Ráno nám paní domácí přinese na terasu snídani, klasicky ovesná kaše, vajíčka, chleba a džem, k tomu čaj a džus. U poklidné snídaně nás vyrušuje jen místní pes, který se snaží od nás také něco k snědku vyloudit. Je dost neobytný a klidu k jídlu nám dopomůže až zavolání jeho páníčka, kdy nás pes konečně opouští a nechá nás se normálně najíst. Do kufru dobalíme poslední věci, vše dáme do auta, po chvilce nahánění paní domácí se nám podaří i za ubytování zaplatit a místo opouštíme. Mám v plánu vyrazit do kopců nad Almaty do národního parku Ile Alatu k Velkému Almatinskému jezeru. Což je od našeho ubytování nedaleko, dle navigace necelých 25 km, jedeme po ne příliš rozbité asfaltové silnici stále do kopce, ovšem už po pár kilometrech je přes cestu závora. Zjišťujeme, že je nutné jednak zaplatit vstup do národního parku, což by nebyl takový problém a plně to chápeme, zvlášť když jde o pro nás docela zanedbatelnou částku. Co je ale horší, tak naše auto bychom museli odstavit na parkovišti kousek za závorou a dál pokračovat buď pěšky (cca. 12km tam a pak zase zpět) nebo využít služeb vozidel s povolením, která za to chtějí poměrně hodně peněz. Ještě donedávna se prý vlastním autem kousek k jezeru dalo normálně dojet, dnes je třeba zaplatit. Kdyby to byl nějaký ekologický autobus za rozumné peníze, neřekneme ani popel, ale přesednout z našeho auta do Ladovky nebo Žigulíka a zaplatit zhruba 1000 Kč za dopravu pár kilometrů tam a zpět, to nám přijde brutální. A pěšky bychom měli co dělat, abychom vše dnes stíhali. Tak se rozhodujeme výlet k Velkému Almatinskému jezeru oželet, otáčíme auto a jedeme zpět z kopce dolů zpátky do Almaty, že si město alespoň pořádně prohlédneme. Parkujeme nedaleko vlakového nádraží, kde už to známe a jdeme kousek na stanici metra Rajymbek Batyr. Kupujeme u pokladní za okénkem opět dva žluté žetony, projdeme bezpečnostní kontrolou a přesunujeme se metrem dvě stanice blíže k centru. Vystupujeme na stanici Almaty a jdeme kousek k budově v klasicistním stylu, která se objevila i na jedné z bankovek a ve které dnes sídlí Kazašské státní akademické divadlo opery a baletu. Od něj míříme k parku na Náměstí Astana, kde Magda dostane chuť navštívit nedalekou kavárnu a tak se na chvíli zastavíme na kávě, džusu a desertíku v Coffee Boom. Od kavárny pokračujeme do parku 28 panfilovských gardistů, kde se nachází katedrála Nanebevstoupení páně. Tato dřevěná stavba byla postavena v roce 1907 a my obdivujeme z venku její barevný design s 5 neobvyklými barevnými kopulemi s kříži a pak uvnitř velký ikonostas i rukopisy na stěnách.
Uděláme několik fotek a míříme ulicemi k dalšímu zajímavému místu ve městě, k Zelenému bazaru. Tato rozlehlá tržnice má mnoho sektorů a pro nás nejzajímavější byla hlavní budova, sloužící k prodeji potravin. Tam téměř hodinku trávíme pozorováním ruchu kolem nás, fotíme pulty s kořením, bylinkami, ale i čerstvým ovocem a zeleninou. Nevynecháme ani rozlehlou část věnovanou zpracování a prodeji masa, které zde leží na pultech v dusnu a vedru bez jakéhokoliv chlazení. Nevíme, jak by se na to díval nějaký hygienik, ale místní zde nakupují jak kuřecí, tak vepřové, jehněčí či koňské maso evidentně bez problému. My na to odvahu nemáme, ale vyfotíme si vše rádi. Od bazaru pak ještě procházíme kolem Centrální mešity, bílé stavby s modrou střechou, štíhlými minarety a především impozantní 51 metrů vysokou centrální zlatou kopulí. Tu zdobí ajáty, tedy jednotlivé verše z Koránu, namalované tureckými mistry. Přicházíme k ní zrovna v době končící modlitby, mešitu zrovna opouští velký počet mužů všeho věku, dle informací se do interiérů vejde až 7000 věřících.
Od ní to máme již jen kousek zpět k nádraží a k našemu autu, kam přicházíme krátce po čtvrté hodině odpolední. Nasedáme a vyrážíme k letišti, cestou se přes WhatsApp domlouváme s Danielem ohledně navrácení auta s tím, že kolem půl páté bychom měli být na místě. S čím jsme ale nepočítali je provoz v tuto hodinu, všude kolony aut a neskutečné zácpy a tak těch 15 kilometrů jedeme skoro hodinu. V pět odpoledne zastavujeme na ulici hned vedle vjezdu letiště, všude je tu zákaz stání, ale doufám, že kluci z autopůjčovny budou nedaleko a že na místě nebudeme stát dlouho. Domluva ale trochu vázne a trvá skoro půl hodinky, než se shledáme. Ale nic zásadního se neděje, žádný policista ani nikdo jiný si nás nevšímá a tak nakonec navrácení auta proběhne bez problému. S kufrem se pak vydáme na odbavení, absolvujeme pasovou kontrolu, kde získáváme do pasu poslední šesté razítko na tomto výletě, i bezpečnostní kontrolu. V bezcelní zóně utrácíme zbylé tenge za nějaké ty pochutiny a nápoje do letadla a pak již jen čekáme u brány na odlet se společností WizzAir. Ten je na čas a tak se po půl osmé s Kazachstánem loučíme. Před půl dvanáctou přistáváme v Abú Zabí a během hodinky absolvujeme nezbytné průchody přes pasovku, vyzvednutí kufrů a celníky, obdivujeme při tom moderní architekturu a luxusní vybavení i špičková zařízení všech hal. Máme zjištěno, že náš hotel má pravidelnou linku i na letiště a tak před letištěm čekáme na hotelový autobus. Ten přijíždí krátce před jednou ranní vyzdobený v indickém stylu a za čtvrt hodinky již stojíme na recepci hotelu Premier Inn Abu Dhabi Airport. Ubytování již máme opět dopředu zamluvené a i zaplacené a tak si jen doplácíme snídani, protože podle původního plánu jsme měli odlétat pryč brzy ráno, což se se změnou letenek na cestu domů podstatně posunulo a nás čeká v Abu Zabí celý den. Teď si ale jen na pokoji dopřáváme sprchu a jdeme spát.