Vstáváme před osmou hodinou, na hotýlku si dopřáváme bohatou snídani, já se nemohu nabažit vynikajícího pršutu i pečených brambor. Pak se opět sbalíme do auta a vyrážíme do hor. Dvacetiminutová cesta k malému parkovišti za průsmykem Sedlo u tábořiště Šarban je plná nádherných panoramatických výhledů, Magda fotí, já řídím po úzkých silničkách a vše vypadá na nádherný den. Na parkovišti zaplatíme u strážce za jednodenní vstup do národního parku, uděláme fotku u zdejšího velkého dřevěného okna s výhledem na hory i sedlo a vydáváme se po stezce do kopce. Sluníčko svítí, ale tady v horách není až takové vedro a tak nám výstup do dalšího sedla Škrcko ždrijelo docela odsýpá. Cestou se kocháme, kolem nás jsou všude nádherné výhledy, louky s vysokou místy zelenou ale častěji již žlutohnědou trávou, vápencové kameny a skály. Vystoupáme přes 400 výškových metrů až do sedla, kde si na chvíli v trávě odpočineme a posvačíme, fotíme nedaleké krásné vápencové vrásy, tedy geologické útvary, kdy na povrch vystoupily vápencové sedimenty ve vertikální podobě. Při odpočinku se setkáváme s dalšími dvěma skupinkami turistů, Češi a Slováci, tak chvíli popovídáme.
Můj původní plán byl sejít dolu k jezerům Malo a Veliko Škrčko Jezero, ale když Magda vidí, jak bychom museli nejdříve sestoupat dolu a následně při cestě zpátky unaveni stoupat nahoru, tak mi můj plán cupuje na kousky. A tak se rozhodujeme ještě chvíli stoupat a jdeme směrem na vrchol hory Prutaš, stoupání je mírné a výhledy na zvrásněné hory stále impozantní. Před námi je stále vidět panoráma tzv. Nebeského oltáře, 2 km dlouhá a 800 m vysoká skalnatá bariéra, tvořená vrcholy Bezimeni vrh (2487 m), Bobotov kuk (2523 m) a Devojka (2440 m). Stezka se vine opět mezi vápencovými kameny po travnaté louce, sluníčko stále svítí a nám už začíná být při výstupu docela slušné vedro. A tak když Magda vidí dole pod sebou i smaragdově modrá jezera, usoudí, že výstup již stačí a je čas se vydat zpět. Opouštíme stezku a jen tak po loukách se vracíme trávou pomalu zpátky k autu, kocháme se dalšími panoramaty a protože z kopce se jde přeci jen veseleji, jde se nám o poznání rychleji.
V jednu hodinu jsme zpět na parkovišti a vydáváme se autem zpět směrem na Žabljak, cestou zastavujeme na různých vyhlídkách a opět se kocháme a fotíme. Třeba krásné malé jezírko Valovito opět s nádherným panoramatickým okolím. Rozhodujeme se na něco malého k jídlu zajet k Černému jezeru a tak již kolem druhé parkujeme na tom samém parkovišti, kde jsme stáli včera večer. Dojdeme k jezeru, v jedné z restaurací na jeho břehu si dáváme chlazené Nikšičko pivo a balkánský salát a malý obídek se pak rozhodneme trávit v klidu relaxem v trávě na břehu jezera. Je stále nádherné počasí, jezero je ještě krásnější než včera a tak zde pobudeme skoro hodinku, než se rozhodneme pokračovat autem dál, půlhodinku na parkoviště u Djurdjevićova mostu. Ten se klene v délce 365 metrů nad kaňonem řeky Tara, má 5 oblouků a dolu k řece je to z něj přes 170 metrů.
Vydáváme se pěšky na druhou stranu, vedle chodníků kolem vozovky už zábradlí vypadá značně nespolehlivě, často s vypadanými kusy, dle informačních cedulí celý most čeká rekonstrukce. Ale na tu čekat určitě nebudeme a tak raději střídavě po vozovce a střídavě po chodníku přecházíme po mostě, fotíme nádherně modrou řeku dole v kaňonu i krásné lesy, louky a vápencové hory v jejím okolí a samozřejmě i most jako takový. V obchůdcích u parkoviště si ještě kupujeme zmrzlinu, nějaké pití do auta a zamíříme dál. Máme to necelou hodinku k našemu dalšímu hraničnímu přechodu na cestě, tentokrát do Srbska. Přechod Ranče – Jabuka není úplně narvaný auty a tak se zde příliš nezdržíme, kontrola dokladů proběhne velmi rychle, autem se nikdo nezabývá a po asi čtvrt hodině vjíždíme do Srbska. Cesta příjemně ubíhá a když kolem sedmé dostáváme hlad, parkujeme u příjemné restaurace Kod Peše. Sedíme na terase vedle řeky Lim, já si objednávám pljeskavicu, Magda pstruha a nic nám v tu chvíli neschází. Příjemně najedení pak pokračujeme na naší cestě dál až k městu Užice, kde máme zamluvené ubytování. Do města se v nedělní večer vydává zřejmě sousta dalších lidí, protože před ním přijíždíme do kolony, ve které se jen pomalu suneme a u našeho hotelu Siesta parkujeme až před desátou večerní. Parkoviště je docela plné, jak zjišťujeme, v hotelové restauraci se zrovna pořádá svatební hostina, naštěstí místo pro nás na parkovišti nakonec jedno uvolňují. Hotel je nově zrekonstruovaný, na bookingu má výborné hodnocení, což se potvrzuje, pokoje jsou prostorné, postele pohodlné a vše je čisté. Dáváme si sprchu a znavení jdeme spát, ruch ze svatby ani nevnímáme. Dnes jsme ujeli 232 km.