Noc byla kupodivu docela dobrá, oba jsme ráno po sedmé hodině probuzení a docela odpočatí. Shodujeme se, že vlak jel překvapivě tiše a oba jsme občas procitli jen když výjimečně zastavil v nějaké stanici. Posnídáme sušenky, zapijeme včera zakoupeným pitím a čekáme na příjezd do Astany na nádraží Nurly Žol. Loučíme se s našimi spolucestujícími a vydáváme se ohromnou moderní nádražní budovou zjistit, jak se nějakým autobusem dostaneme do centra. Před budovou nám krapet spadne brada, protože kromě monumentu „Welcome to Astana“ tam není nikde zhola nic, jen v dálce pár rozestavěných paneláků. Ale je zde spousta zastávek, ovšem nikde žádné info nebo mapka, co kam jede. Nakonec se nám daří nalézt zpátky uvnitř v budově i jakési informace, kde nám slečna s pomocí google překladače vysvětlí, kterou linkou máme jet. Hned se ale ukazuje další problém, neexistují zde žádné lístky nebo možnost si nějak jízdenku jednoduše pořídit, všem funguje jen místní aplikace provázaná s jejich lokálním účtem nebo platební kartou. Máme však štěstí, v autobuse té správné linky do centra, do kterého nastupujeme, se setkáváme i s paní z našeho kupé a její dcerou, které dáváme hotovost a ta nám lístky svou aplikací v mobilu koupí. My už si pak jen z jejího displeje QR kódy našich jízdenek ofotíme. Autobusem si dáváme takovou menší okružní jízdu městem, vystupujeme až na stanici Chan šatyr nedaleko stejnojmenného futuristického zábavního a obchodního centra. Je relativně brzo ráno a tak do tohoto centra i vstupujeme, dojdeme si na záchod a nakoupíme nějaké pochutiny a hlavně pití, předpověď pro dnešní den ukazuje teplý den. Z centra Chan šatyr zamíříme přes Park milenců ve stínu mezi stromy k budově Opery, pak přes Kruhové náměstí k mešitě Nur Astana.
Všude fotíme a připadáme si trošku jak v Jiříkově vidění. Vše kolem nás je sice ultramoderní, ale je to takový zvláštní mix stylů a působí to poněkud bizarně. Protože už je nám docela teplo, při cestě od mešity zpět na hlavní si zkracujeme cestu přes klimatizovaný obchodní dům, kde objevujeme docela příjemnou kavárnu. A tak se na chvíli zastavíme, dopřejeme si dortíčky a studené pití. Po hodinkovém příjemném odpočinku se vracíme zpět na centrální bulvár Nuržol a přicházíme k věži a rozhledně Bajtěrek, v překladu Vysoký topol. Tvar 105 metrů vysoké věže má připomínat bájný strom života a vejce kouzelného ptáka Samruka vložené do štěrbiny mezi dvěma větvemi, vše dle staré lidové pověsti. Chceme se podívat nahoru do prosklené koule sloužící jako vyhlídka a tak si vystojíme kratší frontu, než se dostáváme pod povrch náměstí a následně výtahem vyjedeme na vyhlídkovou plošinu ve výšce 97 metrů, což má symbolizovat rok 1997, kdy se Astana stala hlavním městem Kazachstánu. Většina Kazachů, kteří s námi vyjeli nahoru pokračuje po točitých schodech výš a stojí dlouhou frontu až k vrcholu koule, kde je pozlacený otisk pravé ruky Nursultana Nazarbajeva, prvního prezidenta Kazachstánu a návštěvníci vkládají až téměř posvátně ruku do tohoto otisku, aby se takto nechali vyfotit. My se jen procházíme po obvodu koule a kocháme se výhledy do okolí, celé město je jedna velká placka a tak ho z té výšky vidíme prakticky celé. Uděláme několik fotek a zamíříme výtahem opět dolu, projdeme ještě krátce výstavu, která je věži a její výstavbě dole pod zemí věnována a vracíme se zpět na bulvár Nuržol. Pokračujeme kolem zpívajících fontán, přecházíme další široký bulvár a kolem pozlacených budov ministerstva zdravotnictví i ultramoderních bíle zářících budov parlamentu na jedné a vlády na druhé straně docházíme až k vyhlídce na palác Ak Orda, což je oficiální sídlo prezidenta Kazachstánu.
Impozantní 80 metrů vysoká budova s modro zlatou kupolí a se zlatou sochou v podobě slunce s paprsky na vrcholu, obklopená parkem a řekou Išim vypadá takhle v plném odpoledním slunci nádherně. Všude stráží nějaká garda, tak se blíže nedostáváme a jen uděláme pár fotek a vracíme se bulvárem zpátky směrem našemu výchozímu místu u obchodního centra Chan šatyr. Cestou se ještě zastavujeme na větší obědo-večeři v gruzínské restauraci, kterou jsme si vyhlédli cestou a dopřáváme si vynikající gruzínské jídlo. Po vydatném jídle dokončujeme naši cestu k autobusové zastávce u obchodního centra a po nastoupení do autobusu jedoucímu k vlakovému nádraží ukecáváme skupinu mladých lidí, kteří nám opět naši hotovost proměňují v ofocený QR jízdenky. Bohužel cesta na nádraží je dlouhá, já přes den mobil docela slušně používal, takže zrovna v okamžiku, kdy k nám přichází revizorka na kontrolu jízdenek mi mobil zdechne. Naštěstí pan řidič viděl a slyšel naši komunikaci při získávání jízdenek a tak nemusíme platit pokutu, protože paní revizorka uvěří, že opravdu nejedeme na černo, jen se zrovna nemáme jak prokázat. Před osmou večerní jsme tak opět na vlakovém nádraží Nurly Žol, nakoupíme si nějaké zásoby na cestu a chvíli čekáme v plné nádražní hale, než na ceduli naskočí číslo perónu, kde najdeme náš vlak zpět do Almaty. Máme kupé jen pro nás dva i s malým umyvadélkem a tak se lehce opláchneme, natáhneme na lehátko a za chvíli oba znavení usínáme.