikatí a na Hotel Ego v Plovdivu přijíždíme v půl třetí. Ubytováváme se v zarezervovaném apartmá za pár korun, máme pro sebe snad polovinu patra, ale tím se teď příliš nezdržujeme a rovnou vyrážíme do města. Míříme nejdříve do samotného centra Plovdivu, kam to máme z hotelu jen pár minut. Zde se totiž v dávných dobách rozprostíralo centrum římského města Philippopolis. Odkryta byla asi jen menší polovina a většina je schována pod ulicemi a domy současného města, ale i tak můžeme zhlédnout zbytky zdejšího fóra, obvodových zdí, malého divadla, sloupů i zbytků budov.

Mešita Džumaja a římské vykopávky

Hned vedle pak obdivujeme další památku, tentokrát na období turecké okupace, kterou je Džumaja džamija, neboli páteční mešita z počátku 15. století. Od mešity to pro změnu vezmeme kolem pravoslavného kostela, Katedrály Zesnutí Bohorodičky z poloviny 19. století. Na tomto místě stál pravoslavný kostel zasvěcený svaté Bohorodičce již v 10. století, aly byl zničen Turky při obsazení města. Další zastávkou je pak impozantní rekonstruovaný římský amfiteátr z druhého století našeho letopočtu, kde se i dnes konají různá představení. Platíme drobné vstupné a chvíli se po divadle procházíme, fotíme jak samotný amfiteátr, tak výhledy přes jeho sloupy na pohoří Rodopy. Od římského amfiteátru zamíříme k nejstarším památkám města, ke zbytkům původního thráckého opevnění ze 4. století před naším letopočtem na vrcholku Nebet Tepe. Máme však smůlu, celé místo je aktuálně v rekonstrukci a schované za lešení a plachty. A tak se alespoň procházíme křivolakými uličkami historického města plného barevných domů s vyčnívajícími balkonky, různými arkýři a rozšířenými patry, kterými si místní obyvatelé a obchodníci zvětšovali svůj obytný prostor. Protože je poměrně teplo, zastavujeme se v restauraci Rahat Tepe s výhledem na velkou část města, dáváme si vychlazené pivo Kamenica a půl hodinky odpočíváme. Po občerstvení a vydechnutí se vydáváme zpět do centra, zastavujeme ještě u krásně zdobeného renesančního domu etnografického muzea a vedle stojícího pravoslavného kostelíka Sv. Konstantina a Eleny, na obou místech uděláme pár fotek a pokocháme se krásou budov.

Ulice starého Plovdivu

Před šestou hodinou večerní stojíme u radnice, kterou mimochodem navrhl architekt českého původu Josef Václav Schnitter. Srocujeme se spolu s dalšími turisty z celého světa u místní fontány, v šest zde totiž začínám Free Plovdiv tout, tedy procházka městem s průvodcem a navíc zadarmo. Procházka je dvouhodinová, navštěvujeme většinu míst, kde už jsme byli sami, ale máme to s výkladem a zasazením do historického kontextu. Mladý průvodce nás ale protáhne i uličkami, kam by nás asi samotné zajít nenapadlo, obdivujeme další historické barevné domy s balkony a rozšířenými patry, ale i místa s moderním uměním a street-artem. Prohlídku končíme ve čtvrti Kapana, kde je vedle spousty galerií i hodně restaurací. Loučíme se s průvodcem a volíme dle hodnocení na google mapách restauraci Pavazh, kde si v patře objednáváme studenou polévku tarator, grilované hovězí kofty s ajvarem, šopský salát a sklenky vína. Náramně si pochutnáváme, popíjíme vínko, na závěr si ještě dáme jako dezert domácí baklavu a je nám moc fajn. V deset restauraci opouštíme a večerním centrem města pomalu míříme na ubytko, kde si dáme sprchu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 266 km.

» Kompletní fotogalerie «

Ne 20.8. – Thasos

Pláž Golden beach na Thasosu

Protože před sebou dnes máme další odpočinkový den, tak ráno opět nikam nespěcháme, vstáváme později a v klidu si zajdeme na snídani. Ta je víceméně shodná s tou včerejší, tedy ne zrovna pestrá, ale jídla je dost, my sedíme v zahradě na terase, sluníčko příjemně hřeje a tak nám vůbec nic neschází. Z hotelu vyrážíme až před desátou a jedeme asi 20 minut na jih podél pobřeží s krásnými výhledy k pláži s názvem Golden beach. Auto se nám daří zaparkovat hned vedle pláže a protože si v jedné ze zdejších taveren Magda objednává kávu a já čerstvý pomerančový džus, tak máme od nich k dispozici lehátka na celý den. Toho využíváme, uleháváme na lehátkách a tak střídavě ve vodě a střídavě na lehátku trávíme čas až do čtyř odpoledne. Nabídka v taverně je příjemná a tak během dne nemáme nouzi o dobré pití ani něco malého k zakousnutí. Sluníčko celý den svítí, teplota dosahuje 35°C, což pro mne znamená, že jsem ve vodě podstatně častěji než Magda, která sluníčko a lehátko využívá k opalování. Voda má optimální teplotu, je průzračně modrá, je vidět krásně na dno a tak si plavání náležitě užívám. Z vody je krásně vidět i okolní dramatická, hornatá krajina a tak se při plavání kochám a jak mně tak Magdě je moc fajn.

Večeře v restauraci Tavernaki

Před pátou jsme zpátky na ubytování, dáváme si sprchu, chvilku relaxujeme u filmu na notebooku a v sedm se vydáváme do města. Na večeři opět volíme tak jako první večer tavernu Tavernaki, kde jsme byli s jídlem moc spokojeni. Začínám si zvykat na pivo Mythos a opět si jedno vychlazené dávám, Magda popíjí sklenku červeného, k jídlu si objednávám jehněčí kleftiko, Magda volí jen saláty a oba pozorujeme okolní ruch. Opět si náramně pochutnáváme a po večeři se vydáváme na poslední večerní procházku městem. Navštívíme opět i nějaké krámky, nakupujeme domu destilovanou Mastichu, která nám tak zachutnala jako digestiv v Soluni a pár suvenýrů. Po desáté hodině jsme zpět na ubytování, dáme ještě jednou sprchu a rovnou zamíříme do postele. Dnes jsme ujeli 18 km.

» Kompletní fotogalerie «

So 19.8. – Thasos

Pláž Paradise na Thasosu

Ráno víme, že před sebou máme odpočinkový den, tak nikam nespěcháme, v klidu si zajdeme na snídani, která je sice trošku chudší co se pestrosti jídla týče, ale sedíme na terase, sluníčko příjemně hřeje a tak nám nic neschází. Z hotelu vyrážíme až kolem desáté a jedeme půl hodinky na jih podél pobřeží z krásnými výhledy k pláži s nadějným názvem Paradise beach. Z mapy vím, že přímo u pláže je sice parkoviště, ale tipuji, že bude narvané a tak raději nechávám auto kousek nad pláží na parkovišti u hlavní silnice, kde je ještě pár volných míst a těch posledních asi 300 metrů z kopce sejdeme k pláži pěšky. Ukazuje se, že jsem měl pravdu, na malém parkovišti u pláže se lidé s auty snaží otáčet a vracet, takže úzká silnička je zarvaná a tak snahou zaparkovat dole každý ztrácí víc času, než kdyby se trošku prošel. Na tři sta metrové krásné pláži se zlatavým pískem je místa pro naše ručníky dost, voda je nádherně čistá, průzračně modrá, vlnky tak akorát. Kousek od pláže je vidět homole ostrova Kinira, za pláží jsou pak kopečky porostlé sytě zelenou bujnou vegetací, takže musíme uznat, že v průvodcích nelhali a pláž je opravdu nádherná. Střídavě se na pláži sluníme a následně koupeme, Magda se tedy sluní podstatně více než já, já jsem naopak častěji ve vodě, která má optimální teplotu, je vidět krásně na dno a tak si plavání náležitě užívám. Protože je u pláže i jedno občerstvení a jeden malý gril, nemáme nouzi ani o něco malého k jídlu a k pití, takže nikam nespěcháme a na pláži vydržíme až do půl páté. Pak se těch asi 300 metrů vracíme do kopce k autu, nasedáme a vracíme se na hotel, kde si dáváme sprchu a trochu relaxujeme, protože je nám jasné, že jít na večeři před sedmou hodinou je v této lokalitě úplný nesmysl.

Pivko v restauraci Thassian Doukas

A tak vyrážíme do centra města až před půl osmou, tentokrát zamíříme na jiné místo než včera a to restaurace kousek od pobřežní promenády s názvem Thassian Doukas. Má na google mapách taky parádní hodnocení a tak vybíráme z menu při pohledu na moře. Popíjíme vychlazený Mythos, já si pochutnávám na vepřovém souvlaki, Magda na čerstvé rybě a je nám takhle v podvečer u promenády moc dobře. Po jídle se pak na vytrávení ještě projdeme večerním městem, navštívíme pár obchůdků, neodoláme výborné zmrzlině a v půl jedenácté jsme zpět na ubytování. Dáme ještě jeden film na notebooku a jdeme na kutě. Dnes jsme ujeli 36 km.

» Kompletní fotogalerie «

Pá 18.8. – Filippoi a Thasos

Antické fórum ve Filippoi

Ráno si po probuzení na ubytování dopřáváme bohatou snídani, pobalíme se, já se vydám na parkoviště pro auto a před ubytkem nahážeme věci do auta a půl desáté Soluň pomalu opouštíme. Míříme východním směrem, jedeme po kvalitní dálnici, v mýtných branách platíme mýtné a sjíždíme nedaleko Kavaly. Prvním cílem našeho dnešního dne jsou totiž pozůstatky antického města Philippi. Na zdejším parkovišti zastavujeme před jedenáctou, zaplatíme vstupné a zamíříme na prohlídku trosek města vybudovaného v roce 356 př.n.l. na počest vymanění se Makedonie z vlivu Thráků a jež dostalo své jméno po králi Filipovi II. Makedonském. Kousek od parkoviště přicházíme k troskám poměrně velkého divadla postaveného za doby panování Filipa II., které bylo později v římské éře přestavěno na amfiteátr a v minulém století rekonstruováno. Zrovna tu jeden z průvodců ukazuje, jaká je zde parádní akustika. Jdeme rozlehlým areálem dále kolem zdejšího římského fóra s pozůstatky sloupů a zdí chrámů, tržnic a dalších budov, které se nacházely poblíž něj. V polovině procházky si na chvíli od venku panujícího horka odpočineme v moderním klimatizovaném muzeu, které schraňuje a vystavuje předměty objevené během vykopávek. Dalším významnou stavbou, kolem které procházíme jsou ruiny baziliky ze 6. století, nedaleko od ní jsou pak k vidění trosky veřejné latríny s padesáti mramorovými sedátky a ruiny a fragmenty římských lázní z roku 250 n.l. Významnou památkou jsou také pozůstatky vězení, ve kterém byl zadržován sv. Pavel, když sem během svých misijních cest v roce 49 zavítal a později zde založil první křesťanskou komunitu v Evropě. V minulosti se město také proslavilo bitvou z roku 42 př.n.l., kdy zde po porážce vojsk Marka Antonia a Gaia Octavia spáchali sebevraždu vrazi Julia Caesara Brutus s Cassidem.

Blížíme se na Thasos

Nabití informacemi a plní obrazových dojmů celý areál po půl jedné opouštíme a autem se přesunujeme o kus východněji do městečka Keramoti, resp. na jeho konec k přístavu, odkud jezdí pravidelné trajekty na nedaleký ostrov Thasos. My stíháme ten ve 13:45, zatímco já stojím ve frontě, Magda kupuje lístky a přestože je její fronta podstatně kratší, tak já se i bez lístků naloďuji dřív. Jeden námořník z personálu si mne vychutnává, když mne nutí zaparkovat co nejtěsněji k vedle stojícímu autu, i 10 cm je pro něj moc a tak chvíli točím volantem, než je spokojen. Po vystoupení nacházím na palubě i Magdu s lístkama a jdeme si oba najít místo na horní palubě. Během plavby různě posedáváme i chodíme po palubě, kocháme se mořskou hladinou a fotíme vzdalující se pevninu a přibližující se ostrov, na který v půl třetí z trajektu vyjíždíme ve městě Limenas. V něm máme i kousek od přístavu zamluvené ubytování v hotelu Vanta, parkujeme auto v olivovém sadu nedaleko hotelu a ubytováváme se. A protože je horko, sluníčko svítí tak je program na odpoledne jasný, zamíříme na nedalekou městskou pláž Limenaki.

Pivko a vínko v restauraci Tavernaki

Cestou si kupujeme chlazené pití a malou svačinu, abychom se pak mohli do večera slunit, plavat v moři i jen tak relaxovat. Po sprše na ubytku se na večeři vydáme do centra města, volíme restauraci Tavernaki s vynikajícím hodnocením. Sedíme u stolku venku na ulici, popíjíme vychlazené pivo Mythos v ledově nachlazené sklenici a kocháme se okolní atmosférou. Magda si objednává musaku, já grilované vepřové, k tomu řecký salát s olivami, vychutnáváme si vynikající řeckou kuchyni, příjemnou atmosféru, vše zakončujeme sklenkou vína. Za tmy se pak ještě na vytrávení projdeme večerním městem, po desáté jsme zpět na ubytování a rovnou zamíříme do postele. Dnes jsme ujeli 221 km.

» Kompletní fotogalerie «

Čt 17.8. – Roženský monastýr, Melnické pyramidy a Soluň

Roženský klášter

Ráno po probuzení si na hotelu dopřáváme snídani, švédský stůl není nijak extra bohatý, ale všeho je dostatek a tak se po ránu zase pořádně najíme. V devět už jsme opět s věcmi naházenými v kufru auta na cestě a míříme k Roženskému monastýru. Tento klášter byl založena na přelomu 12. a 13. století a zaslíben Panně Marii. Jako jeden z mála středověkých klášterů a v podstatě největší v této oblasti se zachoval až do dnešní doby, přestože byl v minulosti několikrát vyrabován a vypálen. Parkujeme vedle restaurace Rožen, Magda se snaží najít nějaké záchody, ale všude je zavřeno a tak pokračujeme pěšky lesíkem a pak podél silnice směrem ke klášteru. Jak posléze zjišťujeme, mohli jsme autem ještě blíž na parkoviště hned vedle kláštera, ale zas na druhou stranu, těch 400 metrů pěšky navíc taky nebyl žádný problém. Platíme drobné vstupné a vstupujeme na klášterní dvůr obklopený dřevěnými krytými galeriemi porostlými vinnou révou. Uprostřed pak stojí dřevěná kaple pomalovaná ze všech stran barevnými ikonami, vstupujeme i dovnitř, kde je opět bohatá fresková výzdoba, nádherně vyřezávaný ikonostas a celé místo působí velmi uklidňujícím dojmem. Vůbec celý klášter působí jako velmi autentické místo s úžasnou duchovní atmosférou, kromě několika mnichů jsme tu úplně sami a tak si to tu můžeme krásně vychutnat. Asi po hodince se vracíme zpět k autu, kousek od auta potkáváme jednoho z místních, který prodává med, dáváme se s ním do řeči a nakonec si i jednu sklenici domácího medu kupujeme.

Pískovcové pyramidy a městečko Melnik

Máme před sebou jen krátký přesun, popojedeme autem pár kilometrů a zastavujeme v městečku Melniku a hlavní cesty. I z ní je vidět zdejší zajímavost, nad červenými střechami zdejších domů se tyčí Melnické pyramidy. Jedná se o vysoké pískovcové útvary, špice vzniklé erozní činností vody a větru, kterých je tu nespočet včetně údolí, které se mezi nimi schovávají. Procházíme se chvíli po městečku, kde většina domů je citlivě rekonstruovaných a v každém třetím je buď vinárna, restaurace nebo ubytování. U zdejšího historického muzea zahneme doprava a zamíříme po stezce stinným lesem do kopce až k ruinám kostela Svatého Nikoly. Odsud je to již jen pár metrů na kraj jednoho pískovcového jehlanu, odkud máme krásný výhled na celé městečko pod sebou a velké množství pyramid v okolí. Uděláme pár fotek, trochu se ještě projdeme po okolí a stejnou cestou se vracíme zpět k autu. Jedeme směrem na jih, na hraničním přechodu Kulata – Promachonas je klasická balkánská maňána, nikoho téměř nic nezajímá a tak se zdržíme sotva několik minut a vjíždíme do Řecka. V půl druhé stojíme před naším z domova zamluveným ubytováním v Soluni, na recepci dostáváme informaci, že nakonec dostaneme za stejné peníze lepší ubytování o ulici vedle včetně informace o parkování v nedalekém podzemním parkovišti. A tak se ubytováváme v Maroon Bottle Luxury Suites, zaparkujeme auto a rovnou zamíříme na procházku městem. Jdeme směrem na Aristotelovo náměstí, cestou kolem zbytků zdejšího římského fóra s pozůstatky divadla, tržiště a veřejných lázní. Aristotelovo náměstí je označováno jako srdce města, je obklopeno neoklasicistními budovami, všude plno kaváren a restaurací, pro nás povětšinou hodně plných. A tak pokračujeme dále po dlouhé promenádě podél moře, kde nacházíme příjemnou ne úplně plnou kavárnu Elyti Café, kde se na chvíli schladíme. Magda si dává kávu, já čerstvý pomerančový džus a oba pak vynikající dezertík, posedáváme a jen tak nasáváme ruch nedaleké promenády.

Bílá věž v Soluni

Po ní pak dojdeme až k Bílé věži, která je ikonou Soluně a jednou z nejvýznamnějších zdejších památek. Kdysi sloužila jako část městských hradeb, později byla využívána jako vězení. Nedaleko věže nás odchytává jeden z naháněčů na lodní výlet v převleku za piráta a dává nám voucher na výlet včetně nápoje v ceně. Říkáme si proč to nezkusit, naloďujeme se, zaplatíme 4 eura a necháváme se půl hodinky vozit na kopii staré pirátské lodi, popíjíme zdarma nabídnutý drink a kocháme se výhledy na město z vodní hladiny. U té je příjemněji než na břehu, přeci jen je horké letní odpoledne a tak krátké projížďky na lodi nijak nelitujeme. Na břehu se vydáváme kousek opodál do zdejšího Archeologického muzea, kde si prohlédneme vystavené artefakty včetně šperků, soch a keramiky z dob antického Řecka i makedonské éry. Od muzea se vracíme zpět do centra města, zastavíme se a fotíme u Galeriova oblouku, známém jako Kamara. Tento cihlový oblouk s mramorovými reliéfy byl postaven na počest císaře Galeria po jeho vítězství nad Peršany v roce 298 n.l. Kousek vedle se ještě procházíme kolem Rotundy ze začátku 4. století s mozaikami a ruin paláce císaře Galeria, z něhož dnes již zbyly jen zbytky zdí, mozaik a nádvoří. Dostáváme docela hlad, ostatně není se čemu divit, když je sedm večer a my celý den nic pořádně nejedli. A tak opět dle google map a jejich hodnocení restaurací vybíráme nedalekou restauraci The Greek, kde si pochutnáváme na vynikající řecké večeři, dáváme si souvlaki, gyros, pita chleby, olivy a salát, zapíjíme dobrým vínem a je nám báječně. Když na závěr po zaplacení zapijeme vše jako pozornost podniku donesenou sklenkou vynikající Mastichy a při západu slunce se procházíme po promenádě podél moře, vše je úplně dokonalé. V půl desáté jsme zpět na ubytku, dáme si sprchu a jdeme na kutě. Dnes jsme ujeli 159 km.

» Kompletní fotogalerie «

St 16.8. – Národní park Pirin

Magda a hora Vichren v NP Pirin

Po probuzení si na ubytování dopřáváme bohatou snídani, láká mne si ještě na chvíli zaplavat v bazénu, ale otevírají jej až od desíti a tou dobou už chceme být dávno na túře v kopcích. A tak po snídani místo relaxace u bazénu nahážeme věci do kufru auta a po deváté již necháváme auto na velkém parkovišti nedaleko lanové dráhy ve městě Bansko. Kupujeme zpáteční jízdenku a necháváme se lanovou vyvézt do 1770 m.n.m. k vysokohorskému lyžařskému středisku Banderiška Poljana v Národním parku Pirin. Odtud již pokračujeme hezky po svých, po lesní stezce mezi stromy míříme nejdříve kolem chaty Banderica a jak tvrdí cedulky kolem nejstarší borovice v celém pohoří. Jde o borovici Heldreichovu (Pinus heldreichii), též známou jako borovice bělokorá, místní jí říkají Bajkušova mura. Je stará asi 1.300 let, dosahuje výšky 22 m a obvod kmene činí 7 m. Od borovice pokračujeme dále až k chatě Vichren, kde na chvilku odpočineme a dáváme si v tom začínajícím horku chlazené pivko. Za chatou pak většina turistů odbočuje doprava na horu Vichren, já tam měl původně zamířeno také, ale Magda mi takový výšlap shodila ze stolu a tak jsem zvolil túru k Banderišským jezerům. Pokračujeme tedy rovně po červené, kousek za chatou přecházíme po můstku na pravý břeh řeky Banderica a pomalu stoupáme po stezce mezi klečí, občas je kolem nás nějaká ta menší skála či travnaté plochy. Po půl hodince chůze máme krásné výhledy na majestátní vrchol Vichrenu (2 914 m.n.m.), na Chvojnati vrch (2 632 m.n.m.) a nádherné údolí, kterým se klikatí řeka. Jakmile vycházíme z kleče, začíná být docela slušné teplo, dál pomalu stoupáme, kocháme se okolními výhledy a zastavujeme se až u dvou následujících jezer a to vedle Žabího bandeřišského jezera a pak u Dlouhého bandeřišského jezera. U obou si na chvíli sedáme do trávy a jen tak se rozhlížíme kolem a kocháme se tou krásou zdejší přírody.

Rybí jezero v NP Pirin

Přemýšlíme nad tím, jestli budeme po stezce stoupat dál až k na vrchol Vazela (2 620 m.n.m.), ale v tom horku se nám do toho příliš nechce a tak si vyšlápneme jen kousek, abychom měli hezčí výhled na obě jezera, uděláme pár fotek a poět se vracíe dolu, tentokrát si uděláme zastávku u dalšího z jezer a to konkrétně u Rybího banderišského jezera. Od něj pokračujeme podél řeky po neznačené stezce k poslednímu ze zdejších jezer a to k jezeru Muratovo, kde si opět na chvíli sedneme do trávy a jen pozorujeme okolní panoramata. Vedle nás čistá nádherně modrá voda, kolem sytě zelené travnaté palouky, tmavě zelená kosodřevina, šedé kameny skal a nad tím vším modrá obloha s malými bílými obláčky a žlutě žhnoucím sluncem, prostě kýč. Podél řeky se pak po žluté turistické značce vracíme doslova pohádkovým údolím zpět k chatě Vichren. Řeka vedle nás je nádherně čistá, místy jsou menší peřeje mezi kameny, místy se jen tak klikatí mezi travnatými loukami.

Na cestě v NP Pirin

Jdeme z kopce a tak nám v tom horku cesta docela rychle utíká a v půl čtvrté jsme zpět u chaty. Je tu docela dost turistů, restaurace i plácek stolů před ní plný a tak pokračujeme níže až chatě Banderica, kde jsme skoro sami a objednáváme si polévku, chlazené limonády a chvíli odpočíváme. Pak již jen scházíme k horní stanici lanovky a ta nás sveze zpět na parkoviště k autu. Opouštíme Bansko i NP Pirin av půl šesté parkujeme na malém parkovišti za hotelem Perun v obci Sandanski. Využíváme toho, že v hotelu je vnitřní bazén včetně vířivky, oblékáme plavky a jdeme se smočit. Rochníme se skoro dvě hodiny, většinu času máme bazén i vířivku sami pro sebe, ale dostáváme hlad a tak se kolem osmé osprchovaní vydáváme na večeři do nedaleké restaurace u hotelu Edia, která má dle google map v okolí nejlepší hodnocení. A to se i potvrzuje, dvě hodiny spokojeně večeříme pod stromy, obklopeni květenou, vynikající grilované sýry, masa, zapíjíme chlazeným pivem a ukončujeme sklenkou vína. Po desáté jsme zpět na ubytku a hned jdeme na kutě. Dnes jsme ujeli 113 km.

» Kompletní fotogalerie «

Út 15.8. – Sofie a Banja

Katedrála sv. Neděle v Sofii

Ráno se opět budíme krátce po osmé a vydáváme se na hotelovou snídani, která je klasická bufetová a poměrně bohatá. Spokojeně najezeni se domlouváme na recepci, že si zavazadla hodíme do kufru auta, ale to že bychom ještě rádi nechali na parkovišti a dali si procházku po městě. Nemají s tím žádný problém a tak již před půl desátou pochodujeme z hotelu směrem k hlavní městské pěší zóně – bulváru Vitoša. Kolem obchodů věhlasných značek i obchůdků se zbožím lokální provenience, kdy do některých i zajdeme a nakonec pořizujeme i nějaké oleje z bulharské damascénské růže. Docházíme až k budově Národního paláce kultury, který patří k největším multifunkčním halám na světě. Kolem se rozprostírá velký městský park s mnoha vodní prvky a fontánami, mezi kterými se procházíme a fotíme. Multifunkční budova má tvar osmiúhelníku, má celkem 8 pater a 4 terasy, uvnitř je 12 sálů, kde se konají vedle divadelních představení a koncertů i výstavy, konference a politická jednání. Cestou zpět se zastavujeme u dalšího kostela původně z 10. století, ovšem od té doby několikrát přestavovaného, u kostela Svaté Neděle. Na tomto místě byl v roce 1925 spáchán komunisty atentát na cara Borise III. během pohřbu generála Georgieva. Car se opozdil a atentátu tak unikl, bohužel 200 osob, převážně z řad politické a vojenské elity zahynulo a skoro 500 osob bylo zraněno. My si celý kostel plný nádherných ikon a další pravoslavné výzdoby procházíme jak uvnitř, tak i opatrně z venku, protože je obklopený čtyřproudou silnicí se silným provozem. Před polednem jsme zpět na hotelu, pán z recepce nám dojde zajistit odjezd z parkoviště a my tak centrum Sofie v menších kolonách pomalu opouštíme.

Fresky v Bojanském kostele

Na nedaleké Shellce tankuji a přemisťujeme se kousek dál od centra k dalšímu kostelu, který se nachází i na seznamu památek UNESCO. Jedná se o středověký pravoslavný kostel Bojana z 10. století, dokončený do současné podoby ve 14. století, který přežil bez úhony i nadvládu Osmanské říše. Parkujeme v ulici nedaleko a zamíříme do parku, ve kterém je kostel ukryt. Zvenku na nás nijak impozantně nezapůsobí, docela nezajímavý dvoupatrový cihlovo kamenný kostelík. Kupujeme vstupenky do interiéru a v malé skupince 5 lidí vstupujeme s průvodkyní dovnitř. Jsme dopředu upozorněni, že v interiéru se nesmí fotit, že je tam poměrně chladno, protože se udržuje stálá teplota kolem 17°C a že na prohlídku budeme na mít omezený čas asi 20 minut. To vše kvůli zachování nádherných maleb a fresek, které zdobí zdi přízemní části. Většina jich je původních, částečně jsou restaurovány a jsou pečlivě udržovány včetně podmínek, které zajišťují jejich co nejmenší poškození. Průvodkyně nám vypráví, co je kde namalováno, o různých scénách a postavách i umělcích, kteří je namalovali, zatímco my se jen se zatajeným dechem kocháme tou středověkou nádherou. V půl druhé celí nadšení prostor kostela opouštíme, vracíme se k autu a vydáváme se na dvouhodinový přejezd jižním směrem do městečka Banja, kde máme zajištěné ubytování v guesthousu Wishmore s vynikajícím hodnocením.

Relax v guesthouse Wishmore

Ubytováváme se a využíváme jedné z předností tohoto ubytování, kterým je zdejší bazén. Do šesti do večera relaxujeme u bazénu, teplota překračuje třicet stupňů a tak se nám takto trávené odpočinkové odpoledne moc líbí. Co se nám však příliš nelíbí je nabídka a především ceny ve zdejší restauraci a proto se po sprše vydáváme na procházku městečkem s tím, že najdeme vhodnější místo pro večeři. A to se nám i daří, spokojeně večeříme v restauraci Kristina u hotelu Seven Springs. Na rychlé zchlazení si objednáváme zdejší Pirinsko pivo, do půl desáté si pochutnáváme na výborném grilovaném kuřecím, houbách, pita chlebu a dalších vynikajících přílohách. K tomu popíjíme dobrý savignon z vinařství Kosara a je nám moc fajn. Po večeři ještě chvíli trávíme procházkou po městečku a po návratu na ubytko si jen vyčistíme zuby a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 137 km.

» Kompletní fotogalerie «

Po 14.8. – Sofie

Římské vykopávky a mešita Banja Baši

Ráno si na hotelu dopřáváme bohatou snídani, kromě standardních věcí jsou v nabídce i další pochutiny zřejmě ze včerejší svatby a tak si dopřáváme velice bohatou a chutnou snídani. Venku je příjemně, sedíme v otevřené restauraci u řeky a je nám moc fajn, hotel si po všech stránkách nemůžeme vynachválit. Ale nedá se nic dělat a je třeba vyrazit, máme před sebou několikahodinový přejezd Srbska a tak po půl desáté nasedáme do auta a míříme východním směrem po hlavní silnici, abychom u Pojate najeli na dálnici A1 a pokračovali směrem na Niš. Platíme mýtné, u Niše najíždíme na dálnici A4 a pokračujeme dál k bulharským hranicím. Na ty, konkrétně na hraniční přechod Gradina – Kalotina, přijíždíme kolem druhé odpolední a dle množství aut je nám jasné, že to bude poněkud delší procedura. Naštěstí máme v autě dostatek tekutin, rádio vyhrává a tak se přískokama pomalu posunujeme nejdříve k srbské hraniční kontrole a pak na druhé straně ke kontrole bulharské. Kontrola samotná je rychlá a bezproblémová, ale i tak jsme na hranici nechali více než hodinu. Cesta dál pak již utíká bez jakéhokoliv zdržení a tak před pátou hodinou večerní zastavujeme u hotelu Abrazo Sofia Hotel by HMG v hlavním městě Bulharska, Sofii. Na recepci řeší nějaký problém s únikem vody, naštěstí se nás nakonec jeden mladík ujímá, vede nás k výtahu, který vozí auta do podzemního parkoviště, bohužel se ukazuje, že naše Oktávka je poněkud delší a do výtahu se nevejde. A tak jedeme zaparkovat na venkovní hlídané parkoviště, které je ale asi 200 metrů od hotelu. Nakonec se tedy vše daří, my se ubytováváme a vydáváme se do města. Nejdříve zamíříme k nedaleké mešitě Banja Baši, což je nejvýznamnější památka z doby osmanské nadvlády a od roku 1566, kdy byla postavena na místě termálních pramenů, zůstala netknutá a slouží nepřetržitě svému původnímu účelu až do současnosti.

Katedrála sv. Alexandra Něvského v Sofii

Pokračujeme k soše Sv. Sofie, patronky města, která byla vztyčena v roce 2000 na oslavu toho, že svět neskončil posledního dne roku 1999. Podcházíme hlavní silnici a objevujeme zachovalé archeologické naleziště antického města Serdica, zdejší římské památky pocházejí ze 3. století před naším letopočtem. Hned vedle u stanice metra kolem náměstí Nezávislosti pak stojí komplex budov, jemuž se říká Largo. Jedná se o tři monumentální vládní budovy z 50, let minulého století postavených ve stylu socialistického klasicismu. Jedna z budov nyní slouží jako Parlament, druhý jako Rada ministrů a poslední jako Prezidentský úřad. Procházíme se kolem, fotíme, kupujeme si v horkém dni zmrzlinu a míříme krásným městským parkem kolem fontány k překrásné budově Národního divadla. To je pojmenováno podle významného bulharského spisovatele a básníka Ivana Vazovova. Chvilku se zchladíme u fontány, uděláme opět několik fotek a kolem ruského pravoslavného Chrámu svatého Mikuláše Divotvůrce s pozlacenými cibulovitými kupolemi přicházíme k nejznámější a nejnavštěvovanější památce ve městě, ke Katedrále svatého Alexandra Něvského. Ta stojí uprostřed rozlehlého náměstí a tím i vyniká její monumentálnost. Pojme přes 5000 lidí, byla vybudována mezi lety 1882 – 1921 v novobyzantském stylu na počest ruských vojáků, kteří padli při osvobozování Bulharska od turecké nadvlády. I proto dostala katedrála své jméno na počest patrona ruské carské rodiny. Obcházíme jí kolem dokola, fotíme, při pomalu zapadajícím slunci jsou výhledy na katedrálu ze všech stran impozantní. Vstupujeme i dovnitř, kde je interiér rozčleněn do pěti lodí bohatě zdobených mramorem, zlatem a freskami, i tady je vše monumentální. Protože se však blíží doba uzavření katedrály pro veřejnost, vycházíme ven a hledáme v okolí restauraci s dobrým hodnocením, protože dostáváme docela hlad.

Večeře v restauraci Starý platan

Zaujme nás nedaleká restaurace Staria Chinar, nebo-li Starý platan, kde si Magda pochutnává na vepřových plátcích na houbách a já na grilovaném kuřeti s grilovanou kukuřicí. Magda zapíjí dobrým bulharským vínem, já ne tak dobrým bulhraským pivem Stolično. Ale je krásně vychlazené a jídlo je vynikající a tak jsme nakonec s večeří moc spokojeni. Již za tmy se vracíme zpět kolem nasvícené katedrály, ještě zahýbáme k nedaleké Bazilice sv. Sofie, která je nejstarším kostelem ve městě, postavena byla ve 4. století našeho letopočtu. A navíc v roce 1376 dostalo právě podle této baziliky název celé město, které se dříve jmenovalo Sredets a ještě předtím v antických časech Serdica. Kostel je postaven ve strohém románsko-byzantském stylu a i takhle za nočního osvětlení z něj sálá duchovní síla. Projdeme ještě jednou kolem barevně nasvícených vládních budov a v deset večer jsme zpět na hotelu. Spácháme základní hygienu a zamíříme na kutě. Dnes jsme ujeli 418 km.

» Kompletní fotogalerie «

Ne 13.8. – NP Durmitor

Vyhlídka Sedlo v NP Durmitor

Vstáváme před osmou hodinou, na hotýlku si dopřáváme bohatou snídani, já se nemohu nabažit vynikajícího pršutu i pečených brambor. Pak se opět sbalíme do auta a vyrážíme do hor. Dvacetiminutová cesta k malému parkovišti za průsmykem Sedlo u tábořiště Šarban je plná nádherných panoramatických výhledů, Magda fotí, já řídím po úzkých silničkách a vše vypadá na nádherný den. Na parkovišti zaplatíme u strážce za jednodenní vstup do národního parku, uděláme fotku u zdejšího velkého dřevěného okna s výhledem na hory i sedlo a vydáváme se po stezce do kopce. Sluníčko svítí, ale tady v horách není až takové vedro a tak nám výstup do dalšího sedla Škrcko ždrijelo docela odsýpá. Cestou se kocháme, kolem nás jsou všude nádherné výhledy, louky s vysokou místy zelenou ale častěji již žlutohnědou trávou, vápencové kameny a skály. Vystoupáme přes 400 výškových metrů až do sedla, kde si na chvíli v trávě odpočineme a posvačíme, fotíme nedaleké krásné vápencové vrásy, tedy geologické útvary, kdy na povrch vystoupily vápencové sedimenty ve vertikální podobě. Při odpočinku se setkáváme s dalšími dvěma skupinkami turistů, Češi a Slováci, tak chvíli popovídáme.

Vrásnění v NP Durmitor

Můj původní plán byl sejít dolu k jezerům Malo a Veliko Škrčko Jezero, ale když Magda vidí, jak bychom museli nejdříve sestoupat dolu a následně při cestě zpátky unaveni stoupat nahoru, tak mi můj plán cupuje na kousky. A tak se rozhodujeme ještě chvíli stoupat a jdeme směrem na vrchol hory Prutaš, stoupání je mírné a výhledy na zvrásněné hory stále impozantní. Před námi je stále vidět panoráma tzv. Nebeského oltáře, 2 km dlouhá a 800 m vysoká skalnatá bariéra, tvořená vrcholy Bezimeni vrh (2487 m), Bobotov kuk (2523 m) a Devojka (2440 m). Stezka se vine opět mezi vápencovými kameny po travnaté louce, sluníčko stále svítí a nám už začíná být při výstupu docela slušné vedro. A tak když Magda vidí dole pod sebou i smaragdově modrá jezera, usoudí, že výstup již stačí a je čas se vydat zpět. Opouštíme stezku a jen tak po loukách se vracíme trávou pomalu zpátky k autu, kocháme se dalšími panoramaty a protože z kopce se jde přeci jen veseleji, jde se nám o poznání rychleji.

Černé jezero v NP Durmitor

V jednu hodinu jsme zpět na parkovišti a vydáváme se autem zpět směrem na Žabljak, cestou zastavujeme na různých vyhlídkách a opět se kocháme a fotíme. Třeba krásné malé jezírko Valovito opět s nádherným panoramatickým okolím. Rozhodujeme se na něco malého k jídlu zajet k Černému jezeru a tak již kolem druhé parkujeme na tom samém parkovišti, kde jsme stáli včera večer. Dojdeme k jezeru, v jedné z restaurací na jeho břehu si dáváme chlazené Nikšičko pivo a balkánský salát a malý obídek se pak rozhodneme trávit v klidu relaxem v trávě na břehu jezera. Je stále nádherné počasí, jezero je ještě krásnější než včera a tak zde pobudeme skoro hodinku, než se rozhodneme pokračovat autem dál, půlhodinku na parkoviště u Djurdjevićova mostu. Ten se klene v délce 365 metrů nad kaňonem řeky Tara, má 5 oblouků a dolu k řece je to z něj přes 170 metrů.

Djurdjevićův most přes řeku Tara

Vydáváme se pěšky na druhou stranu, vedle chodníků kolem vozovky už zábradlí vypadá značně nespolehlivě, často s vypadanými kusy, dle informačních cedulí celý most čeká rekonstrukce. Ale na tu čekat určitě nebudeme a tak raději střídavě po vozovce a střídavě po chodníku přecházíme po mostě, fotíme nádherně modrou řeku dole v kaňonu i krásné lesy, louky a vápencové hory v jejím okolí a samozřejmě i most jako takový. V obchůdcích u parkoviště si ještě kupujeme zmrzlinu, nějaké pití do auta a zamíříme dál. Máme to necelou hodinku k našemu dalšímu hraničnímu přechodu na cestě, tentokrát do Srbska. Přechod Ranče – Jabuka není úplně narvaný auty a tak se zde příliš nezdržíme, kontrola dokladů proběhne velmi rychle, autem se nikdo nezabývá a po asi čtvrt hodině vjíždíme do Srbska. Cesta příjemně ubíhá a když kolem sedmé dostáváme hlad, parkujeme u příjemné restaurace Kod Peše. Sedíme na terase vedle řeky Lim, já si objednávám pljeskavicu, Magda pstruha a nic nám v tu chvíli neschází. Příjemně najedení pak pokračujeme na naší cestě dál až k městu Užice, kde máme zamluvené ubytování. Do města se v nedělní večer vydává zřejmě sousta dalších lidí, protože před ním přijíždíme do kolony, ve které se jen pomalu suneme a u našeho hotelu Siesta parkujeme až před desátou večerní. Parkoviště je docela plné, jak zjišťujeme, v hotelové restauraci se zrovna pořádá svatební hostina, naštěstí místo pro nás na parkovišti nakonec jedno uvolňují. Hotel je nově zrekonstruovaný, na bookingu má výborné hodnocení, což se potvrzuje, pokoje jsou prostorné, postele pohodlné a vše je čisté. Dáváme si sprchu a znavení jdeme spát, ruch ze svatby ani nevnímáme. Dnes jsme ujeli 232 km.

» Kompletní fotogalerie «

So 12.8. – Vrelo Bune a Crno Jezero

Pramen řeky Buny s klášterem dervišů

Po probuzení si na hotelu dopřáváme bohatou snídani, recenze nelhaly a na výběr je toho opravdu hodně a vše je vynikající. Pak nahážeme věci do auta a po deváté vyrážíme kousek jižním směrem do městečka Blagaj. Auto necháváme na parkoviště vedle hřbitova a míříme z kopce k řece Buně, jdeme podél jejího břehu a míříme k jejímu prameni, k Vrelo Bune. Ten tvoří stometrová kolmá vápencová stěna, z níž vyvěrá jeden z nejsilnějších proudů vody v Evropě s vydatností 43 tisíc l/s. Vedle pramene je pak klášter dervišů, tzv. tekija z roku 1470. Celé místo je nádherně fotogenické, vápencový útes, bílý klášter, zelené granátovníky a další listnaté i jehličnaté stromy a nádherně čistá smaragdová voda. Procházíme se a fotíme, na celém místě strávíme skoro hodinu, než se opět vracíme k autu a míříme k hranicím mezi Bosnou a Hercegovinou s Černou Horou.

Slansko jezero u města Nikšič

Na hraniční přechod Klobuk – Ilino Brdo přijíždíme chvíli před jednou hodinou po poledni, fronta není nijak velká ani na jedné straně, kontrola probíhá bez problémů a tak jsme za půl hodinky na území dalšího balkánského státu na naší cestě. Cesta východním směrem nabízí spoustu pěkných vyhlídek do okolní krajiny, nás nejvíc zaujme vyhlídka na Slansko jezero s krásně modrou vodou a spoustou větších i menších ostrůvků nedaleko města Nikšič, kde i na chvíli zastavujeme, trošku se protáhneme a uděláme pár fotek. Venku je velmi příjemně a tak nám krátká zastávka přišla velmi vhod.Před půl pátou přijíždíme k hranicím národního parku Durmitor a protože do večera zbývá ještě dostatek času, parkujeme na jednom z parkovišť nedaleko Černého jezera. Toto krásné ledovcové jezero se nachází ve výšce 1416 m.n.m. a patří mezi jedno z nejnavštěvovanějších míst v národním parku. Kolem jezera vede asi 3,5 km dlouhá turistická stezka, na kterou se vydáváme.

Černé jezero v NP Durmitor

Je krásné slunečné počasí, voda v jezeře je nádherně čistá, na hladině plují dřevěné lodičky, pár lidí se koupe, spousta jich odpočívá na sytě zelených travnatých březích. Husté tmavě zelené lesy a vysoké hory v okolí tu krásu jen podtrhují. Procházíme se, fotíme a relaxujeme, při západu slunce se vracíme k autu a vydáváme se na krátký desetiminutový přesun na zamluvené ubytování v hotýlku Pavlović do nedalekého Žabljaku. Dostáváme prostorný pokoj s velmi kvalitní postelí a zamíříme do hotelové restaurace na večeři. Magda si dává pstruha, já ćevapi, k tomu opět balkánský salát, hranolky, chleba a vše zapíjíme tentokrát zdejším pivem Nikšičko. Po večeři jen na pokoji spácháme nějakou tu hygienu, Magda si myje vlasy, tak chvíli pracuji na notebooku a před půlnocí jdeme spát. Dnes jsme ujeli 263 km.

» Kompletní fotogalerie «

Pá 11.8. – Sarajevo a Mostar

Pohled na Sarajevo ze Žluté pevnosti

Ráno po probuzení na ubytování si dopřáváme sice jednodušší, ale chutnou snídani, vyklízíme pokoj, ale domlouváme se na hotýlku, že si ještě na dopoledne necháme auto na jejich parkovišti. S tím nemají žádný problém, tak jen do kufru auta nahážeme naše věci a vydáváme se na pěší procházku městem. Nejdříve zamíříme do kopce k pevnosti Žuta Tabija, odkud je pěkný výhled na celé historické centrum města i na jeho modernější okolí. Cestou jdeme kolem hřbitova, kde je pochována většina obětí z dob obléhání Sarajeva během bosenské války, počet hrobů je velmi skličující. Zpátky to pak vezmeme kolem budovy známé jako Viječnica v semi-osmanském stylu, což byla kdysi radnice města a po zničení během bosenské války a následné rekonstrukci se z ní stala Národní knihovna. Přicházíme až k řece Miljacka, přecházíme na po mostě na druhou stranu a jdeme po levém břehu kolem různých zajímavých staveb včetně Aškenázské synagogy v pseudomaurském slohu až k Akademii moderních umění, kde po hezkém moderním mostě přejdeme řeku na druhou stranu a tentokrát po pravém břehu se vracíme zpět.

Místo atentátu na císaře Ferdinanda d’Este

Cestou samozřejmě neopomeneme vynechat místo atentátu na císaře Ferdinanda d’Este u nejstaršího mostu ve městě, kterým je Latinska čuprija. Pamětní tabulka na zdi domu informuje o události z 28. června 1914, kdy Gavrilo Princip spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu a rozpoutal tak I. světovou válku. Na zemi je označeno místo, kde atentátník stál, na ulici stojí replika vozu Gräf & Stift Double Phaeton, ve kterém tenkrát vévoda s chotí jeli a je možné navštívit i muzeum, které je celé události věnováno, to má ovšem zrovna v dobu, kdy kolem procházíme, zavřeno. Přes čtvrť Baščaršija, kde opět nasáváme atmosféru osmanského bazaru a dáváme si něco menšího k snědku, se vracíme zpátky k autu a Sarajevo pomalu v kolonách opouštíme. Máme před sebou dvě hodiny cesty, kdy především její druhá část, kdy projíždíme kaňonem řeky Neretvy, je velmi fotogenická a často zastavujeme a kocháme se. Auto zaparkujeme u našeho dalšího zamluveného ubytování u Hotelu Rivero v Mostaru, který je sice trošku dál od centra města, ale je nedávno postavený, má vynikající hodnocení a bezproblémové parkování, což všechno kvitujeme. Rychle se ubytujeme a vydáváme se pěšky do historického centra. Nejdříve míjíme budovy, které byly poničeny nedávnou válkou, jsou často ohořelé, se stopami kulek nebo přímo dírami po zásazích většími rážemi. Pak se konečně dostáváme k historickému centru se spoustou památek na dobu osmanské nadvlády, míjíme Karađoz-begovu mešitu ze 16. století a vybíráme zde peníze z bankomatu, procházíme kolem Koski Mehmed Pashovi mešity, odkud jsou nádherné výhledy na nedalekou ikonu města, Starý most.

Starý most v Mostaru

Kolem nás je mnoho obchůdků s tradičními upomínkovými předměty, Magda neváhá a pořizuje si džezvu, ve které se podává a vaří pravá bosenská káva. Přecházíme řeku po ikonickém kamenném mostě Stari Most, jenž byl postaven Osmany v roce 1566 a během občanské války byl v roce 1993 zničen. Naštěstí byl v roce 2004 citlivě rekonstruován a tak se po něm nyní spolu s davy turistů nyní můžeme projít i my. Na druhé straně zamíříme uličkami dolu k řece, odkud je na most opět nádherný výhled. Využíváme nabídky mladíků, kteří se čepují pivo z mikropivovaru OZ Craft Pivo z Trebinje, dáváme si dvě točená vynikající piva a kocháme se. Je krásné počasí, u řeky je příjemný vzduch, po Neretvě plují lodičky s turisty a my tak spokojeně trávíme příjemné pozdní odpoledne. Na mostě se srocují davy, místní mladíci vybírají peníze pro skokana, který se po nějaké době vrhá z mostu dolu do řeky, další z místních turistických atrakcí. Ještě jednou se projdeme centrem, než zamíříme na večeři, volíme restauraci na břehu řeky nedaleko mostu a máme tak při jídle stále perfektní výhled na most a okolní panorama. Dáváme si vynikající grilovaná masa s čerstvou zeleninou, pita chléb i hranolky, vše zapíjíme chlazeným pivem Sarajevsko a nasáváme okolní příjemnou atmosféru. Na závěr uděláme pár fotek nasvíceného mostu za tmy a kolem desáté večerní se vracíme pomalým krokem na ubytko. Tam už si jen dáme sprchu a jdeme znavení spát. Dnes jsme ujeli 128 km.

» Kompletní fotogalerie «

Čt 10.8. – Banja Luca, Jajce a Sarajevo

Interiér chrámu Krista Spasitele v Banja Luce

Ráno si dáváme budíček již na sedmou, vyrazíme na bohatou snídani a v půl deváté sedíme v autě a opouštíme Záhřeb východním směrem. Jedeme v minimálním provozu po dálnici A3, cesta příjemně ubíhá a za hodinku již odbočujeme směrem k hraničnímu přechodu Gradiška. Na chorvatské straně stojí jen pár kamionů, takže se tu příliš nezdržíme a rovnou zamíříme na most přes hraniční řeku Sávu na jehož druhé straně na nás čeká Bosna a Herzegovina. Tady je fronta o něco málo větší, asi čtvrt hodinky tu postojíme, ale i tak vše proběhlo relativně rychle a bez problému a tak se již v půl dvanácté snažíme zaparkovat nedaleko centra v Banja Luce, hlavním městě Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině. To že se nacházíme v srbské entitě tohoto státu bylo ostatně znát skoro celou cestu od hranic, často srbské vlajky a auta se srbskými SPZtkami. Parkoviště na místě bývalého autobusového nádraží je poměrně plné, ale místo se nám nakonec daří najít, ale zaplatit ve zdejším platebním automatu je větší oříšek. Bez pomoci místních bychom se o to snažili asi doteď, takhle jsme přeci jen mohli vyrazit na procházku městem. Zamíříme k nedalekému Chrámu Krista Spasitele, impozantní stavbě srbsko-byzantského stylu ze žlutého a červeného travertinu se zlatými kupolemi. Původně byla vysvěcena v roce 1939, ale byla zničena během druhé světové války a její věrná rekonstrukce byla dokončena v roce 2004. Chrám obcházíme nejdříve z venku, následně si i uvnitř prohlížíme vyřezávaný ikonostas a obrovský lustr. Procházíme vedle nedalekých budov sídla prezidenta a kulturního domu Banski dvor až k národnímu divadlu, ale nijak nás celé centrum neuchvátí a tak se jen vracíme k obchodnímu domu Boska, kde se snažím najít nějaké elektro, kde by prodávali nabíječku k mým chytrým hodinkám, kterou jsem nechal doma. Sehnat nabíječku se nedaří a tak si jen odskočíme na záchod, nakoupíme nějaké jídlo do auta a město opouštíme. Jedeme směrem na jih a za hodinku a čtvrt parkujeme na opět skoro úplně plném parkovišti ve městě Jajce nedaleko zdejšího autobusového nádraží. Zaplatíme parkovné a vydáváme se na krátkou procházku ke zdejšímu Plivskému vodopádu, na který jsou cestou krásné vyhlídky. Vodopád je asi 25 metrů vysoký, těsně pod ním se řeka Pliva setkává s řekou Vrbas a celé místo je nádherně fotogenické. Krásně čistá voda, zelený park a nad tím historické domy starého města. I do toho na chvíli zajdeme a obdivujeme historické centrum města s prvky středověké i osmanské architektury.

Historické vodní mlýny Mlinčići u Jajce

Pak se autem přemístíme jen o pár kilometrů dál proti proudu řeky Pliva na místo zvané Mlinčići a auto necháváme stejně jako všichni ostatní na kraji silnice. Volně se pohybujeme mezi krásnými starými dřevěnými vodními mlýny z dob osmanské nadvlády, je jich tu kolem dvaceti, většina jich je na kůlech a vodu k nim přivádějí různé dřevěné konstrukce. Po dřevěných chodníčcích chodíme mezi mlýny, v případě některých nahlížíme i dovnitř, díky proudící chladivé vodě a stromům všude kolem je na tomto místě i v letním horkém počasí velice příjemně. Krátce se ještě projdeme ke břehu Plivského jezera a pak již opět nasedáme do auta, neboť před sebou máme skoro tříhodinový přesun do Sarajeva, kde v půl páté parkujeme v centru na malém prostoru u hotýlku Lula. Opět jen vyndáme věci z kufru, ubytujeme se a vyrážíme do čtvrti Baščaršija, kam to máme od hotelu sotva pár metrů. Tato čtvrť je od 15. století starým osmanským bazarem, kolem nás jsou desítky a desítky malých obchůdků, celé místo má orientální ráz a člověk si tu vůbec nepřipadá jako někde v Evropě. Ochutnáváme místní jídla, popíjíme čerstvé džusy a trávíme zde příjemný podvečer. Cestou míjíme Gazi Husrev-begovu mešitu ze 16. století i vedle stojící hodinovou věž Sahat-kula, fotíme a docházíme až ke Katedrále srdce Ježíšova s před ní stojící sochou papeže Jana Pavla II. Katedrála byla vybudována v 19. století v novogotickém slohu s pseudorománskými prvky a uvnitř je nádherně zdobená včetně velkých barevných vitráží. Pokračujeme dál ve stejném směru až k památníku k uctění obětí druhé světové války, kde hoří Věčný plamen. Zde se otáčíme a opět se uličkami osmanského bazaru vracíme zpět na ubytování. Cestou se ještě zastavíme na pozdní večeři v restauraci Dveri, kde si náramně pochutnáváme na grilovaném mase a rybě, dopřáváme si chutné víno a pak si již jen na ubytku dáváme sprchu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 459 km.

» Kompletní fotogalerie «

St 9.8. – Radenci a Záhřeb

Bazény v lázních Zdravilišče Radenci

Ráno si po probuzení zajdeme na hotelovou snídani, která sice není úplně přebohatá, ale jídla je dost a tak pohodlně snídáme a povídáme si. Po snídani nahážeme kufry zpět do auta, odevzdáme klíčky od pokoje a přejíždíme opět jen kousek na další lázeňské místo, kterým je městečko Radenci. V půl desáté parkujeme u zdejších lázní Zdravilišče Radenci, kupujeme vstup na dvě hodiny a opět si jdeme užít zdejších vnitřních i venkovních bazénů a vířivek. Porovnáváme zdejší prostředí s tím včerejším a shodujeme se, že se nám tady líbí asi o něco více. Příjemné dvě dopolední hodinky utečou jako voda a tak se po půl dvanácté vracíme opět do auta a zamíříme na jih, abychom za dvě hodiny dorazili do Záhřebu. Tady máme zamluvené ubytování nedaleko centra v Grand Bells B&B, které se nám sice daří nalézt rychle ale nějak nevíme, jak se tam hezky dostat, brána zavřená a nikde poblíž se nedá zaparkovat. Tak zastavuji na nedaleké točně autobusů a Magda se vydává k ubytování, aby mi za chvíli zavolala, že můžu vyrazit, protože zařídila otevření brány. Parkujeme ve vnitřním dvoře, ubytováváme se, na chvilku vydechneme a vyrážíme na procházku do města. Nejdříve zamíříme k nedaleké katedrále Nanebevzetí Panny Marie a svatého Štěpána a Ladislava ze 13. století, která je ovšem obehnaná stavebním zábradlím a obě věže jsou schovány pod lešením. Dovnitř se tedy nepodíváme a ani z venku nejsou fotky žádná sláva.

Kostel sv. Marka v Záhřebu

Náladu si zajdeme spravit na nedaleké náměstí Trg bana Josipa Jelačića, kde si na chvíli sedáme, Magda si objednává výborné bílé vínko a já citronový radler chorvatského Karlovačko. Sluníčko svítí, nám se příjemně sedí, sledujeme ruch na náměstí i okolní domy. Pak se vydáváme ulicí Ilica plnou obchodů s módou a luxusnějším zbožím, obchodů se suvenýry i restauracemi. Raději zahybáme do čtvrti Gornji Grad plné křivolakých uliček, malých domků a dorazíme až ke zdejšímu architektonickému klenotu, kostelu Svatého Marka opět ze 13. století. Kostel má nádhernou především střechu, na jíž jsou mozaikou zobrazeny znaky města a starého Chorvatského království. Bohužel to je tak jediné, co si z kostela můžeme prohlédnout, protože i zde probíhá rekonstrukce a tak je celý obehnaný stavebním zábradlím. Uličkami scházíme ke zdejší středověké kamenné bráně Kamenita Vrata se svatyní Panny Marie plné hořících svíček. Když se objevujeme opět na hlavní ulici nedaleko našeho ubytování, nacházíme vinárnu Bornstein se skvělým hodnocením na googlu a tak neváháme a rovnou do zdejšího sklepení zamíříme.

Degustace vín v Záhřebu

Venku už je nám krapet horko a tak je chladnější podzemní sklep vítanou změnou. Objednáváme si nabízenou ochutnávku chorvatských vín, ke každému dostáváme perfektní výklad v angličtině, malé občerstvení v podobě různých druhů sýra, oliv a oříšků. Vína jsou vynikající a my ve sklípku trávíme příjemné dvě hodinky. Původně jsme si říkali, že si odpočineme na pokoji na ubytování, ale volba vinárny byla podstatně lepším místem. Vydáváme se opět do města, procházíme další uličky, vracíme se do centra, kde nás zaujme opět díky skvělým recenzím restaurace Batak Centar Cvjetni ve zdejším nákupáku a tak zamíříme na večeři. Objednáváme si talíř pro dva plný čevabů, grilovaného hovězího i kuřecího masa, hub i brambor, sýra kajmak i ajvaru. Popíjíme k tomu opět vynikající víno a je nám moc fajn. Nočním městem se pak vracíme zpět na ubytování, dáváme si sprchu a zalézáme na kutě. Dnes jsme ujeli 146 km.

» Kompletní fotogalerie «

Út 8.8. – Cesta a Moravske Toplice

Venkovní bazény v lázních Terme 3000

V úterý odpoledne po práci se vracím domu, Magda si už přes měsíc užívá prázdnin a tak je celý den doma a na naší prázdninovou cestu je připravená. Zabalili jsme už včera večer, má drahá polovička dnes jen v průběhu dne vše doladila, tedy po mém návratu jen vyskládáme kufry a tašky do auta a rovnou vyrážíme směr Vídeň. Cesta přes Horn ubíhá bez problému, posloucháme rádio, povídáme si a i průjezd Vídní je za chvíli za námi. Po dálnici směrem na Graz také žádný zádrhel a tak kolem šesté parkujeme v Murske Sobotě u místního hotýlku Zvezda, kde máme na noc zamluvené ubytování. Jen přendáme věci z auta, na chvíli odpočineme a zamíříme do nedalekých Moravských Toplic užít si zdejších lázní. Kupujeme zlevněnou večerní vstupenku a do devíti hodin využíváme areál Terme 3000 s jeho vnitřními i venkovními bazény, vířivkami, saunami a dalšími prvky vodního světa. Po té čtyřhodinové cestě autem je to balzám pro tělo, je krásné počasí, příjemně teplý podvečer, takže si užíváme perfektního relaxu. Před zavíračkou se vrátíme do sprch, převlékáme se a zamíříme zpět na ubytování. Cestou potkáváme McDonald’s, tak dáme ještě rychlé jídlo a před desátou již zalézáme v hotýlku do postelí. Dnes jsme ujeli 409 km.

» Kompletní fotogalerie «