Ráno si po probuzení a spáchání základní hygieny zajdeme na snídani. Ta sice není příliš pestrá, ale na to už jsme tedy docela zvyklí, jídla i pití je naštěstí dost a tak spokojeně snídáme. Pobalíme věci do auta a po deváté ubytování opouštíme směrem na jih údolím řeky Karakol do hor. Zastavujeme u zavřené brány, kde by dle mapy měla být dolní stanice lanovky „Karakol Ski Base“. Chvíli se snažíme zjistit, jak se dostat dál, nakonec se ukazuje jako jediné možné řešení zaparkovat na louce pod bránou a pak pokračovat pěšky až ke stanici lanovky. U ní už posedává pár turistů, asi 10, většina Kyrgyzů, ale i čínský pár a dva němci. Zjišťujeme od nich, že je nás zatím málo a lanovka bude spuštěna, až nás bude alespoň 20. Tak se chvilku procházíme po okolí a čekáme, kdo ještě dorazí. Nakonec se nás během půl hodinky dává dohromady asi 18, když dorazí i skupinka Indů a domlouváme se, že ty chybějící 2 osoby společně doplatíme, protože cena zpáteční jízdenky je necelých 100 korun. A tak místní chlapci zapnou stroje, pár jich vyjede i nahoru, protože lanovka má přestupní stanici a můžeme nasedat. Už lanovka sama o sobě je zážitek, žlutooranžová masivní konstrukce a tmavě hnědé prkenné lavičky, celé se to slušně kýve. Ale výhledy jsou už i takhle při stoupání nahoru nádherné, tmavě zelené lesy, sytě zelené louky a světle modré říčky v údolích. Jediné, co nám to trošku kazí je nízká oblačnost, která je důsledkem výparu po včerejších deštích.
Lanovka nás z výšky 2300 metrů s přesedáním vyveze až do 3040 metrů nad mořem na jeden z vrcholů, odkud se nám rozprostřou nádherná panoramata okolních hor, hlubokých údolí a vidět je i přes 30 km vzdálené jezero Issyk-Kul. Nejdříve si uděláme fotečku u místního fotookénka s nápisem Каракол 3040 a pak se vydáváme na krátký výlet po okolí. Výhledy na nejvyšší přes 4000 metrů vysoké vrcholy v okolí máme sice skryty v mracích, ale i okolní nižší kopce a hory vypadají nádherně. V roklinách se valí voda, která se pak v hlubokých údolích dole pod námi spojuje do rozbouřených řek. Přes hodinu se procházíme po hřebenu, kocháme se výhledy a fotíme, než se zase vracíme ke stanici lanovky a vracíme se dolu. Cestou se ještě naposledy pokocháme pohledem na vzdálené jezero Issyk-kul, obrovskou modrou plochu v žluto zeleném širokém údolí přímo před námi. Pa návratu k autu se rozhodujeme, že se nám ještě zpět do města nechce, využíváme našeho 4×4 vozu a jedeme po šotolinové cestě podél řeky Karakol, míjíme pár domečků, volně pobíhající domácí zvířata a míříme na louky v Karakolském údolí. Opět se pokocháme výhledy, fotíme rozbouřenou řeku a po jedné hodině odpolední se vracíme zpět do města. V něm zastavujeme u dřevěné katedrály Svaté Trojice z roku 1895, postavené na místě původního zděného chrámu z roku 1872 zničeného v roce 1890 zemětřesením. Obcházíme tento veliký dřevěný kostel kolem dokola, fotíme jej a pár minut se tu zdržíme, než se konečně rozhodneme vyrazit opět dál, tentokrát severozápadním směrem.
Cesta z počátku ubíhá rychle, silnice je velmi slušná a jede se hezky. Na výjezdu z městečka Tjup vidím benzínku a rozhoduji se k ní zatočit a natankovat, což než stihnu, je u nás najednou policista a zuřivě gestikuluje a křičí, jak to, že jsem si ho nevšímal a nereagoval na jeho pokyny k zastavení. Vůbec netuším, o co jde a tak se mu lámanou ruštinou snažím říci, že jsem jej opravdu nikde neviděl a jen jsem teď zajel na benzínku, on my vysvětluje, že jsem jej vidět musel, že asi 100 metrů zpět má budku a z ní na mě mával. Slušně mu říkám, že ok, natankuji a těch pár metrů zpět se k jeho budce vrátím a vyřešíme to. Je jasné, že o nic nejde, jen chce úplatek. Taky že ano, v budce hned spustí, jak má malé děti, jak je situace složitá, že bych s ním musel vyplňovat spoustu papírů a čekat na příjezd nějakého náčelníka. Už dopředu jsme větší hotovost schovali v autě a tak vytahuji z kapsy jen pár drobných v hodnotě necelé stokoruny, že víc momentálně k dispozici v hotovosti nemám a tedy mu dát nemohu. Sice se úplně netváří, ještě chvíli se snaží nás lámat, ale když vidí, že z nás opravdu víc nevymáčkne, vzdává to a my můžeme po asi 15 minutovém zdržení pokračovat dál. Podle navigace má dál pokračovat široká asfaltka, ovšem zdejší ŘSD se zřejmě rozhodlo vyměnit rozpadající se asfalt za nový, ovšem k výměně zatím ještě nedošlo a my jedeme 100 km místo 2 hodin čtyři po hlíně plné vyježděných kolejí a děr. Mezi městy Grigorjevka a Korumdu je hlína nejen na naší cestě, ale koukáme, že i všude kolem na zahradách, v domech, auta jsou v ní zapadlá a vypadá to, že se tudy musela prohnat nějaká bahnitá povodeň.
Což i později na internetu ověřujeme, že oblast v noci postihl příval vody s bahnem z nedalekých hor, kde byla pořádná průtrž. Každopádně průjezd oblastí je velmi náročný a již tak pomalá jízdy se ještě zpomaluje. A tak do města Čolpon Ata, kde máme zamluvené ubytování v hotýlku Riviera, přijíždíme až kolem půl šesté. Ubytováváme se, přenášíme kufry na pokoj, převlékáme se do plavek a zamíříme ještě kousek od hotelu na pláž k jezeru Issyk-Kul. Voda je pro mne docela příjemná a tak se na rozdíl od Magdy připojuji ke koupajícím se. Pro mou drahou polovičku je voda studená a protože již díky pozdní hodině není úplné vedro, tak ani nemá chuť se ochladit. Tedy zatímco se koupu, ona se prochází po břehu a dělá nějaké fotky. Před sedmou jsme zpět na hotelu a vyrážíme na večeři. Google nám doporučil nedaleký Šach BBQ, objednáváme si houbovou polévku a pak nějaké šašliky. Překvapuje nás, jak je jídlo hezky naservírované, docela si i pochutnáváme a sytí vyrážíme ještě na večerní procházku k jezeru. Po deváté jsme zpět na hotýlku, dámě si sprchu a jdeme na kutě.