Ráno nikam nespěcháme, v poklidu si zajdeme na bohatou snídani do hotelové restaurace a hodinku debužírujeme. Pak se vydáváme ven na hlavní ulici a míříme k prodejně mobilního operátora Tele2, kterou jsme včera večer zahlédli a kterou nám řidič doporučil. Pořizujeme místní SIM kartu za pár korun, otestujeme funkčnost datového přenosu a jdeme pomalou procházkou zpět k hotelu. Přes WhatsApp komunikujeme se společností, u které máme zamluvené auto a kde jsme slíbili se dnes zastavit, podepsat papíry a zaplatit, abychom si auto za dva dny mohli vyzvednout. Původní platba sto dolarové rezervace z ČR do Kazachstánské banky se totiž někde zadrhla, na účtu společnosti se peníze neobjevily a z mého účtu odešly už více než před měsícem. Domlouváme se na jednu hodinu odpolední u nich v kanceláři, kam se prý snadno dopravíme metrem. V jedenáct musíme opustit hotel, využíváme na recepci nabídky, že nám pro odvoz zajistí přes Yandex GO řidiče. Za pět minut již se všemi našimi kufry nastupujeme do taxíku a necháváme se odvézt na vlakové nádraží. Procházíme kontrolou a nacházíme úschovnu zavazadel, kterou spravuje paní v malém obchůdku, necháváme u ní kufr a jeden batoh a se zbylým, ve kterém máme zabaleno jen to nejnutnější na následující dva dny vyrážíme na nedalekou stanici metra Rajymbek Batyr. V krámku si kupujeme klasické žluté žetony, procházíme přes turnikety a čekáme na perónu bílo hnědé moderní stanice metra. Metrem se pak vezeme až na stanici Saryarka, kde vystupujeme a přes zdejší park se spoustou atrakcí pro rodiny s dětmi docházíme až k modernímu byznys centru, kde by ve třetím patře měla sídlit společnost Arystan Auto Rent. Hledání kanceláře nám dává trochu zabrat, především proto, že mají otevřené dveře, zakrývající cedulku s logem společnosti.
Paní za stolem mluví pouze rusky a zjišťujeme, že anglicky hovořící kolega i s naším autem, Toyotou Land Cruiser 4×4, dorazí snad za chvíli. Díky tomu, že se rusky jakžtakž domluvíme na nic nečekáme a všechny potřebné dokumenty zajišťujeme rovnou s paní, včetně nutných dokumentů pro překročení hranice do Kyrgyzstánu. Jediný problém nastává při placení, neboť akceptována je jen hotovost v kazašských tenge, karty ani dolary neberou. Ještě že naproti byznys centru je i centrum obchodní, přepadáváme zdejší bankomaty a na etapy z nich po menších částkách postupně vydolujeme těch potřebných skoro půl milionu v místní měně. Dostáváme potvrzení a domlouváme se, že nás auto za dva dny kolem jedné hodiny odpoledne bude čekat u vlakového nádraží. A protože je už po půl třetí, ukecáváme anglicky hovořící kluky, že nás naším autem teď i na nádraží odvezou, samozřejmě za peníze. A tak jsme na vlakovém nádraží Almaty 2 dostatečně včas, abychom si stihli zajít do nedaleké restaurace na něco malého k jídlu. Po půl čtvrté jsme již na peróně, nacházíme náš lůžkový vůz v rychlovlaku mířícímu do Astany, seznamujeme se starší paní a pánem, kteří jsou s námi v kupé a obsazujeme si naše dvě lůžka nahoře. Když oba zjišťují, že jsme turisti a cizinci domluvící se rusky, hned navazují další konverzaci. Především s pánem pak kecám skoro dvě hodiny cesty, kdy probereme vše nevynechaje ani politiku a armádu, sloužil totiž jako voják v Afghánistánu, ale Rusko a Putina nemá rád.
Občas se kocháme výhledy z okénka na rozlehlou step a na pomalu zapadající slunce. Vlak jede rychle a plynule, spolu s pánem, jehož zbytek rodiny jak jsme postupně zjistili jede ve vedlejším kupé, jíme melouna, kterého nám nabídli a je nám docela fajn. Venku se docela rychle setmí a tak již jen poleháváme na našich lůžkách, čteme si a různě odpočíváme. Již za tmy, po osmé hodině večerní zastavujeme ve stanici Šu, kde jak víme z jízdního řádu vlak stojí přes půl hodiny. A tak vystupujeme ven, kde stojí nespočet trhovců, nabízející převážně jídlo a co nás překvapuje nejvíce, všude jsou spousty dýní a všichni je horečně nakupují. Chtěl jsem i projít ven z nádraží, ale brány jsou zavřené a jediná cesta vede přes kontrolu a uniformované policajty. A tak to vzdávám a raději fotím a natáčím ruch na stanici. Vracíme se do vlaku a zamíříme se podívat do jídelního vozu, kde se rozhodujeme dát si ještě polévky a pivko, aby se nám lépe spalo. Přes hromady dýní, ležící všude v uličkách se vracíme do našeho kupé, u umyvadla si vyčistíme zuby, zalezeme na naše lůžka nahoře a jdeme spát.