Budík nás probouzí v šest hodin a na hotelu si dopřáváme brzkou bohatou snídani. Následně zabalíme poslední věci do kufru, na recepci uděláme check-out a necháme si zavolat taxík na letiště. Taxikář sice není příliš upovídaný, ale to nám ani moc nevadí, protože oba ještě lehce pospáváme, přeci jen je brzy ráno. Chvilku po sedmé vystupujeme u letiště, odbavíme se, absolvujeme pasovou i bezpečností kontrolu a pak se již jen hodinku touláme kolem krámků v bezcelní zóně. Nabídka je pestrá, ale nám se přeci jen více líbilo včera večer na klasickém arabském trhu. U brány při čekání na odlet si pak ještě chvíli čteme, nastupujeme do letadla a na čas ve čtvrt na deset odlétáme. Místa máme v prostřední řadě, tedy nemůžeme koukat z okénka a tak se zachumláme do deky a ještě na chvíli usínáme.
Spát se nám ale moc nedaří a tak využíváme nabídky zábavního systému letadla, pouštíme si film, dopřáváme si docela chutný oběd a po druhé hodině odpolední přistáváme na letišti ve Vídni Schwechatu. Opět klasické procedury, vyzvednutí kufru a za půl hodinky již v aplikaci na mobilu odklikávám žádost o vyzvednutí dodávkou od Pandy. Necháváme se odvézt na parkoviště, zaplatíme za parkování, vyzvedneme si následně klíček ze schránky a za chvíli již sedíme v autě a upalujeme po dálnici směrem na Vídeň. Ta není ani nijak ucpaná a tak jsme již za 40 minut u odbočky z dálnice u Stockerau a po nám známé cestě kolem Hornu pokračujeme domu. Tam bez problému a jakýchkoliv zdržení přijíždíme krátce po páté hodině odpolední, vítáme se s dětmi a jsme rádi, že jsme opět doma. Máme za sebou 17 dní dovolené, při které jsme autem najeli 2027 km po Kazachstánu a Kyrgyzstánu, kdy nás především pohoří Ťan-Šan naprosto nadchlo. Ale líbila se nám i spousta dalších přírodních krás a přivážíme si velké množství zážitků.

V Airbusu A321neo společnosti Gulf Air jsme se ani nestihli rozkoukat a už začínáme klesat, z Abu Zabí do Bahrajnu je to opravdu jen kousek a my přistáváme dokonce dříve, než jsme odletěli. Let trval 45 minut, ale v Bahrajnu je o hodinu méně, než v Abu Zabí. Na letišti procházíme jen tranzitní zónou, trošku se rozhlédneme po obchůdcích a míříme rovnou k bráně na náš další let do Kuvajtu. I ten máme se společností Gulf Air a je na čas. Takže po čtvrt na dvě v Airbusu A320 už zase Bahrajn opouštíme. Tentokrát máme před sebou o něco málo delší let a tak si alespoň na chvilku zdřímneme, než před půl třetí ráno přistáváme na nám známém letišti v Kuvajtu. Díky znalosti z před 15 dní již netápeme při získání víza, navíc naše otisky a sken duhovky pořád v systému mají a tak letiště i s vízem opouštíme po vyzvednutí kufrů již po půl hodině. Před letištěm si bereme taxíka a necháváme se odvézt na hotel nedaleko něj s názvem Continental Inn Hotel Al Farwaniya, kam to máme takhle v noci jen 10 minut jízdy. Ubytováváme se, rychle si dáváme sprchu a jdeme spát. Vstáváme v poklidu před půl osmou hodinou ranní, zabalíme věci do kufru a vyrážíme do přízemí hotelu na jednoduchou a poměrně chudou snídani. Ne úplně sytí po návratu na pokoj jen popadneme věci a po osmé již s dalším pánem opouštějícím hotel nastupujeme do taxíku, který pro nás zařídil a zaplatil hotel. Z pána se vyklube upovídaný Ind, pracující pro kanadskou firmu v Saudské Arábii, i v Praze prý kdysi byl a tak si vyprávíme a cesta nám rychleji utíká. Na letišti jsme za necelou půl hodinku, už se na něm docela vyznáme a tak zbavit se kufru u přepážek Qatar Airways a projít security byla otázka chvilky. Více času trávíme hledáním nějakého krámku se suvenýry, z cest si vozíme magnetku na ledničku, ale najít jí tady na Kuvajtském letišti se ukazuje jako docela oříšek. Ale jsme nakonec úspěšní a jednu sice ne úplně nádhernou, ale snesitelnou vybíráme. Utrácíme poslední kuvajtské dináry a čekáme u brány na boarding a odlet. Vše je bez problémů na čas a tak se před dvanáctou z okénka loučíme z výšky s panoramatem malého státu na pobřeží perského zálivu. Po jedné hodině odpolední pak přistáváme na letišti v Dauhá. Tentokrát vůbec nepřemýšlíme nad variantou nějakého autobusu a rovnou po absolvování pasové kontroly a vyzvednutí kufrů i malé hotovosti z bankomatu zamíříme ke stanovišti taxíků a necháme se odvézt na zamluvené ubytování Fraser suites nedaleko centra města. Na recepci si přebíráme kartu od pokoje, kde se hned ubytováváme a převlékáme do plavek. Hotel by totiž disponovat střešním bazénem a my toho chceme využít.
A tak se v půl třetí vydáváme výtahem na střechu, z níž jsou parádní výhledy do okolí. Hotel je nedaleko nábřežní promenády a tak ze střechy fotíme celý záliv Dauhá s jeho mrakodrapy, nedaleké Muzeum islámského umění i přístaviště lodí dhow. Panuje ale nesnesitelné vedro a tak rádi noříme svá těla do bazénu. Voda je sice na naše poměry dost teplá, ale pořád je to méně, než těch 41°C na vzduchu. Navíc panuje velká vlhkost a naše telefony ukazují, že pocitová teplota je 50°C. Tak asi hodinku relaxujeme na střeše v bazénu, než se vracíme na pokoj, dáme si sprchu a po páté hodině odpolední se konečně odhodláváme vyrazit ven na procházku městem. Jdeme nejdříve k nedalekému Národnímu muzeu Kataru, jehož budova je inspirována pouštní růží. Obcházíme jednotlivé propojené disky, které připomínají krystaly pouštní růže, symbolizující propojení historie a moderní architektury. Působí to opravdu hezky, fotíme a míříme do středu muzea, kde je historický palác šejka Abdulláha bin Jassima Al-Thani. Do interaktivních expozic muzea, přibližujících historii a kulturu Kataru nás to sice také láká, ale s ohledem na čas se rozhodujeme jen uvnitř na chvíli ochladit a pokračovat dál.
Kolem fontány Alfa a nedaleké Perlové fontány zamíříme k promenádě Corniche a přes Mina park a Vlajkové náměstí míříme k Muzeu islámského umění. Procházíme nejdříve přes park, který muzeum obklopuje a fotíme výhledy na záliv i přístaviště lodí dhow při západu slunce. Přicházíme k samotné moderní budově muzea, které nabízí bohatou sbírku uměleckých děl a artefaktů z celého islámského světa. Nikdy bych nevěřil, jaké to je se chodit v 36°C s vysokou skoro 80% vlhkostí vzduchu. Košile na mně by se dala ždímat, jak je mokrá a na rukách a nohách mám všude kapičky vody. Muzeum si prohlédneme opět jen z venku a kolem Perlového památníku, měnícího takhle večer barvy odbočujeme z promenády a kolem Islámského kulturního centra, které umožňuje návštěvníkům seznámit se detailněji s islámskou vírou a tradicemi, míříme k tradičnímu katarskému trhu Súk Waqif.
Ten patří k jednomu z nejstarších v zemi a ve zdejších hliněných obchůdcích se dá nakoupit vše, od koření a šperky, přes koberce, oblečení a nábytek až po sokoly a velbloudy. Procházíme se v úzkých uličkách, když nakupujeme u jednoho prodejce magnetku na ledničku, směje se tomu jak jsme mokří a nabízí suché ubrousky, abychom se mohli trochu otřít. Využíváme toho, že trh je i místem s mnoha restauracemi a sedáme si venku u větrníků do jedné s perskou kuchyní. Spokojeně si pochutnáváme na vynikajícím jídle, kocháme se ruchem kolem nás a je nám docela příjemně. Po bohaté a chutné večeři to vezmeme kolem sochy Zlatý palec do dalších částí trhu, procházíme se uličkami, obdivujeme nabídku trhovců včetně místa s mnoha papoušky a dalším zvířectvem a po desáté večerní to bereme nejkratší cestou zpět do hotelu. Tam už si jen dopřejeme pořádnou sprchu, na kterou jsme se velmi těšili a jdeme na kutě do pohodlných postelí.

Ráno si přispíme, víme, že hotelové snídaně jsou do 11 hodin a tak po probuzení nikam nespěcháme, venku je vedro, dle předpovědi má být dnes 44°C a s ohledem na vysokou vlhkost mobil udává pocitových 50°C. A tak si dopřáváme až kolem desáté bohatou snídani, zkoušíme z nabídky snad úplně vše, co je možné a s plnými břichy a funěním se vracíme zpátky na pokoj. V Abu Zabí už jsme před lety byli a tak nás v tomto horkém letním dni prohlídka města nijak neláká a naopak se rozhodujeme využít možného check-outu ve 13:00 a odpolední autobusové linky od hotelu, která jezdí do obchodního centra Yas Mall. Tedy na pokoji ještě nějaký čas odfrkneme, vše zase zabalíme a až těsně před jednou zamíříme na recepci vrátit kartu od pokoje. Kufr i batohy si necháváme na hotelu za recepcí v úschovně a autobusem se necháváme kolem závodního okruhu Formule 1 Yas Marina Circuit a areálu Ferrari World dovézt na zastávku k obchodnímu domu. Nehodláme nijak nakupovat a ani nepatříme mezi typy lidí, kteří rádi tráví čas v obchodních centrech. Já je naopak nesnáším, ale v tomto případě jsem ochoten udělat výjimku, protože obchodní centrum je klimatizované a je v něm dost kavárniček a restaurací. A tak trávíme přes šest hodin v obchoďáku, Magda si projde pár krámků, posedíme v kavárničkách, kde si dopřáváme chutné deserty, i v japonské restauraci. Na různých sedačkách pozorujeme okolní šum a ruch, lidé z celého světa nakupují či stejně jako my posedávají a využívají klimatizovaných prostor obchodního centra. V půl deváté večer využíváme služeb taxíku a necháváme se odvézt zpět na hotel, kde si vyzvedáváme naše kufry a jdeme čekat na autobus, který nás odveze na letiště. Opět je vyzdoben v indickém stylu a spolu s dalšími turisty jsme za čtvrt hodinky u haly letiště. Máme před sebou dva lety společností Gulf Air, což je náhrada za původní let s WizzAirem, který nám let úplně zrušil. Peníze sice vrátili, ale my jsme na poslední chvíli museli řešit jiný způsob, jak let nahradit. A tak opět odbavujeme kufr, absolvujeme bezpečnostní kontrolu a procházíme krámky v bezcelní zóně. Dneska už ale máme obchodů plné zuby a tak brzy sedíme u brány a při čekání na boarding si čteme. Ten začíná v jedenáct a krátce po půl dvanácté v noci Spojené arabské emiráty opouštíme. Ještě se z okénka pokocháme pohledem na osvětlenou promenádu a okolí Yas Mariny a mizíme do tmy.

Ráno nám paní domácí přinese na terasu snídani, klasicky ovesná kaše, vajíčka, chleba a džem, k tomu čaj a džus. U poklidné snídaně nás vyrušuje jen místní pes, který se snaží od nás také něco k snědku vyloudit. Je dost neobytný a klidu k jídlu nám dopomůže až zavolání jeho páníčka, kdy nás pes konečně opouští a nechá nás se normálně najíst. Do kufru dobalíme poslední věci, vše dáme do auta, po chvilce nahánění paní domácí se nám podaří i za ubytování zaplatit a místo opouštíme. Mám v plánu vyrazit do kopců nad Almaty do národního parku Ile Alatu k Velkému Almatinskému jezeru. Což je od našeho ubytování nedaleko, dle navigace necelých 25 km, jedeme po ne příliš rozbité asfaltové silnici stále do kopce, ovšem už po pár kilometrech je přes cestu závora. Zjišťujeme, že je nutné jednak zaplatit vstup do národního parku, což by nebyl takový problém a plně to chápeme, zvlášť když jde o pro nás docela zanedbatelnou částku. Co je ale horší, tak naše auto bychom museli odstavit na parkovišti kousek za závorou a dál pokračovat buď pěšky (cca. 12km tam a pak zase zpět) nebo využít služeb vozidel s povolením, která za to chtějí poměrně hodně peněz. Ještě donedávna se prý vlastním autem kousek k jezeru dalo normálně dojet, dnes je třeba zaplatit. Kdyby to byl nějaký ekologický autobus za rozumné peníze, neřekneme ani popel, ale přesednout z našeho auta do Ladovky nebo Žigulíka a zaplatit zhruba 1000 Kč za dopravu pár kilometrů tam a zpět, to nám přijde brutální. A pěšky bychom měli co dělat, abychom vše dnes stíhali. Tak se rozhodujeme výlet k Velkému Almatinskému jezeru oželet, otáčíme auto a jedeme zpět z kopce dolů zpátky do Almaty, že si město alespoň pořádně prohlédneme. Parkujeme nedaleko vlakového nádraží, kde už to známe a jdeme kousek na stanici metra Rajymbek Batyr. Kupujeme u pokladní za okénkem opět dva žluté žetony, projdeme bezpečnostní kontrolou a přesunujeme se metrem dvě stanice blíže k centru. Vystupujeme na stanici Almaty a jdeme kousek k budově v klasicistním stylu, která se objevila i na jedné z bankovek a ve které dnes sídlí Kazašské státní akademické divadlo opery a baletu. Od něj míříme k parku na Náměstí Astana, kde Magda dostane chuť navštívit nedalekou kavárnu a tak se na chvíli zastavíme na kávě, džusu a desertíku v Coffee Boom. Od kavárny pokračujeme do parku 28 panfilovských gardistů, kde se nachází katedrála Nanebevstoupení páně. Tato dřevěná stavba byla postavena v roce 1907 a my obdivujeme z venku její barevný design s 5 neobvyklými barevnými kopulemi s kříži a pak uvnitř velký ikonostas i rukopisy na stěnách.
Uděláme několik fotek a míříme ulicemi k dalšímu zajímavému místu ve městě, k Zelenému bazaru. Tato rozlehlá tržnice má mnoho sektorů a pro nás nejzajímavější byla hlavní budova, sloužící k prodeji potravin. Tam téměř hodinku trávíme pozorováním ruchu kolem nás, fotíme pulty s kořením, bylinkami, ale i čerstvým ovocem a zeleninou. Nevynecháme ani rozlehlou část věnovanou zpracování a prodeji masa, které zde leží na pultech v dusnu a vedru bez jakéhokoliv chlazení. Nevíme, jak by se na to díval nějaký hygienik, ale místní zde nakupují jak kuřecí, tak vepřové, jehněčí či koňské maso evidentně bez problému. My na to odvahu nemáme, ale vyfotíme si vše rádi. Od bazaru pak ještě procházíme kolem Centrální mešity, bílé stavby s modrou střechou, štíhlými minarety a především impozantní 51 metrů vysokou centrální zlatou kopulí. Tu zdobí ajáty, tedy jednotlivé verše z Koránu, namalované tureckými mistry. Přicházíme k ní zrovna v době končící modlitby, mešitu zrovna opouští velký počet mužů všeho věku, dle informací se do interiérů vejde až 7000 věřících.
Od ní to máme již jen kousek zpět k nádraží a k našemu autu, kam přicházíme krátce po čtvrté hodině odpolední. Nasedáme a vyrážíme k letišti, cestou se přes WhatsApp domlouváme s Danielem ohledně navrácení auta s tím, že kolem půl páté bychom měli být na místě. S čím jsme ale nepočítali je provoz v tuto hodinu, všude kolony aut a neskutečné zácpy a tak těch 15 kilometrů jedeme skoro hodinu. V pět odpoledne zastavujeme na ulici hned vedle vjezdu letiště, všude je tu zákaz stání, ale doufám, že kluci z autopůjčovny budou nedaleko a že na místě nebudeme stát dlouho. Domluva ale trochu vázne a trvá skoro půl hodinky, než se shledáme. Ale nic zásadního se neděje, žádný policista ani nikdo jiný si nás nevšímá a tak nakonec navrácení auta proběhne bez problému. S kufrem se pak vydáme na odbavení, absolvujeme pasovou kontrolu, kde získáváme do pasu poslední šesté razítko na tomto výletě, i bezpečnostní kontrolu. V bezcelní zóně utrácíme zbylé tenge za nějaké ty pochutiny a nápoje do letadla a pak již jen čekáme u brány na odlet se společností WizzAir. Ten je na čas a tak se po půl osmé s Kazachstánem loučíme. Před půl dvanáctou přistáváme v Abú Zabí a během hodinky absolvujeme nezbytné průchody přes pasovku, vyzvednutí kufrů a celníky, obdivujeme při tom moderní architekturu a luxusní vybavení i špičková zařízení všech hal. Máme zjištěno, že náš hotel má pravidelnou linku i na letiště a tak před letištěm čekáme na hotelový autobus. Ten přijíždí krátce před jednou ranní vyzdobený v indickém stylu a za čtvrt hodinky již stojíme na recepci hotelu Premier Inn Abu Dhabi Airport. Ubytování již máme opět dopředu zamluvené a i zaplacené a tak si jen doplácíme snídani, protože podle původního plánu jsme měli odlétat pryč brzy ráno, což se se změnou letenek na cestu domů podstatně posunulo a nás čeká v Abu Zabí celý den. Teď si ale jen na pokoji dopřáváme sprchu a jdeme spát.

Probouzím se trochu dříve a jak jsme se s Magdou večer domluvili, vydávám se před snídaní sám na procházku po městě. Beru to podobným směrem, jako jsme šli včera po večeři, abych si ta místa nafotil za světla. Tedy nejdříve zamířím kolem budovy Národního akademického divadla opery a baletu na Vítězné náměstí a fotím věčný oheň pod žulovým monumentem, sochy vojáků i matek, které čekají na jejich návrat z války a především zasněžené vrcholky hor v okolí. Kolem budovy Státního cirkusu, která je aktuálně v rekonstrukci, pokračuji k bílým minaretům Centrální mešity, kterou jsme svítící obdivovali včera v noci. Procházím se upraveným parčíkem plným zeleně a květin, fotím bílé štíhlé minarety i centrální dóm s modrošedivou kopulí. Asi po hodince se vracím zpět na pokoj a spolu s Magdou zamíříme na hotelovou snídani. Spokojeně posnídáme z velmi široké nabídky pochutin a využíváme toho, že restaurace je v nejvyšším patře hotelu a má prosklené stěny. A díky slunečnému počasí je tedy vidět hodně nejen z hlavního města, ale opět i z jeho nádherného okolí, především pohoří Ťanšan, jehož zasněžené pětitisícové vrcholy jsou nějakých 40 km daleko.
Po bohaté snídani se zabalíme, přeneseme věci do auta a pomalu v kolonách Biškek opouštíme severním směrem. Kolem půl jedenácté přijíždíme na hranice mezi Kyrgyzstánem a Kazachstánem, díky naší kazašské SPZtce tentokrát není potřeba složitě řešit nějaké papírování. Na kyrgyzské straně dostaneme razítko do pasu a v záznamu o autu označí opuštění republiky, na kazašské straně pak následuje jen to razítko do pasu. Ani ne za půl hodinky už jedeme po silnici směrem na Almaty, cesta ubíhá bez problému, zastavujeme jen krátce na benzínce dotankovat, odskočit si a doplnit nějaké zásoby jídla a pití do auta. V Almaty nezastavujeme, městem jen projíždíme a pokračujeme z něj jižním směrem k nejvýše položenému zimnímu stadionu na světě v Medeu. Šplháme se do kopce, do nadmořské výšky 1691 metrů, kde před čtvrtou odpolední parkujeme na ohromném parkovišti kousek pod stadionem. Ten není zastřešen, tribuny mají kapacitu 8500 diváků a jeho plocha 100 x 55 metrů obsahuje jednak rychlobruslařský ovál a pak hřiště na bandy, což je varianta ledního hokeje pro 11 hráčů na každé straně. Díky řidšímu vzduchu a ledu vyráběnému z vody řeky Malá Almatinka patří jeho ovál mezi nejrychlejší rychlobruslařské dráhy.
Procházíme se kolem stadionu, jdeme i kousek nad něj, abychom udělali i nějakou fotku z výšky, odkud je celý jeho prostor hezky vidět. Přemýšlíme jestli využijeme i nedalekou 4 a půl kilometru dlouhou lanovku, která by nás kolem stadionu vyvezla až do moderního lyžařského střediska Shymbulak ve výšce 3163 metrů nad mořem. Ale rozhodujeme se výhledy shora jak směrem na Medeu tak na okolní pohoří Alatau oželet a jen se ještě chvíli projít po okolí a kolem půl šesté se autem vracíme z kopce zpět do Almaty. Dostáváme docela hlad a tak když jedeme kolem moderního velkého nákupního střediska Esentai mall, kde odhadujeme bude určitě něco k jídlu, zaparkujeme v jeho podzemním parkovišti. Procházíme obchoďákem s klasickou nabídkou světových značek a míříme do Korean House ve 4 patře, restauraci s dobrým hodnocením. S korejským jídlem máme minimum zkušeností, ale ve spolupráci s číšníkem hovořícím anglicky se nám daří objednat si nakonec velmi dobrou a ne až tak pikantní večeři. Výborně se najíme a po návratu do auta zadáváme do navigace adresu našeho ubytování Dobri dom na úplném jižním okraji města Almaty. Ukazuje se, že jet do těchto částí města za tmy nebyl úplně ideální nápad.
Navigace nás vede různými prašnými cestami, občas jsou kolem nás jen keře, občas různé rozestavěné či naopak bourané budovy, každopádně to často vypadá jako nějaké stezka odvahy opuštěnou tmavou vesnicí. Asi po půl hodince se přeci jen dostáváme do míst, kde už jsou zase nějaké lampy pouličního osvětlení a nám se daří najít i ukazatel na naše ubytování a nakonec i to. A v něm po nějaké chvíli i paní domácí, která nás ubytovává v podkrovním pokojíčku s hezkou terasou. Na terase jsou dřevěná křesílka, ze kterých máme při posezení výhled na vzdálené osvětlené město a pak také krásná dřevěná koupací vana. Ta je ale jednak bohužel bez vody a jednak chladné počasí není tím, které by nás k nějakému koupání ve vaně lákalo. A tak využíváme sprchu, která je ale také umístěna venku na terase a tak se sice v teplé vodě, ale následně při utírání chtě nechtě trošku otužujeme. Protože zítra odlétáme, před usnutím ještě pořádně zabalíme většinu věcí do kufru a pak jdeme konečně na kutě.

Ráno po probuzení hned otevíráme dveře jurty a ten pohled patří k těm, na které se nezapomíná. Nádherné jezero, sluncem nasvícené okolní kopce, sytě zelené okolní louky se stády polodivokých koní a kolem nás jen ticho a klid. Oblékáme se a ještě před snídaní vyrážíme ne kratičkou vycházku. Po ní se pak opět se všemi setkáváme v jurtě na snídaní, dopřáváme si palačinky, marmeládu a jogurt, zapíjíme vše teplým čajem a bavíme se o plánech na dnešní den. Německý pár zůstává na místě ještě i následující noc a celý den chce chodit po okolních kopcích, ruská rodinka má v plánu projížďku na koních a pak chce zamířit na jih směrem k hranicím s Čínou, my naopak chceme pokračovat směrem severním. Po snídani se opět jdeme projít k jezeru, na loukách obdivujeme malé děti, které na koních bravurně shánějí stáda ovcí. Na břehu máčíme ruce do čisté vody, procházíme se podél jezera a kocháme se výhledy po okolí, idylickým klidem všude kolem nás a e nám tu nádherně. Vracíme se zpátky ke kempu, ruská rodinka jde zrovna vyrážet na projížďku na koních, jen otec zůstává v kempu, prý ho začalo bolet koleno. Litujeme ho, dáváme mu Ibalgin a jdeme se pomalu zabalit. Ještě se na chvilku posadíme na dřevěná sedátku před jurtama, loučíme pohledem s jezerem a pak i osobně s domácími a pomalu toto idylické místo opouštíme. Cestu zpět do civilizace volíme trošku jinou, než kterou jsme sem přijeli a tentokrát od jezera míříme k průsmyku Kalmak-Ashuu ve výšce 3447 metrů nad mořem. Přejíždíme po mostcích přes řeky vytékající z jezera, výhledy z auta jsou opět impozantní, za průsmykem neskutečná panoramata okolních hor, zelených luk a s modrou oblohou nad tou vší nádherou.
Projíždíme krásným údolím Keng-Suu, kolem řeky klesáme po prašné cestě až se zase napojujeme na silnici A365 a po asfaltu pak pokračujeme nám již ze včerejška známou cestou až k Ortotokojské přehradě. U ní ale odbočujeme na sever a podél hranic s Kazachstánem pokračujeme až do města Tokmok. Tím ale jen projíždíme a stačíme se na jih, abychom po pár kilometrech po třetí hodině odpolední zastavili na parkovišti u věže Burana. Zaplatíme vstup a vyrážíme si prohlédnout toto torzo velkého minaretu z 10. století. Ten původně měřil asi 45 metrů a kdysi ho obklopovalo dávno již zaniklé starověké sogdské město Balasagun na hedvábné stezce. My minaret zatím obdivujeme jen zpovzdálí a šplháme se na kopeček nedaleko, kde jsou zbytky cihlových základů hlavního města Karachánského chanátu z 9. století.A pak pokračujeme do okolí, které zdobí tzv. Bal-bal neboli kurganské stély, zajímavé náhrobní kameny ze 6. století v podobě postav. Znázorňují buď podobu zemřelých nebo jejich nepřátele, kteří jsou odsouzeni zemřelým posmrtně sloužit. Procházíme se mezi náhrobními kameny, nacházíme i další novější stély s arabskými nápisy a přicházíme zpět k minaretu.
Využíváme úzkého točitého schodiště, které vede vnitřkem minaretu nahoru a z vrcholu se rozhlížíme do Čujského údolí a na okolní hory. Na závěr ještě navštěvujeme nedaleké malé muzeum a po příjemně strávené hodince se vracíme zpět k autu. Vracíme se přes město Tokmok na hlavní silnici, po které to máme kousek do hlavního města Kyrgyzstánu – Biškeku. V něm zastavujeme nedaleko Smart hotelu, kde máme pro dnešní noc zamluvené ubytování. V něm se v půl šesté rychle ubytováváme a hned vyrážíme na rychlou prohlídku nedalekého centra města. Kolem sochy V. I. Lenina zamíříme k moderní budově Historického muzea, pak kolem památníku Přátelství mezi národy až k Bilému domu, tedy impozantnímu bílému paláci jakožto sídlu prezidenta Kyrgyzstánu. Na náměstí Al Too fotíme jezdeckou sochu Manase, legendárního kyrgyzského hrdiny a sochu Erkindik, která symbolizuje svobodu a nezávislost Kyrgyzstánu. Ještě zamíříme do nedalekého Dubového parku plného dubů starších 100 let a uměleckou galerií pod širým nebem. Jsme rádi, že jsme to nejzajímavější, co doporučují průvodci, stihli obejít za světla, protože se již začíná silně smrákat.
I když po pravdě extra zajímavé to centrum města není, co se nám líbí nejvíc jsou zasněžené vrcholky hor v jeho okolí. Ale protože se již ozývají naše žaludky, kterým se není co divit, když jsme od rána pořádně nic nejedli, rozhodujeme se trošku se odměnit a vyrážíme na večeři do noblesní restaurace Frunze. Já si objednávám vynikající rib eye steak, Magda lososa, popíjíme vínko, dopřáváme si i dezerty a celou skoro dvou hodinovou večeři v luxusním prostředí ukončujeme panáčkem kyrgyzského koňaku. Cestou na ubytování to bereme trochu oklikou a jdeme se ještě podívat na Vítězné náměstí, kde pod monumentem ze tři ohnutých žulových žeber symbolizujících jurtu hoří věčný oheň. Ten spolu se sochami vojáků v okolí připomíná vítězství ve druhé světové válce. Potemnělými uličkami ještě dojdeme k nové Centrální mešitě, největší ve střední Asii, která svítí do dáli. Stavba v osmanském stylu má kolem 37 metrů vysokého hlavního dómu několik menších přiléhajících staveb a ční kolem ní 70 metrů vysoké štíhlé minarety. Pokocháme se pohledy na osvětlenou mešitu a kolem jedenácté se vracíme zpátky na hotel. Dopřejeme si sprchu a jdeme spát.

Ráno vstáváme relativně pozdě, spácháme základní hygienu a vyrazíme na snídani do přízemí našeho ubytování. Ta tentokrát patří mezi asi zatím nejslabší, co jsme kdy po ránu dostali. Pár kousků sýra, salámu a pečivo, k tomu džus. Nu což, alespoň něco do žaludku a jdeme se ještě na chvíli projít k jezeru Issyk-Kul. Po příjemné ranní procházce se na hotelu zabalíme, nahážeme vše do auta a vyrážíme na sever města, kde by se mělo nacházet Muzeum Petroglyfů. Nacházíme jej bez problému, platíme nevysoké vstupné a následně se přes hodinu couráme po ohromné galerii pod širým nebem. Všude okolo nás leží různě velké balvany, které sem asi před 30 tisíci lety z hor přinesly silné záplavy. Většina balvanů je pokrytá tmavou krustou, do které začali lidé asi před 2 tisíci lety vyrývat jednoduché kresby. Kolem sebe vidíme vyryté lovecké scény, jezdce na koních, různá zvířata, z nich nejčastější jsou kozy s dlouhými zahnutými rohy. Celkem se tu na 42 hektarech kamenného moře nachází přes 4 tisíce petroglyfů. Nemáme šanci to tu celé projít a tak dle plánku volíme nejzajímavější místa, zkoumáme rytiny a kocháme se nádhernými výhledy dolu k jezeru. Kolem půl jedenácté jsme zpět u auta a vyrážíme západním směrem po severním okraji jezera Issyk-Kul až do města Balykči, kde nakupujeme nějaké zásoby jídla a pití do auta. Počasí je úplně nádherné, modré nebe s pár bílými obláčky a kolem nás samé hezké scenérie, u Ortotokojské přehrady i zastavujeme, abychom si udělali pár hezkých fotek.
Před městečkem Kočkor nejdříve zastavujeme a fotíme zdejší hřbitov s kovovými plůtky a pestrou směsicí jednoduše nazdobených hrobů i monumentálních krypt. A následně využíváme zdejší benzínky Gazpromněft, abychom natankovali do plna a současně opět pořídili něco malého k jídlu a hlavně studeného k pití. Po kvalitní asfaltové silnici pokračujeme až za vesnici Kara Unkur, kde odbočujeme na jednu z přístupových cest k jezeru Sonkol, které je naším dnešním cílem. Cesta je šotolinová, sjízdná jen v létě a silně se doporučuje auto s náhonem na všechna 4 kola. To naše půjčená Toyota má a tak pomalu stoupáme údolím, výhledy z auta na okolní louky, lesy a hory jsou neskutečné. Občas zahlédneme i sněhová pole, zastavujeme a fotíme, kolem nás široko daleko nikdo a nic, než cesta a nádherná příroda kolem ní. Blížíme se k průsmyku Těrský Torpok, který je také nazývaný „33 papoušků“ podle ostrých serpentin, po kterých je do něj potřeba vyjet.
Průsmyk leží ve výšce 3133 metrů nad mořem a my nahoře potkáváme místní na koních s ohromnými stády polodivokých koní. Cesta teď pomalinku klesá a my poprvé spatříme nádherné jezero Sonkol ve výšce 3016 metrů. Máme zde zamluvené ubytování v jurtovém kempu Ali-Nur, jednom z mnoha vybudovaných u jezera pro turisty. Směrovku s názvem kempu nacházíme docela snadno a tak se již před půl čtvrtou seznamujeme s paní majitelkou a její rodinou. Necháváme auto na vyznačeném místě, věci si přeneseme do naší jurty a s informací o večeři kolem sedmé vyrážíme na procházku k jezeru. Po sytě zelené louce kolem stád polodivokých koní, krav a ovcí a následně přes mokřady s různými zajímavými rostlinami docházíme až k ke břehu. Voda je křišťálově čistá, schválně zkoušíme její teplotu a shodneme se, že na koupání to opravdu není. Procházíme se po břehu a fotíme jezero i kopce a hory kolem, čekáme na zapadající slunce a náramně si tohoto kouzelného podvečera užíváme.
Celé to působí nesmírně idylicky, v oblasti není žádný mobilní signál a tak se tu člověk může jen kochat, rozjímat a odpočívat. Když se vracíme ke kempu, vidíme, že vedle našeho auta stojí ještě dvě další, tedy v kempu nebudeme sami. Zjišťujeme, že kromě nás zde bude trávit večer a noc ještě jeden německý pár a pak rodinka z Ruska. Společně se scházíme u večeře v jedné z větších hurt, sloužících jako společenská místnost a jídelna. Dostáváme polévku a následně směs rýže, masa a zeleniny, popíjíme čaj a společně konverzujeme, s majitelkou a její rodinou v ruštině, my turisti mezi sebou anglicky. Venku už začíná být docela slušné chladno, teď po západu slunce je znát, že se nacházíme ve slušné nadmořské výšce a teploměr klesá k pěti stupňům. Jsme rádi, že nám místní v jurtě zatopili v kamínkách a tak se po večeři a vyčištění zubů rádi ve vyhřáté jurtě zachumláváme do dek a jdeme spát.

Ráno si po probuzení a spáchání základní hygieny zajdeme na snídani. Ta sice není příliš pestrá, ale na to už jsme tedy docela zvyklí, jídla i pití je naštěstí dost a tak spokojeně snídáme. Pobalíme věci do auta a po deváté ubytování opouštíme směrem na jih údolím řeky Karakol do hor. Zastavujeme u zavřené brány, kde by dle mapy měla být dolní stanice lanovky „Karakol Ski Base“. Chvíli se snažíme zjistit, jak se dostat dál, nakonec se ukazuje jako jediné možné řešení zaparkovat na louce pod bránou a pak pokračovat pěšky až ke stanici lanovky. U ní už posedává pár turistů, asi 10, většina Kyrgyzů, ale i čínský pár a dva němci. Zjišťujeme od nich, že je nás zatím málo a lanovka bude spuštěna, až nás bude alespoň 20. Tak se chvilku procházíme po okolí a čekáme, kdo ještě dorazí. Nakonec se nás během půl hodinky dává dohromady asi 18, když dorazí i skupinka Indů a domlouváme se, že ty chybějící 2 osoby společně doplatíme, protože cena zpáteční jízdenky je necelých 100 korun. A tak místní chlapci zapnou stroje, pár jich vyjede i nahoru, protože lanovka má přestupní stanici a můžeme nasedat. Už lanovka sama o sobě je zážitek, žlutooranžová masivní konstrukce a tmavě hnědé prkenné lavičky, celé se to slušně kýve. Ale výhledy jsou už i takhle při stoupání nahoru nádherné, tmavě zelené lesy, sytě zelené louky a světle modré říčky v údolích. Jediné, co nám to trošku kazí je nízká oblačnost, která je důsledkem výparu po včerejších deštích.
Lanovka nás z výšky 2300 metrů s přesedáním vyveze až do 3040 metrů nad mořem na jeden z vrcholů, odkud se nám rozprostřou nádherná panoramata okolních hor, hlubokých údolí a vidět je i přes 30 km vzdálené jezero Issyk-Kul. Nejdříve si uděláme fotečku u místního fotookénka s nápisem Каракол 3040 a pak se vydáváme na krátký výlet po okolí. Výhledy na nejvyšší přes 4000 metrů vysoké vrcholy v okolí máme sice skryty v mracích, ale i okolní nižší kopce a hory vypadají nádherně. V roklinách se valí voda, která se pak v hlubokých údolích dole pod námi spojuje do rozbouřených řek. Přes hodinu se procházíme po hřebenu, kocháme se výhledy a fotíme, než se zase vracíme ke stanici lanovky a vracíme se dolu. Cestou se ještě naposledy pokocháme pohledem na vzdálené jezero Issyk-kul, obrovskou modrou plochu v žluto zeleném širokém údolí přímo před námi. Pa návratu k autu se rozhodujeme, že se nám ještě zpět do města nechce, využíváme našeho 4×4 vozu a jedeme po šotolinové cestě podél řeky Karakol, míjíme pár domečků, volně pobíhající domácí zvířata a míříme na louky v Karakolském údolí. Opět se pokocháme výhledy, fotíme rozbouřenou řeku a po jedné hodině odpolední se vracíme zpět do města. V něm zastavujeme u dřevěné katedrály Svaté Trojice z roku 1895, postavené na místě původního zděného chrámu z roku 1872 zničeného v roce 1890 zemětřesením. Obcházíme tento veliký dřevěný kostel kolem dokola, fotíme jej a pár minut se tu zdržíme, než se konečně rozhodneme vyrazit opět dál, tentokrát severozápadním směrem.
Cesta z počátku ubíhá rychle, silnice je velmi slušná a jede se hezky. Na výjezdu z městečka Tjup vidím benzínku a rozhoduji se k ní zatočit a natankovat, což než stihnu, je u nás najednou policista a zuřivě gestikuluje a křičí, jak to, že jsem si ho nevšímal a nereagoval na jeho pokyny k zastavení. Vůbec netuším, o co jde a tak se mu lámanou ruštinou snažím říci, že jsem jej opravdu nikde neviděl a jen jsem teď zajel na benzínku, on my vysvětluje, že jsem jej vidět musel, že asi 100 metrů zpět má budku a z ní na mě mával. Slušně mu říkám, že ok, natankuji a těch pár metrů zpět se k jeho budce vrátím a vyřešíme to. Je jasné, že o nic nejde, jen chce úplatek. Taky že ano, v budce hned spustí, jak má malé děti, jak je situace složitá, že bych s ním musel vyplňovat spoustu papírů a čekat na příjezd nějakého náčelníka. Už dopředu jsme větší hotovost schovali v autě a tak vytahuji z kapsy jen pár drobných v hodnotě necelé stokoruny, že víc momentálně k dispozici v hotovosti nemám a tedy mu dát nemohu. Sice se úplně netváří, ještě chvíli se snaží nás lámat, ale když vidí, že z nás opravdu víc nevymáčkne, vzdává to a my můžeme po asi 15 minutovém zdržení pokračovat dál. Podle navigace má dál pokračovat široká asfaltka, ovšem zdejší ŘSD se zřejmě rozhodlo vyměnit rozpadající se asfalt za nový, ovšem k výměně zatím ještě nedošlo a my jedeme 100 km místo 2 hodin čtyři po hlíně plné vyježděných kolejí a děr. Mezi městy Grigorjevka a Korumdu je hlína nejen na naší cestě, ale koukáme, že i všude kolem na zahradách, v domech, auta jsou v ní zapadlá a vypadá to, že se tudy musela prohnat nějaká bahnitá povodeň.
Což i později na internetu ověřujeme, že oblast v noci postihl příval vody s bahnem z nedalekých hor, kde byla pořádná průtrž. Každopádně průjezd oblastí je velmi náročný a již tak pomalá jízdy se ještě zpomaluje. A tak do města Čolpon Ata, kde máme zamluvené ubytování v hotýlku Riviera, přijíždíme až kolem půl šesté. Ubytováváme se, přenášíme kufry na pokoj, převlékáme se do plavek a zamíříme ještě kousek od hotelu na pláž k jezeru Issyk-Kul. Voda je pro mne docela příjemná a tak se na rozdíl od Magdy připojuji ke koupajícím se. Pro mou drahou polovičku je voda studená a protože již díky pozdní hodině není úplné vedro, tak ani nemá chuť se ochladit. Tedy zatímco se koupu, ona se prochází po břehu a dělá nějaké fotky. Před sedmou jsme zpět na hotelu a vyrážíme na večeři. Google nám doporučil nedaleký Šach BBQ, objednáváme si houbovou polévku a pak nějaké šašliky. Překvapuje nás, jak je jídlo hezky naservírované, docela si i pochutnáváme a sytí vyrážíme ještě na večerní procházku k jezeru. Po deváté jsme zpět na hotýlku, dámě si sprchu a jdeme na kutě.

Ráno se do růžova vyspalí probouzíme do deštivého dne. Měl jsem na dnešek naplánovanou hezkou 10 km túru k jezeru Tornaly, ale v tom dešti, který venku panuje to na nějaké procházení se po horách nevypadá. Ještě na mobilech zjišťujeme, jestli se situace v průběhu dne nezlepší, ale všechny předpovědi počasí ukazují celodenní déšť. A tak se ještě chvíli povalujeme v posteli, než se konečně vydáváme na snídani. Ta je podobně jako včerejší večeře bohatá a velmi chutná. Dostáváme několik chodů a s plnými břichy se vracíme na pokoj. S ohledem na počasí se zabalíme, rozloučíme se s domácím, nahážeme věci do auta a rozhodneme se přesunout se do města Karakol. Cestou různě zastavujeme, když se mraky na chvíli roztrhají a umožní nám se projít a udělat pár fotek. Takhle děláme zastávku v městě Ak-Suu, kde jednak navštívíme zdejší obchod a nakupujeme nějaké pochutiny a pití do auta a následně zamíříme ke zdejšímu dřevěnému kostelíku. Pokračujeme dále proti proudu řeky Aksu, kde nás láká vyrazit na túru v oblasti Altyn-Arašan, když nám počasí neumožnilo se projít dopoledne v údolích kolem Jyrgalanu.
Jenže počasí je pořád takové nijaké a když dorazíme k výchozímu bodu většiny túr kousek za městem, začíná zase pršet. Přes cesty se různě valí voda a tak vzdáváme i nápad projet do vedlejšího údolí k jezírkům s horkými prameny. Rusky se totiž město Ak-Suu jmenuje Těploključenka a v okolí je několik termálních pramenů radonové vody o teplotě 45°C. Ta je lehce radioaktivní a léčivá, proto i název celé oblasti Altyn-Arašan – Zlaté prameny. Nedá se nic dělat, pokračujeme dále na naší cestě a po druhé hodině odpolední přijíždíme do města Karakol, kde máme zamluvené ubytování v hotelu Caravan.Ten snadno nacházíme, ale check-in je prý až od tří, tak necháváme auto na parkovišti u hotelu a v lehce zamračeném počasí si jdeme prohlédnout nedalekou mešitu Dungan. Tu na začátku minulého století nechal postavit Ibrahim Ali z etnické skupiny Dunganů uprchlých z Číny. Dřevěná mešita je postavena v čínském stylu bez použití hřebíků, celá tedy připomíná spíše budhistický chrám a převládá na ní modrá a žlutá barva. Trámy pak jsou zdobené obrazy rostlin a stromů. Trávíme v okolí mešity a nakonec i uvnitř asi půl hodinky, než se přesuneme jen o kousek dál k restauraci SušiSet. Máme už totiž docela hlad a když vidíme nabídku a hlavně talíře na stolech hostů restaurace, říkáme si, že to musíme otestovat. Restaurant má totiž v nabídce italské pizzy a japonské suši, což nám připadá jako zvláštní kombinace. Volíme jeden z suši setů a následně spokojeně jíme z ohromného talíře vynikající kousky suši.
Spokojeně najedení využíváme toho, že opět chvíli neprší a jdeme se ještě trochu projít po městě, docházíme k nápisu I love Karakol a soše sjednotitele kyrgyzských kmenů Tagay Biy. Protože se ale opět dává do deště – dnes nám počasí opravdu nepřeje, tak se vracíme zpět k hotelu. Už je před pátou odpolední, tak předpokládáme, že ubytovat se již nebude problém a následně si na pokoji dopřáváme teplou sprchu. Pak již jen relaxujeme, koukáme na filmy a střídavě z okna sledujeme, jestli se ještě počasí umoudří nebo už se na nějaké další procházení procházení městem nedostane a my tak strávíme večer na pokoji. Nakonec dochází na druhou variantu a relativně brzy tak jdeme spát.

Ráno vstáváme a dopřáváme si snídani, když nás vyruší zpráva přes WhatsApp od naší ubytovatelky, jestli jsme neztratili SPZtku. Hned se běžím ven podívat a na autě vepředu opravdu chybí, včera večer za tmy jsme si toho samozřejmě vůbec nevšimli. Další komunikací zjišťujeme, že jí našel jeden místní a do hodinky nám jí přiveze, skvělá zpráva. Tak dál v klidu dosnídáme, venku je stejně ne úplně vlídné počasí a tak nikam nespěcháme, pomalu vše balíme, nahážeme do auta a čekáme na pána s naší SPZtkou. Ten doráží docela brzy, věnujeme mu pivo a nějakou hotovost jako poděkování za naši záchranu, ovšem zjišťujeme, že zatímco SPZ je naprosto v pořádku, tak plastová podložka, která ji drží na autě je natolik poškozená, že nemáme šanci ji přichytit k nárazníku. A tak ji zatím jen hážeme do auta s tím, že to nějak během dne v nějakém větším městě vyřešíme, protože přejezd hranic z Kazachstánu do Kyrgyzstánu by se tím mohl zkomplikovat. Nejdříve ale míříme do přírody, vyrážíme za mírného mrholení jihozápadním směrem, stoupáme asfaltkou do kopce a parkujeme na velkém parkovišti u jezera Kolsaj. Už z jeho kraje je krásně vidět nádherně tmavomodré jezero, obklopené sytě zelenými lesy, loukami a skálami. Sice pořád trochu mrholí, ale to nám nevadí v tom sejít po upravené cestě až dolu do údolí říčky Kolsaj, jejímž přehrazením při sesuvech půdy jednotlivá Kolsajská jezera vznikla. Původně jsem měl v plánu spodní jezero celé obejít a vydat se procházkou k druhému, ale mrholení je stále intenzivnější a tak měníme plán a do půlky nejdříve z jedné a pak z druhé strany obcházíme pouze spodní jezero. Uděláme pár fotek, pokocháme se nádherným okolím, kde jsou vidět i některé další sesuvy, končící ve vodě. Noříme ruce do nádherně čisté vody, občas pod hladinou zahlédneme i kmeny stromů a pár ryb, na hladině pak pro změnu turisty na lodičkách. Trávíme na místě necelé dvě hodiny, než se zase vracíme do kopce zpět k autu, nasedáme a opouštíme toto krásné místo.
Opět projíždíme městečkem Saty a pokračujeme dále východním směrem, kdy po dvou hodinách konečně přijíždíme do nějakého většího města, do města Kegen. Zde se snažíme sehnat nějakou podložku pod SPZ, objíždíme všechno možné a jak na potvoru, štěstí máme až na úplně poslední benzínce. Problém však nastává s přimontováním, šroubovák, který nám pumpař půjčil nestačí, na oddělání zbytku staré podložky bude potřeba osmička klíč. Ale zase se na nás štěstí usměje, nedaleko benzínky je jakási prodejnička všeho možného a mají i potřebné nářadí, sice na prodej, ale daří se mi mladého prodavače ukecat, že nám stačí jen pár minut a nářadí vrátíme. Oddělat zbytky staré podložky se tedy konečně daří, přimontovat novou je ještě snadnější práce a nandat do ní lehce zprohýbanou SPZtku už je jen chvilička. Paráda, auto už je zase naprosto bez chybičky. Dle mapy by ve městě měla být i banka, rádi bychom získali nějaké kyrgyzské somy, ale máme smůlu, žádnou banku se nám na v mapě uvedeném místě ani nikde jinde při našem popojížděním městem najít nedaří. Dohodneme se, že ještě před hranicemi bude dobré totálně špinavé auto umýt a tak zamíříme ještě do nedaleké samoobslužné automyčky.
Ještě že tu nejsme sami, chlapík z vedlejší kóje nám musí ukázat, jak se myčka používá, protože ze žluté plechové skříňky s jen pár nápisy v azbuce nejsme vůbec moudří. Nakonec se tedy vše daří a my tak na nedalekou hranici mezi Kazachstánem a Kyrgyzstánem v údolí Karkara přijíždíme s autem umytým a SPZ cedulkou vzadu i vpředu. Hraniční kontrola probíhá překvapivě rychle a bez komplikací, razítka v pasech máme během chvilky a auto je zaevidováno také během pár minut, takže ani ne za 20 minut již jedeme po prašné silnici Kyrgyzstánem. Okolí silnice je krásně malebné, modrá řeka, zelené horské louky, tmavé lesy a všude stáda krav a dalšího dobytka. Po chvíli odbočujeme na šotolinovou cestu, která se začíná docela slušně šplhat do kopců, jsme rádi, že máme naše terénní auto. Okolí se stává ještě krásnější, všude kolem nás nádherná zelená horská údolí s loukami a hustými lesy, stáda koní, často zastavujeme a kocháme se krajinou kolem nás a fotíme. Zhruba po hodince jízdy přijíždíme do vesnice Jyrgalan, kde máme zamluvené ubytování v Peak Lodge. Chvíli ubytování hledáme, cestou nacházíme i ski centrum, sice zavřené, ale je vidět, že to tu v zimě asi žije. Ubytování je moc hezké, několik moderně zařízených chatiček, společenská místnost a restaurace, vše propojené dřevěnými chodníky. K dispozici je nám nabídnut i venkovní bazének, ale nás zrovna počasí ke koupání neláká, venku se začíná potahovat. Ubytujeme se, trošku si oddychneme a vyrážíme na večeři. Ta je vynikající a bohatá, několik chodů, od polévky, přes knedlíčky až po dezert a ovoce, vše v ceně ubytování. Chvíli pak ještě sedíme ve společenské místnosti a využíváme rychlého internetu, pak si již je v chatičce dáme sprchu a jdeme spát.

Ráno jsme čilí už kolem sedmé, dopřáváme si snídani ze včera nakoupených zásob a v osm již ubytování opouštíme. Na nedaleké benzínce ještě dotankovávám nádrž do plna a Magda zatím fotí vedle stojící autobusy s čínskými SPZtkami. Jedeme dvě a půl hodiny, než přijíždíme k závoře u vjezdu do NP Čaryn kaňon, zaplatíme v malém domečku vstupné, brána se zvedá a my pokračujeme pár kilometrů na velké parkoviště u návštěvnického centra. V něm se na chvíli zastavíme a pak pokračujeme pár stovek metrů za něj na vyhlídku do nejhezčí části celého NP a tou je kaňon Údolí hradů. Tento kaňon vytvořil jeden z dnes již vyschlých přítoků řeky Čaryn a právě zde je nejvíce bizarních červenooranžových skalních útvarů. Když se dostatečně pokocháme z vyhlídky, přesunujeme se opět k návštěvnickému centru a po schodech scházíme dolu na dno tohoto kaňonu a pokračujeme v něm asi 2,5 km procházkou až k řece Čaryn. Cestou jsou kolem nás jsou všude fantasticky tvarované skalní útvary, většinou červenooranžové, ale některé jsou i okrové nebo šedavé. Kromě říčních sedimentů je tvoří i usazený písek a spraš přiváté větrem. Cesta se kroutí, před námi se otevírají nové a nové výhledy, místy jsou i lavičky a informační panely, u kterých se také zastavujeme.
Úplně na konci procházky přicházíme k dravé řece Čaryn, která dala jméno celému kaňonu a národnímu parku, ta je krásně čistá a z dálky modrobílá, kolem ní roste mnoho stromů a další zeleně a zde proudí chladný osvěžující vzduch. Po cestě vyprahlým a horkým kaňonem je tady velmi příjemně, až na veliké množství turistů, kteří se zde chladí. Chvíli se zdržíme, potkáváme i skupinu Čechů, kteří jsou zde s cestovkou a chvíli si vyprávíme o zážitcích. Oni většinově pokračují zpět k parkovišti malým náklaďáčkem, který za malý poplatek vyváží turisty zpět do kopce k návštěvnickému centru. My se rozhodujeme si to zpět dát opět po svých a tak si cestu kolem skalních útvarů dáme ještě jednou, tentokrát ovšem do kopce. V návštěvnickém centru dokupujeme pití, odskočíme si, následně nasedáme do auta a mizíme západním směrem. Cestou ještě zastavujeme na dalších vyhlídkách na řeku Čaryn, uděláme nějaké fotky a pak již definitivně oblast opouštíme, abychom se za necelé dvě hodiny objevili u městečka Saty, před nímž je odbočka z hlavní silnice na nezpevněnou cestu k jezeru Kaindy. U odbočky potkáváme mladý pár z Turecka, stopují s krosnami k jezeru a tak se je rozhodujeme vzít sebou. Ještě že máme tu terénní Toyotu, začátek cesty je slušný tankodrom do kopce, pak už je cesta o něco příjemnější, i když několikrát brodíme řeku mezi balvany, jednou až skoro po haupnu. Cesta má asi 14 km, šplhá slušně do kopce a končí na parkovišti cca. 1 km od jezera nedaleko zdejšího kempu, kam mají naši spolucestující namířeno. Zanecháváme je jejich osudu a sami se vydáme pěšky do kopce směrem k jezeru. Komu se nechce do kopce pěšky, může využít nabídky místních horalů s koňmi a nechat se za poplatek nahoru vyvézt na koňském hřbetě. Asi po čtvrt hodině již vidíme tmavě modrou hladinu jezera, která je kousek pod námi.
Sejdeme až k ní, je zde docela dost lidí, ale vždy se dá najít místo, kde je člověk nerušen. Celé jezero Kaindy vzniklo v roce 1911 po zemětřesení, kdy sesuvy půdy uzavřely údolí, které se následně zatopilo vodou. Co je ale na tomto jezeře zajímavé je to, že zde zůstal i původní les, který voda zatopila a z křišťálově čisté vody trčí zbytky stromů, jejichž pokračování je vidět dole pod hladinou v podobě podvodního lesa. Voda je totiž ledově studená, ani v létě nepřekračuje 6 °C a díky teplotě vody stromy neuhnily, ale zachovaly si svoji strukturu. V klidu se jezerem i jeho okolím kocháme, uděláme několik fotek, procházíme se po jeho jedné straně a asi po hodince se vydáváme zpět k autu. S ním pak opět absolvujeme cestu po štěrku a řekou, včetně tankodromu na konci a vjíždíme do městečka Saty, kde máme na noc zajištěné ubytování. Tentokrát je to glamping v bývalých kontejnerech, Panorama glamping, který nacházíme poměrně snadno. Přes WhatsApp komunikujeme s paní domácí, která hned přijíždí, ubytováváme se a do ledničky dostáváme věci na snídani. Kontejner je uvnitř obložený dřevem, má uprostřed krásné velké prosklené francouzské okno umožňující z pohodlné postele výhledy na řeku Šilik a kopce za ní. Nedaleko je i jurta nabízející jídlo a tak do ní zamíříme a dopřáváme si klasickou kazašskou večeři, Magda si dává plov a já kurdak, zapíjíme to pivem a jsme náramně spokojený. Na ubytování si už jen dopřáváme sprchu a jdeme spát.

Ráno po probuzení si zajdeme dát ještě sprchu, protože v noci bylo docela teplo a pak zamíříme na snídani. V nabídce jsou palačinky, ovesná kaše, dostatek zeleniny, máme z čeho vybírat. Po snídani se sbalíme do auta, rozloučíme a zamíříme na konec vesnice, kde se zastavujeme na správě Národního parku Altyn Emel. Musíme totiž zaplatit za vstup do parku a průjezd autem. V budově jsme chvíli zmatení, neboť jediný, koho potkáváme je paní uklízečka, ale nakonec se nám daří nalézt ty správné dveře skryté za jednou dlouhou příčkou. Chvíli trvá, než je vše zapsáno do tlusté úřední knihy a pak i než se najde správný papír, na který je možné nám vytisknout potvrzení, ale všechno dobře dopadá, dostáváme plánek, instrukce a můžeme vyrazit. Jedeme pár kilometrů po asfaltové cestě směrem na jih, ale z ní rychle uhýbáme a pokračujeme po prašných šotolinových cestách širou stepí, jen v dálce jsou vidět holé kopce. Přijíždíme k jedné ze závor u zastávky Šygan, kde se dá doplnit studená pitná voda z artézské studně a je zde i ubytování. O to ale zájem nemáme, jen si necháváme zkontrolovat zaplacený vstup do parku a pokračujeme dál necelou hodinu po šotolinové cestě až na udusané parkoviště se záchodem a pár dřevěnými stolečky pro kemping u zpívající duny Barchan. Nádherná duna ve tvaru půlměsíce je téměř 1,5km dlouhá a 120 metrů vysoká. Když fouká vítr a to především ze západu, ozývá se z duny hluboký dunivý zvuk připomínající bručení motoru vrtulového letadla. Pohled na dunu je impozantní, fotíme hezké záběry duny i jejího okolí. Jsme zde mezi prvními a tak je hřeben duny ještě neposkvrněný lidskými stopami, i když nedaleko před námi se již jedna skupinka turistů na výstup vydává.
S Magdou je též následujeme, ale výstup není nikterak jednoduchý, nohy se boří, na každý jeden krok dopředu zase noha sjede o půl kroku zpět, sluníčko nabírá na síle a tak každou chvíli zastavujeme, oddechujeme a doplňujeme tekutiny. Magda vzdává výstup někde v polovině, já se dostávám kousek pod vrchol, ale začínám se cítit na infarkt a tak už dál nepokračuji a fotím okolí duny i nedalekou řeku Ili, jejíž sytě modrá voda a zelenými stromy porostlé okolí se v té žluté a hnědé krajině krásně vyjímá. Po návratu z duny se dole na parkovišti zakecáváme se skupinou Chorvatů, kteří jedou podobnou trasu jako my, jen opačným směrem. Mají za sebou Kyrgyzstán, teď začali poznávat Kazachstán a tak si navzájem vyměňujeme zkušenosti a rady. Navíc se ukazuje, že jedna z Chorvatek pracuje na české ambasádě v Záhřebu, umí i trochu česky a tak je nám společně docela veselo a povídáme si bezmála hodinu. Stejnou šotolinovou cestou se pak vracíme zpět, krátce z ní odbočujeme jen u stél Ošaktas, kde na chvilku zastavujeme a uděláme pár fotek.
Původ tří kamenných 2 metry vysokých bloků není přesně jasný, s největší pravděpodobností se jedná o místo náboženských rituálů sakských nomádů z 1 tisíciletí př. n.l., ale některé legendy také hovoří o bojovnících Čingischána a ohništi nebo signální věži ze 13. století. Navracíme se zpět do Basshi, které projedeme k hlavní silnici a po ní pokračujeme východním směrem. Cestou občas zastavujeme, když nás u cesty zaujme nějaká hezká scenérie a kolem čtvrté přijíždíme do města Žarkent. Máme docela hlad a tak první místo, které navštěvujeme je restaurace, volíme hned první, kterou zahlédneme, nápis Sushi & Pizza nás vysloveně zaujme. Bohužel má zavřeno a tak zajdeme hned do vedlejší čínské restaurace. Komunikace s obsluhou je sice náročnější a nakonec si dáváme docela dobré jídlo, zapíjíme studeným pitím a jsme docela slušně najedení. Ještě z nedalekého bankomatu vybíráme hotovost a vydáváme se k nejznámější zdejší pamětihodnosti, kterou je zdejší mešita. Ta byla postavena v roce 1866 ze dřeva jedlí z pohoří Ťan-šan bez použití hřebíků a její jedinečnost spočívá v kombinaci čínských a buddhistických architektonických prvků, což je výsledek práce čínského architekta. Dnes již funguje jen jako muzeum a tak platíme vstupné a kocháme se touto zajímavou stavbou, která více než mešitu připomíná čínskou pagodu. Obcházíme ji zvenku a následně fotíme i v interiéru, obdivuje zdobený mihráb i krásně vyřezávaný minbar, procházíme se i kolem vystavených artefaktů ze života Ujgurů. Trávíme v prostorách mešity přes hodinu, než se přesuneme kousek dál, pro změnu k pravoslavnému kostelu Svatého proroka Eliáše.
Obcházíme dřevěnou budovu kostela z bílými stěnami, dřeven zdobenými okny, hnědým dřevěným podbitím a sytě světle zelenou střechou, kostel je opravdu fotogenický. Když už jej pomalu opouštíme, přichází starší paní a ptá se nás, jestli se chceme podívat i dovnitř. Samozřejmě rádi a tak nám otevírá a my máme možnost si během čtvrt hodinky prohlédnout ikonostav a další zdobení v interiéru. Paní poděkujeme a vydáváme se konečně směrem k zamluvenému ubytování Yjut. Chvilku nám trvá, než dům nacházíme, ale vypadá zavřeně a nikde nikdo. Tak přes WhatsApp telefonujeme a dostáváme informaci, že musíme půl hodinky vydržet, než pan majitel dorazí s klíčema. Času využíváme k návštěvě nedalekého obchůdku, kde nakupujeme nějaké pití a jídlo na večer a na snídani. Mladý kluk v obchodě je velmi překvapen, že u něj nakupují cizinci a navíc Evropani a na chvíli se s námi dává do řeči. Po půl osmé se konečně dostáváme do ubytování, protože pan majitel dorazil. Zjišťujeme, že pro sebe máme k dispozici celý velký dům, sice prostě vybavený a lehce zatuchlý, protože v něm evidentně dlouho nikdo nevětral, ale jinak je čistý a vše funguje. A tak si dáváme sprchu, využíváme internetu ke shlédnutí filmu na notebooku a jdeme docela brzo spát.

Probouzím se za svítání, vlak jede zrovna kolem jezera Balchaš a tak natáčím vycházející slunce, jak se zrcadlí na vodní hladině. Pak se opět nechávám ukolébat jedoucím vlakem a usínám. Oba s Magdou vstáváme až po osmé hodině, posnídáme z nakoupených zásob a pak si střídavě čteme, kocháme se výhledy z okna a krátíme si čas do příjezdu do Almaty. Na zdejší nádraží přijíždíme před jednou hodinou odpolední, vystupujeme, u paní v krámku si z úschovny zavazadel vyzvedáváme náš velký kufr a batoh a snažíme se zjistit, kde jsou chlapci s naším autem. Na WhatsAppu nikdo nereaguje, tak se procházíme před nádražím mezi zde stojícími auty, jednu Toyotu nacházíme, ale SPZtka neodpovídá té, kterou jsme viděli předevčírem. Už se pomalu začínáme obávat, že jsme někomu naletěli, když k nám dorazí zpráva, že naše Toyota musela do servisu a ta, kolem které jsme před chvílí prošli je náhradní, kterou pro nás zařídili. Jak posléze zjišťujeme, je dokonce o něco lépe vybavená, než ta původní a tak si ji přebíráme od nepříliš upovídaného kluka a vyrážíme. Almaty opouštíme severním směrem, všude jsou docela slušné kolony a tak nám docela dlouho trvá, než se prodereme na kraj města. Zastavujeme se v jednom z obchodních center, abychom do auta nakoupili PETky s vodou, nějaké ty potraviny a samozřejmě si ve zdejší restauraci zajdeme i na pozdní oběd. Jsou tři hodiny odpoledne a my zatím od snídaně nic k jídlu neměli.
Po dálnici A3 projíždíme kolem města Konaev i vodní nádrže Karšagaj a odbočujeme z ní až u města Saryozek. Dosud byla cesta více méně nudná, žádné extra výhledy, provoz takový normální. Odbočením z dálnice je provoz víceméně nulový a tak máme spoustu prostoru si občas zastavit, pokochat se okolní dalekou stepí nebo pak nádherně zelenými kopci a udělat pár fotek. Krajina je pro nás hodně zvláštní a podvečerní slunce jí dělá ještě zajímavější. Před odbočkou z hlavní silnice ještě u benzínky dotankováváme nádrž do plna a pak již přijíždíme do vesnice Basši, dříve zvanou Kalinino a dle navigace se snažíme najít zamluvený kemp. Moc se nám to nedaří, zkoušíme se i ptát okolojdoucí mladé paní, ale té název Caravansarai campsite nic neříká. Po chvíli ježdění po vesnici, která není nijak velká, se nám nakonec podaří nalézt ukazatel a nakonec i samotný kemp. O ten se stará Mark, který nám hned po příjezdu ukazuje náš zamluvený karavan, kde budeme spát a zve nás do venkovní jídelny, ať si trochu dáchneme. V lednici zahlédneme chlazené pivo, schválně testujeme jedno čínské rýžové, YiChang, které je v Kazachstánu poměrně oblíbené, ale plzeňskému se teda nevyrovná. Jen tak posedáváme u stolu, relaxujeme, domlouváme se s Markem na snídani a je nám docela fajn. Když si pak dopřejeme i parádní sprchu, už nám v tu chvíli ke štěstí nic nechybí. V karavanu pak pojíme něco z nakoupených zásob, připravíme ho na spaní a jdeme brzy spát.

Noc byla kupodivu docela dobrá, oba jsme ráno po sedmé hodině probuzení a docela odpočatí. Shodujeme se, že vlak jel překvapivě tiše a oba jsme občas procitli jen když výjimečně zastavil v nějaké stanici. Posnídáme sušenky, zapijeme včera zakoupeným pitím a čekáme na příjezd do Astany na nádraží Nurly Žol. Loučíme se s našimi spolucestujícími a vydáváme se ohromnou moderní nádražní budovou zjistit, jak se nějakým autobusem dostaneme do centra. Před budovou nám krapet spadne brada, protože kromě monumentu „Welcome to Astana“ tam není nikde zhola nic, jen v dálce pár rozestavěných paneláků. Ale je zde spousta zastávek, ovšem nikde žádné info nebo mapka, co kam jede. Nakonec se nám daří nalézt zpátky uvnitř v budově i jakési informace, kde nám slečna s pomocí google překladače vysvětlí, kterou linkou máme jet. Hned se ale ukazuje další problém, neexistují zde žádné lístky nebo možnost si nějak jízdenku jednoduše pořídit, všem funguje jen místní aplikace provázaná s jejich lokálním účtem nebo platební kartou. Máme však štěstí, v autobuse té správné linky do centra, do kterého nastupujeme, se setkáváme i s paní z našeho kupé a její dcerou, které dáváme hotovost a ta nám lístky svou aplikací v mobilu koupí. My už si pak jen z jejího displeje QR kódy našich jízdenek ofotíme. Autobusem si dáváme takovou menší okružní jízdu městem, vystupujeme až na stanici Chan šatyr nedaleko stejnojmenného futuristického zábavního a obchodního centra. Je relativně brzo ráno a tak do tohoto centra i vstupujeme, dojdeme si na záchod a nakoupíme nějaké pochutiny a hlavně pití, předpověď pro dnešní den ukazuje teplý den. Z centra Chan šatyr zamíříme přes Park milenců ve stínu mezi stromy k budově Opery, pak přes Kruhové náměstí k mešitě Nur Astana.
Všude fotíme a připadáme si trošku jak v Jiříkově vidění. Vše kolem nás je sice ultramoderní, ale je to takový zvláštní mix stylů a působí to poněkud bizarně. Protože už je nám docela teplo, při cestě od mešity zpět na hlavní si zkracujeme cestu přes klimatizovaný obchodní dům, kde objevujeme docela příjemnou kavárnu. A tak se na chvíli zastavíme, dopřejeme si dortíčky a studené pití. Po hodinkovém příjemném odpočinku se vracíme zpět na centrální bulvár Nuržol a přicházíme k věži a rozhledně Bajtěrek, v překladu Vysoký topol. Tvar 105 metrů vysoké věže má připomínat bájný strom života a vejce kouzelného ptáka Samruka vložené do štěrbiny mezi dvěma větvemi, vše dle staré lidové pověsti. Chceme se podívat nahoru do prosklené koule sloužící jako vyhlídka a tak si vystojíme kratší frontu, než se dostáváme pod povrch náměstí a následně výtahem vyjedeme na vyhlídkovou plošinu ve výšce 97 metrů, což má symbolizovat rok 1997, kdy se Astana stala hlavním městem Kazachstánu. Většina Kazachů, kteří s námi vyjeli nahoru pokračuje po točitých schodech výš a stojí dlouhou frontu až k vrcholu koule, kde je pozlacený otisk pravé ruky Nursultana Nazarbajeva, prvního prezidenta Kazachstánu a návštěvníci vkládají až téměř posvátně ruku do tohoto otisku, aby se takto nechali vyfotit. My se jen procházíme po obvodu koule a kocháme se výhledy do okolí, celé město je jedna velká placka a tak ho z té výšky vidíme prakticky celé. Uděláme několik fotek a zamíříme výtahem opět dolu, projdeme ještě krátce výstavu, která je věži a její výstavbě dole pod zemí věnována a vracíme se zpět na bulvár Nuržol. Pokračujeme kolem zpívajících fontán, přecházíme další široký bulvár a kolem pozlacených budov ministerstva zdravotnictví i ultramoderních bíle zářících budov parlamentu na jedné a vlády na druhé straně docházíme až k vyhlídce na palác Ak Orda, což je oficiální sídlo prezidenta Kazachstánu.
Impozantní 80 metrů vysoká budova s modro zlatou kupolí a se zlatou sochou v podobě slunce s paprsky na vrcholu, obklopená parkem a řekou Išim vypadá takhle v plném odpoledním slunci nádherně. Všude stráží nějaká garda, tak se blíže nedostáváme a jen uděláme pár fotek a vracíme se bulvárem zpátky směrem našemu výchozímu místu u obchodního centra Chan šatyr. Cestou se ještě zastavujeme na větší obědo-večeři v gruzínské restauraci, kterou jsme si vyhlédli cestou a dopřáváme si vynikající gruzínské jídlo. Po vydatném jídle dokončujeme naši cestu k autobusové zastávce u obchodního centra a po nastoupení do autobusu jedoucímu k vlakovému nádraží ukecáváme skupinu mladých lidí, kteří nám opět naši hotovost proměňují v ofocený QR jízdenky. Bohužel cesta na nádraží je dlouhá, já přes den mobil docela slušně používal, takže zrovna v okamžiku, kdy k nám přichází revizorka na kontrolu jízdenek mi mobil zdechne. Naštěstí pan řidič viděl a slyšel naši komunikaci při získávání jízdenek a tak nemusíme platit pokutu, protože paní revizorka uvěří, že opravdu nejedeme na černo, jen se zrovna nemáme jak prokázat. Před osmou večerní jsme tak opět na vlakovém nádraží Nurly Žol, nakoupíme si nějaké zásoby na cestu a chvíli čekáme v plné nádražní hale, než na ceduli naskočí číslo perónu, kde najdeme náš vlak zpět do Almaty. Máme kupé jen pro nás dva i s malým umyvadélkem a tak se lehce opláchneme, natáhneme na lehátko a za chvíli oba znavení usínáme.

Ráno nikam nespěcháme, v poklidu si zajdeme na bohatou snídani do hotelové restaurace a hodinku debužírujeme. Pak se vydáváme ven na hlavní ulici a míříme k prodejně mobilního operátora Tele2, kterou jsme včera večer zahlédli a kterou nám řidič doporučil. Pořizujeme místní SIM kartu za pár korun, otestujeme funkčnost datového přenosu a jdeme pomalou procházkou zpět k hotelu. Přes WhatsApp komunikujeme se společností, u které máme zamluvené auto a kde jsme slíbili se dnes zastavit, podepsat papíry a zaplatit, abychom si auto za dva dny mohli vyzvednout. Původní platba sto dolarové rezervace z ČR do Kazachstánské banky se totiž někde zadrhla, na účtu společnosti se peníze neobjevily a z mého účtu odešly už více než před měsícem. Domlouváme se na jednu hodinu odpolední u nich v kanceláři, kam se prý snadno dopravíme metrem. V jedenáct musíme opustit hotel, využíváme na recepci nabídky, že nám pro odvoz zajistí přes Yandex GO řidiče. Za pět minut již se všemi našimi kufry nastupujeme do taxíku a necháváme se odvézt na vlakové nádraží. Procházíme kontrolou a nacházíme úschovnu zavazadel, kterou spravuje paní v malém obchůdku, necháváme u ní kufr a jeden batoh a se zbylým, ve kterém máme zabaleno jen to nejnutnější na následující dva dny vyrážíme na nedalekou stanici metra Rajymbek Batyr. V krámku si kupujeme klasické žluté žetony, procházíme přes turnikety a čekáme na perónu bílo hnědé moderní stanice metra. Metrem se pak vezeme až na stanici Saryarka, kde vystupujeme a přes zdejší park se spoustou atrakcí pro rodiny s dětmi docházíme až k modernímu byznys centru, kde by ve třetím patře měla sídlit společnost Arystan Auto Rent. Hledání kanceláře nám dává trochu zabrat, především proto, že mají otevřené dveře, zakrývající cedulku s logem společnosti.
Paní za stolem mluví pouze rusky a zjišťujeme, že anglicky hovořící kolega i s naším autem, Toyotou Land Cruiser 4×4, dorazí snad za chvíli. Díky tomu, že se rusky jakžtakž domluvíme na nic nečekáme a všechny potřebné dokumenty zajišťujeme rovnou s paní, včetně nutných dokumentů pro překročení hranice do Kyrgyzstánu. Jediný problém nastává při placení, neboť akceptována je jen hotovost v kazašských tenge, karty ani dolary neberou. Ještě že naproti byznys centru je i centrum obchodní, přepadáváme zdejší bankomaty a na etapy z nich po menších částkách postupně vydolujeme těch potřebných skoro půl milionu v místní měně. Dostáváme potvrzení a domlouváme se, že nás auto za dva dny kolem jedné hodiny odpoledne bude čekat u vlakového nádraží. A protože je už po půl třetí, ukecáváme anglicky hovořící kluky, že nás naším autem teď i na nádraží odvezou, samozřejmě za peníze. A tak jsme na vlakovém nádraží Almaty 2 dostatečně včas, abychom si stihli zajít do nedaleké restaurace na něco malého k jídlu. Po půl čtvrté jsme již na peróně, nacházíme náš lůžkový vůz v rychlovlaku mířícímu do Astany, seznamujeme se starší paní a pánem, kteří jsou s námi v kupé a obsazujeme si naše dvě lůžka nahoře. Když oba zjišťují, že jsme turisti a cizinci domluvící se rusky, hned navazují další konverzaci. Především s pánem pak kecám skoro dvě hodiny cesty, kdy probereme vše nevynechaje ani politiku a armádu, sloužil totiž jako voják v Afghánistánu, ale Rusko a Putina nemá rád.
Občas se kocháme výhledy z okénka na rozlehlou step a na pomalu zapadající slunce. Vlak jede rychle a plynule, spolu s pánem, jehož zbytek rodiny jak jsme postupně zjistili jede ve vedlejším kupé, jíme melouna, kterého nám nabídli a je nám docela fajn. Venku se docela rychle setmí a tak již jen poleháváme na našich lůžkách, čteme si a různě odpočíváme. Již za tmy, po osmé hodině večerní zastavujeme ve stanici Šu, kde jak víme z jízdního řádu vlak stojí přes půl hodiny. A tak vystupujeme ven, kde stojí nespočet trhovců, nabízející převážně jídlo a co nás překvapuje nejvíce, všude jsou spousty dýní a všichni je horečně nakupují. Chtěl jsem i projít ven z nádraží, ale brány jsou zavřené a jediná cesta vede přes kontrolu a uniformované policajty. A tak to vzdávám a raději fotím a natáčím ruch na stanici. Vracíme se do vlaku a zamíříme se podívat do jídelního vozu, kde se rozhodujeme dát si ještě polévky a pivko, aby se nám lépe spalo. Přes hromady dýní, ležící všude v uličkách se vracíme do našeho kupé, u umyvadla si vyčistíme zuby, zalezeme na naše lůžka nahoře a jdeme spát.

Po brzkém ranním probuzení si dáváme sprchu, dobalíme kufr i baťohy a po rychlém check-outu na recepci opouštíme hotel. Před hotelem se rozhlídneme a dohadujeme se, kterým směrem se vydáme. Přestože je sedm ráno, teplota již začíná být na nás středoevropany docela vysoká, takže se nám nechce chodit nijak daleko. Po zkušenostech ze včerejška je nám jasné, že taxi se musí objevit do pár minut a také že ano, jen přejdeme křižovatku, zastavuje u nás taxík. Řidič nás prý zahlédnul již před hotelem, dojel se otočit a jen se rozhlížel, kde nás naloží. Vezeme se asi 20 minut poloprázdnými silnicemi a v půl osmé vystupujeme na letišti chudší o pár kuvajtských dinárů. Opět se rychle zbavujeme kufru a zamíříme na snídani do jedné ze zdejších kavárniček. Nikam nespěcháme a v klidu snídáme, už z předchozí noci víme, že letiště není nijak velké a ani tady toho moc k vidění není. Před devátou získáváme do pasu další razítko a přicházíme o papír s turistickým vízem, absolvujeme bezpečnostní prohlídku a po deváté jsme již u brány WizzAiru. Letadlo zde již stojí, nikam se netlačíme, protože jsem nám výjimečně dokoupil sedadla vepředu, přeci jen na následující přestup v Abu Zabí máme jen slabé dvě hodiny. WizzAir jakožto nízkonákladová společnost létající jen z bodu do bodu žádné přestupy negarantuje a my musíme zvládnout kompletní check-in. Máme radost, že odlet je na čas, Magda má místo u okénka a tak sleduje z výšky Kuvajt, pobřeží Saudské Arábie a vody Perského zálivu, já se opět začítám do knihy a ven vyhlédnu, až když začínáme přistávat. Díky sedadlům vepředu opouštíme letadlo mezi prvními, co nejrychleji se přesunujeme k pasovce, vyzvedáváme si na karuselu kufr a po půl hodině od příletu se vydáváme absolvovat standardní kolečko na odlet. Fronta na check-in u WizzAiru je docela dlouhá, ale když Magda zamíří dopředu a domlouvá se s personálem, kterým že letem pokračujeme, berou nás přednostně a kufru se tak zbavujeme poměrně rychle. Ještě znovu na pasovku, security a ani ne po hodince od přistání jsme nedaleko brány pro náš následující let. Paráda, stíháme si dát ještě něco malého k jídlu a pití i koupit si další pití a svačinku na pět hodin trvající let do Almaty. U brány pak vše probíhá bez problému a letadlo na čas odlétá. Magda má opět místo u okénka, máme při odletu krásný výhled na Abu Dhabi a následně i Dubaj s vysokou Burdž Chalífou a umělými ostrovy u pobřeží. Zbytek cesty opět trávíme čtením a občasným pospáváním.
V osm večer za tmy přistáváme v Almaty, relativně rychle vystupujeme, ovšem zasekáváme se u front na pasovce, kde fungují jen dva uniformovaní zaměstnanci a tak to jde pomalu. Po asi půl hodince ale konečně získáváme další razítko do pasu, setkáváme se s naším kufrem a z bankomatu vybíráme první desetitisíce zdejších tenge. Ještě u bankomatu si nás odchytává jeden z podomních přepravců a za rozumné peníze nabízí odvoz do námi rezervovaného hotelu Kazakhstan. Přepínáme na ruštinu, řidič je docela upovídaný a cestou z letiště zjišťuje naše plány a když mu o nich vyprávíme, tak je celý nadšený, že nevynecháme nic z okolí, co za něco stojí. Když se blížíme k hotelu, dostáváme od něj tipy, kam si zajít na večeři a co dobrého si tam dát, kam pro místní SIM kartu a další užitečné rady. Po zapsání se na recepci a ubytování se vyrážíme do ulic. Je skoro půl desáté a my máme docela hlad, tak se rozhodujeme pro nedalekou čajchanu Navat a objednáváme si první kazašské jídlo. Docela si pochutnáváme, spokojeni zaplatíme a ještě malou procházkou kolem nedalekých fontán a přes náměstí Abai s Palácem republiky se vracíme na hotel. Dáváme si sprchu a jdeme docela znavení v jedenáct spát.

Před druhou hodinou ranní přistáváme na letišti v Kuvajtu, který jsme i pár minut před tím pozorovali z okénka. Po vystoupení vyrážíme hned do centrální haly k prostoru, kde se vydávají víza. Ještě že jsou cestou nějaké směrovky, protože jinak bychom ten nenápadný prostor mezi dvěma bránami asi přehlédli. Čeká zde ji velké množství odhadujeme Indů nebo Bangladéšanů, ti ale míří za prací a mají své vyhrazené okénko a tak nás nijak nezdrží. A tak rovnou zamíříme k oficírovi za jedním z okének určených pro nás turisty, a pídíme se po tranzitním vízu. Odkazuje nás jinam, na přepážku transitu asi 100 metrů zpátky, kam se tedy vracíme. Ani tam ale nepochodíme a tak se zmatení opět vracíme za oficírem, kterému vysvětlujeme, že nás tam řešit odmítli. Nelení a vydává se tam společně s námi a na místě se konečně domlouváme, o co nám jde a konečně to pochopí jak osazenstvo na přepážce tranzitu tak oficír. Tranzitní vízum nedostaneme a musíme si požádat o klasické turistické. Je o jeden kuvajtský dinár dražší a během pár minut nám jej oficír opět ve své kukani za sklem vystaví. Ještě otisk prstů a sken oka a po více než půl hodině nočního běhání po letišti smíme vstoupit na půdu tohoto malého státu. Ještě vybíráme z bankomatu hotovost a zamíříme ven. Tam dostáváme pořádnou facku, ač skoro tři hodiny ráno, teplota dosahuje čtyřiceti stupňů. Mám najitou noční linku autobusu, která by nám měla pomoci se dostat do centra města a tak odmítáme všechny taxikáře, kteří nám hned nabízejí odvoz. Ovšem když po asi 15 minutách bloudění před budovou letiště podle map nenacházíme autobusovou zastávku, jsme rádi za mladíka v bílé Toyotě, který když nás míjí, tak z okénka převoz do centra nabízí. Hážeme zavazadla do kufru jeho vozu a moc rádi se usazujeme do klimatizovaného auta. Domlouváme se, kam chceme odvézt, protože máme z domova přes booking.com zamluvené ubytování na 2 noci v hotelu Ramada Encore by Wyndham Kuwait Downtown. Cestou nám ochotný mladík srozumitelnou angličtinou doporučuje, co určitě nemáme ve městě vynechat a jak si rozvrhnout program, abychom se neuvařili. Před čtvrtou ranní se konečně dostáváme na hotel, ubytováváme se a znavení hned zamíříme na kutě. Budíka si dáváme na desátou, kdy je nejzazší čas stihnout ještě hotelovou snídani. Což se nám i daří a v deset již spokojeně sedíme v jednom z nejvyšších pater hotelu u okna s výhledem na polovinu centra města a snídáme plné talíře, které by se klidně dali považovat za menší oběd. Po snídani vyjedeme výtahem do nejvyššího patra na střechu s vyhlídkou a bazénem. Venku už je pro nás těžko snesitelné vedro, koupat se chuť nemáme a tak jen uděláme pár fotek z vyhlídky a vracíme se na pokoj, abychom si ještě na nějakou tu hodinku zdřímli.
Probouzíme se před pátou večerní, což se nám zdá jako docela rozumný čas na to konečně se trochu projít městem. Teplota je sice stále přes 40 stupňů, ale chodit se v tom pomalu dá. Zamíříme na nedaleký tradiční souq Al Mubarakiya, kde se procházíme kolem tradičních stánků s klasickým orientálním zbožím a pro nás často neznámým ovocem a zeleninou. Objevíme i příjemnou jídelnu, kde si za rozumné peníze pochutnáváme na vynikající večeři, obzvláště osvěžující je husté mátovo-limetkové pití. Porce jsou neskutečně velké a všechen pita chleba, který jsme k tomu dostali ani není možné sníst. Když opouštíme trh, venku již začíná být tma a teplota je opět o něco málo příjemnější. Procházíme kolem Velké mešity, podél pobřeží se zakotvenými loděmi dhow až k nejznámějším kuvajtským pamětihodnostem, ke kuvajtským věžím. Protože už ale začínáme být po té procházce docela vařený, zapadneme nejdříve do vedle stojícího McDonaldu na studené pití a zmrzlinu. Ono ve finále bohatě ale stačí vejít dovnitř, protože jako obvykle v těchto zemích uvnitř chladí klimatizace maximálně na 20 stupňů. Po krátkém osvěžení si obejdeme parčík okolo věží, uděláme pár fotek a rozhodujeme se k návratu na hotel, kam to máme necelé dva kilometry. Ale už je nám opět takové horko, že využíváme zrovna přijíždějící taxík a k hotelu se necháme odvézt. Díky tomu se nám ale zase udělalo o něco lépe a tak ještě zamíříme k nedalekému Al Shaheed Parku. Je krásně upravený, osvětlený, po chodníčcích pár lidí běhá nebo se jen tak stejně jako my v klidu prochází. Kolem do tmy září barevné mrakodrapy a teplota již začíná být i docela snesitelná. Po návratu na hotel kolem půl desáté ještě spácháme základní hygienu a jdeme spát.

V pátek se z práce vracím o něco dříve, Magda má prázdniny, takže bez problému dobalila a čeká na můj příjezd domu. Nandáme kufr a baťohy do auta a vyrážíme směr Vídeň. Cesta ubíhá úplně bez problému, provoz i v samotné Vídni minimální a tak po poledni parkujeme na nám již dobře známém parkovišti společnosti Panda nedaleko vídeňského letiště. Vyndáváme kufry, dáváme klíčky od auta do schránky a za chvilku již nasedáme do dodávky, která nás během pár minut převeze k letišti. Chvilku bloudíme, protože turecká nízkonákladová letecká společnost Pegasus má odbavení kufrů v budově a místech, kde jsme se dosud nikdy neodbavovali. Ale vše rychle zvládáme, vracíme se zpět do hlavní budovy, relativně rychle absolvujeme i bezpečnostní prohlídku a sedáme si na chvíli v restauraci na něco malého k jídlu a pití. Na to něco pojíst je ostatně ideální čas, trávit čas nějakým procházením se po duty free se nám dnes příliš nechce. Kolem čtvrt na dvě se zvedáme a zamíříme k odletové bráně, chvíli posečkáme a za chvíli již nastupujeme do Airbusu A321 Neo a usazujeme se na našich sedačkách. Odlet je skoro na čas, nějakou dobu sledujeme zemi pod námi z okénka a pak se oba začteme a ty dvě a půl hodiny letu nám svižně utečou. Před pátou přistáváme na letišti Sabiha Gökçen nedaleko Istanbulu. Původně jsem měl v plánu, že plánovaný pětihodinový přestup strávíme mimo letiště a zajedeme alespoň na hodinku do asijské části města, kam se dá snadno z letiště dojet metrem. Ale Magdě se příliš nechce a tak se nakonec usazujeme v jedné z letištních kaváren. Pamatujeme si toto letiště z našeho letu před 5 lety do Ománu, zdá se nám, že se za tu dobu podstatně proměnilo a to výrazně k lepšímu. Objednáváme si něco na zub a pití, pohodlně se usazujeme, Magda se pouští do svých novin a časopisů a já opět zamířím oči do čtečky. Po půl desáté se zvedáme a přesunujeme se k bráně, kde se opět na chvíli usazujeme a čekáme na nástup. Opět to vypadá na odlet na čas, protože už po desáté hodině večerní nastupujeme a sedáme si do sedaček dalšího Airbusu A321 Neo. A přesně na čas se i letadlo dává do pohybu, rolujeme a následně i startujeme do černé noční oblohy. Využíváme toho a snažíme se si alespoň trošku zdřímnout.