Ráno vstáváme a dopřáváme si snídani, když nás vyruší zpráva přes WhatsApp od naší ubytovatelky, jestli jsme neztratili SPZtku. Hned se běžím ven podívat a na autě vepředu opravdu chybí, včera večer za tmy jsme si toho samozřejmě vůbec nevšimli. Další komunikací zjišťujeme, že jí našel jeden místní a do hodinky nám jí přiveze, skvělá zpráva. Tak dál v klidu dosnídáme, venku je stejně ne úplně vlídné počasí a tak nikam nespěcháme, pomalu vše balíme, nahážeme do auta a čekáme na pána s naší SPZtkou. Ten doráží docela brzy, věnujeme mu pivo a nějakou hotovost jako poděkování za naši záchranu, ovšem zjišťujeme, že zatímco SPZ je naprosto v pořádku, tak plastová podložka, která ji drží na autě je natolik poškozená, že nemáme šanci ji přichytit k nárazníku. A tak ji zatím jen hážeme do auta s tím, že to nějak během dne v nějakém větším městě vyřešíme, protože přejezd hranic z Kazachstánu do Kyrgyzstánu by se tím mohl zkomplikovat. Nejdříve ale míříme do přírody, vyrážíme za mírného mrholení jihozápadním směrem, stoupáme asfaltkou do kopce a parkujeme na velkém parkovišti u jezera Kolsaj. Už z jeho kraje je krásně vidět nádherně tmavomodré jezero, obklopené sytě zelenými lesy, loukami a skálami. Sice pořád trochu mrholí, ale to nám nevadí v tom sejít po upravené cestě až dolu do údolí říčky Kolsaj, jejímž přehrazením při sesuvech půdy jednotlivá Kolsajská jezera vznikla. Původně jsem měl v plánu spodní jezero celé obejít a vydat se procházkou k druhému, ale mrholení je stále intenzivnější a tak měníme plán a do půlky nejdříve z jedné a pak z druhé strany obcházíme pouze spodní jezero. Uděláme pár fotek, pokocháme se nádherným okolím, kde jsou vidět i některé další sesuvy, končící ve vodě. Noříme ruce do nádherně čisté vody, občas pod hladinou zahlédneme i kmeny stromů a pár ryb, na hladině pak pro změnu turisty na lodičkách. Trávíme na místě necelé dvě hodiny, než se zase vracíme do kopce zpět k autu, nasedáme a opouštíme toto krásné místo.
Opět projíždíme městečkem Saty a pokračujeme dále východním směrem, kdy po dvou hodinách konečně přijíždíme do nějakého většího města, do města Kegen. Zde se snažíme sehnat nějakou podložku pod SPZ, objíždíme všechno možné a jak na potvoru, štěstí máme až na úplně poslední benzínce. Problém však nastává s přimontováním, šroubovák, který nám pumpař půjčil nestačí, na oddělání zbytku staré podložky bude potřeba osmička klíč. Ale zase se na nás štěstí usměje, nedaleko benzínky je jakási prodejnička všeho možného a mají i potřebné nářadí, sice na prodej, ale daří se mi mladého prodavače ukecat, že nám stačí jen pár minut a nářadí vrátíme. Oddělat zbytky staré podložky se tedy konečně daří, přimontovat novou je ještě snadnější práce a nandat do ní lehce zprohýbanou SPZtku už je jen chvilička. Paráda, auto už je zase naprosto bez chybičky. Dle mapy by ve městě měla být i banka, rádi bychom získali nějaké kyrgyzské somy, ale máme smůlu, žádnou banku se nám na v mapě uvedeném místě ani nikde jinde při našem popojížděním městem najít nedaří. Dohodneme se, že ještě před hranicemi bude dobré totálně špinavé auto umýt a tak zamíříme ještě do nedaleké samoobslužné automyčky.
Ještě že tu nejsme sami, chlapík z vedlejší kóje nám musí ukázat, jak se myčka používá, protože ze žluté plechové skříňky s jen pár nápisy v azbuce nejsme vůbec moudří. Nakonec se tedy vše daří a my tak na nedalekou hranici mezi Kazachstánem a Kyrgyzstánem v údolí Karkara přijíždíme s autem umytým a SPZ cedulkou vzadu i vpředu. Hraniční kontrola probíhá překvapivě rychle a bez komplikací, razítka v pasech máme během chvilky a auto je zaevidováno také během pár minut, takže ani ne za 20 minut již jedeme po prašné silnici Kyrgyzstánem. Okolí silnice je krásně malebné, modrá řeka, zelené horské louky, tmavé lesy a všude stáda krav a dalšího dobytka. Po chvíli odbočujeme na šotolinovou cestu, která se začíná docela slušně šplhat do kopců, jsme rádi, že máme naše terénní auto. Okolí se stává ještě krásnější, všude kolem nás nádherná zelená horská údolí s loukami a hustými lesy, stáda koní, často zastavujeme a kocháme se krajinou kolem nás a fotíme. Zhruba po hodince jízdy přijíždíme do vesnice Jyrgalan, kde máme zamluvené ubytování v Peak Lodge. Chvíli ubytování hledáme, cestou nacházíme i ski centrum, sice zavřené, ale je vidět, že to tu v zimě asi žije. Ubytování je moc hezké, několik moderně zařízených chatiček, společenská místnost a restaurace, vše propojené dřevěnými chodníky. K dispozici je nám nabídnut i venkovní bazének, ale nás zrovna počasí ke koupání neláká, venku se začíná potahovat. Ubytujeme se, trošku si oddychneme a vyrážíme na večeři. Ta je vynikající a bohatá, několik chodů, od polévky, přes knedlíčky až po dezert a ovoce, vše v ceně ubytování. Chvíli pak ještě sedíme ve společenské místnosti a využíváme rychlého internetu, pak si již je v chatičce dáme sprchu a jdeme spát.