Ráno po probuzení hned otevíráme dveře jurty a ten pohled patří k těm, na které se nezapomíná. Nádherné jezero, sluncem nasvícené okolní kopce, sytě zelené okolní louky se stády polodivokých koní a kolem nás jen ticho a klid. Oblékáme se a ještě před snídaní vyrážíme ne kratičkou vycházku. Po ní se pak opět se všemi setkáváme v jurtě na snídaní, dopřáváme si palačinky, marmeládu a jogurt, zapíjíme vše teplým čajem a bavíme se o plánech na dnešní den. Německý pár zůstává na místě ještě i následující noc a celý den chce chodit po okolních kopcích, ruská rodinka má v plánu projížďku na koních a pak chce zamířit na jih směrem k hranicím s Čínou, my naopak chceme pokračovat směrem severním. Po snídani se opět jdeme projít k jezeru, na loukách obdivujeme malé děti, které na koních bravurně shánějí stáda ovcí. Na břehu máčíme ruce do čisté vody, procházíme se podél jezera a kocháme se výhledy po okolí, idylickým klidem všude kolem nás a e nám tu nádherně. Vracíme se zpátky ke kempu, ruská rodinka jde zrovna vyrážet na projížďku na koních, jen otec zůstává v kempu, prý ho začalo bolet koleno. Litujeme ho, dáváme mu Ibalgin a jdeme se pomalu zabalit. Ještě se na chvilku posadíme na dřevěná sedátku před jurtama, loučíme pohledem s jezerem a pak i osobně s domácími a pomalu toto idylické místo opouštíme. Cestu zpět do civilizace volíme trošku jinou, než kterou jsme sem přijeli a tentokrát od jezera míříme k průsmyku Kalmak-Ashuu ve výšce 3447 metrů nad mořem. Přejíždíme po mostcích přes řeky vytékající z jezera, výhledy z auta jsou opět impozantní, za průsmykem neskutečná panoramata okolních hor, zelených luk a s modrou oblohou nad tou vší nádherou.
Projíždíme krásným údolím Keng-Suu, kolem řeky klesáme po prašné cestě až se zase napojujeme na silnici A365 a po asfaltu pak pokračujeme nám již ze včerejška známou cestou až k Ortotokojské přehradě. U ní ale odbočujeme na sever a podél hranic s Kazachstánem pokračujeme až do města Tokmok. Tím ale jen projíždíme a stačíme se na jih, abychom po pár kilometrech po třetí hodině odpolední zastavili na parkovišti u věže Burana. Zaplatíme vstup a vyrážíme si prohlédnout toto torzo velkého minaretu z 10. století. Ten původně měřil asi 45 metrů a kdysi ho obklopovalo dávno již zaniklé starověké sogdské město Balasagun na hedvábné stezce. My minaret zatím obdivujeme jen zpovzdálí a šplháme se na kopeček nedaleko, kde jsou zbytky cihlových základů hlavního města Karachánského chanátu z 9. století.A pak pokračujeme do okolí, které zdobí tzv. Bal-bal neboli kurganské stély, zajímavé náhrobní kameny ze 6. století v podobě postav. Znázorňují buď podobu zemřelých nebo jejich nepřátele, kteří jsou odsouzeni zemřelým posmrtně sloužit. Procházíme se mezi náhrobními kameny, nacházíme i další novější stély s arabskými nápisy a přicházíme zpět k minaretu.
Využíváme úzkého točitého schodiště, které vede vnitřkem minaretu nahoru a z vrcholu se rozhlížíme do Čujského údolí a na okolní hory. Na závěr ještě navštěvujeme nedaleké malé muzeum a po příjemně strávené hodince se vracíme zpět k autu. Vracíme se přes město Tokmok na hlavní silnici, po které to máme kousek do hlavního města Kyrgyzstánu – Biškeku. V něm zastavujeme nedaleko Smart hotelu, kde máme pro dnešní noc zamluvené ubytování. V něm se v půl šesté rychle ubytováváme a hned vyrážíme na rychlou prohlídku nedalekého centra města. Kolem sochy V. I. Lenina zamíříme k moderní budově Historického muzea, pak kolem památníku Přátelství mezi národy až k Bilému domu, tedy impozantnímu bílému paláci jakožto sídlu prezidenta Kyrgyzstánu. Na náměstí Al Too fotíme jezdeckou sochu Manase, legendárního kyrgyzského hrdiny a sochu Erkindik, která symbolizuje svobodu a nezávislost Kyrgyzstánu. Ještě zamíříme do nedalekého Dubového parku plného dubů starších 100 let a uměleckou galerií pod širým nebem. Jsme rádi, že jsme to nejzajímavější, co doporučují průvodci, stihli obejít za světla, protože se již začíná silně smrákat.
I když po pravdě extra zajímavé to centrum města není, co se nám líbí nejvíc jsou zasněžené vrcholky hor v jeho okolí. Ale protože se již ozývají naše žaludky, kterým se není co divit, když jsme od rána pořádně nic nejedli, rozhodujeme se trošku se odměnit a vyrážíme na večeři do noblesní restaurace Frunze. Já si objednávám vynikající rib eye steak, Magda lososa, popíjíme vínko, dopřáváme si i dezerty a celou skoro dvou hodinovou večeři v luxusním prostředí ukončujeme panáčkem kyrgyzského koňaku. Cestou na ubytování to bereme trochu oklikou a jdeme se ještě podívat na Vítězné náměstí, kde pod monumentem ze tři ohnutých žulových žeber symbolizujících jurtu hoří věčný oheň. Ten spolu se sochami vojáků v okolí připomíná vítězství ve druhé světové válce. Potemnělými uličkami ještě dojdeme k nové Centrální mešitě, největší ve střední Asii, která svítí do dáli. Stavba v osmanském stylu má kolem 37 metrů vysokého hlavního dómu několik menších přiléhajících staveb a ční kolem ní 70 metrů vysoké štíhlé minarety. Pokocháme se pohledy na osvětlenou mešitu a kolem jedenácté se vracíme zpátky na hotel. Dopřejeme si sprchu a jdeme spát.