Ráno po probuzení si zajdeme dát ještě sprchu, protože v noci bylo docela teplo a pak zamíříme na snídani. V nabídce jsou palačinky, ovesná kaše, dostatek zeleniny, máme z čeho vybírat. Po snídani se sbalíme do auta, rozloučíme a zamíříme na konec vesnice, kde se zastavujeme na správě Národního parku Altyn Emel. Musíme totiž zaplatit za vstup do parku a průjezd autem. V budově jsme chvíli zmatení, neboť jediný, koho potkáváme je paní uklízečka, ale nakonec se nám daří nalézt ty správné dveře skryté za jednou dlouhou příčkou. Chvíli trvá, než je vše zapsáno do tlusté úřední knihy a pak i než se najde správný papír, na který je možné nám vytisknout potvrzení, ale všechno dobře dopadá, dostáváme plánek, instrukce a můžeme vyrazit. Jedeme pár kilometrů po asfaltové cestě směrem na jih, ale z ní rychle uhýbáme a pokračujeme po prašných šotolinových cestách širou stepí, jen v dálce jsou vidět holé kopce. Přijíždíme k jedné ze závor u zastávky Šygan, kde se dá doplnit studená pitná voda z artézské studně a je zde i ubytování. O to ale zájem nemáme, jen si necháváme zkontrolovat zaplacený vstup do parku a pokračujeme dál necelou hodinu po šotolinové cestě až na udusané parkoviště se záchodem a pár dřevěnými stolečky pro kemping u zpívající duny Barchan. Nádherná duna ve tvaru půlměsíce je téměř 1,5km dlouhá a 120 metrů vysoká. Když fouká vítr a to především ze západu, ozývá se z duny hluboký dunivý zvuk připomínající bručení motoru vrtulového letadla. Pohled na dunu je impozantní, fotíme hezké záběry duny i jejího okolí. Jsme zde mezi prvními a tak je hřeben duny ještě neposkvrněný lidskými stopami, i když nedaleko před námi se již jedna skupinka turistů na výstup vydává.
S Magdou je též následujeme, ale výstup není nikterak jednoduchý, nohy se boří, na každý jeden krok dopředu zase noha sjede o půl kroku zpět, sluníčko nabírá na síle a tak každou chvíli zastavujeme, oddechujeme a doplňujeme tekutiny. Magda vzdává výstup někde v polovině, já se dostávám kousek pod vrchol, ale začínám se cítit na infarkt a tak už dál nepokračuji a fotím okolí duny i nedalekou řeku Ili, jejíž sytě modrá voda a zelenými stromy porostlé okolí se v té žluté a hnědé krajině krásně vyjímá. Po návratu z duny se dole na parkovišti zakecáváme se skupinou Chorvatů, kteří jedou podobnou trasu jako my, jen opačným směrem. Mají za sebou Kyrgyzstán, teď začali poznávat Kazachstán a tak si navzájem vyměňujeme zkušenosti a rady. Navíc se ukazuje, že jedna z Chorvatek pracuje na české ambasádě v Záhřebu, umí i trochu česky a tak je nám společně docela veselo a povídáme si bezmála hodinu. Stejnou šotolinovou cestou se pak vracíme zpět, krátce z ní odbočujeme jen u stél Ošaktas, kde na chvilku zastavujeme a uděláme pár fotek.
Původ tří kamenných 2 metry vysokých bloků není přesně jasný, s největší pravděpodobností se jedná o místo náboženských rituálů sakských nomádů z 1 tisíciletí př. n.l., ale některé legendy také hovoří o bojovnících Čingischána a ohništi nebo signální věži ze 13. století. Navracíme se zpět do Basshi, které projedeme k hlavní silnici a po ní pokračujeme východním směrem. Cestou občas zastavujeme, když nás u cesty zaujme nějaká hezká scenérie a kolem čtvrté přijíždíme do města Žarkent. Máme docela hlad a tak první místo, které navštěvujeme je restaurace, volíme hned první, kterou zahlédneme, nápis Sushi & Pizza nás vysloveně zaujme. Bohužel má zavřeno a tak zajdeme hned do vedlejší čínské restaurace. Komunikace s obsluhou je sice náročnější a nakonec si dáváme docela dobré jídlo, zapíjíme studeným pitím a jsme docela slušně najedení. Ještě z nedalekého bankomatu vybíráme hotovost a vydáváme se k nejznámější zdejší pamětihodnosti, kterou je zdejší mešita. Ta byla postavena v roce 1866 ze dřeva jedlí z pohoří Ťan-šan bez použití hřebíků a její jedinečnost spočívá v kombinaci čínských a buddhistických architektonických prvků, což je výsledek práce čínského architekta. Dnes již funguje jen jako muzeum a tak platíme vstupné a kocháme se touto zajímavou stavbou, která více než mešitu připomíná čínskou pagodu. Obcházíme ji zvenku a následně fotíme i v interiéru, obdivuje zdobený mihráb i krásně vyřezávaný minbar, procházíme se i kolem vystavených artefaktů ze života Ujgurů. Trávíme v prostorách mešity přes hodinu, než se přesuneme kousek dál, pro změnu k pravoslavnému kostelu Svatého proroka Eliáše.
Obcházíme dřevěnou budovu kostela z bílými stěnami, dřeven zdobenými okny, hnědým dřevěným podbitím a sytě světle zelenou střechou, kostel je opravdu fotogenický. Když už jej pomalu opouštíme, přichází starší paní a ptá se nás, jestli se chceme podívat i dovnitř. Samozřejmě rádi a tak nám otevírá a my máme možnost si během čtvrt hodinky prohlédnout ikonostav a další zdobení v interiéru. Paní poděkujeme a vydáváme se konečně směrem k zamluvenému ubytování Yjut. Chvilku nám trvá, než dům nacházíme, ale vypadá zavřeně a nikde nikdo. Tak přes WhatsApp telefonujeme a dostáváme informaci, že musíme půl hodinky vydržet, než pan majitel dorazí s klíčema. Času využíváme k návštěvě nedalekého obchůdku, kde nakupujeme nějaké pití a jídlo na večer a na snídani. Mladý kluk v obchodě je velmi překvapen, že u něj nakupují cizinci a navíc Evropani a na chvíli se s námi dává do řeči. Po půl osmé se konečně dostáváme do ubytování, protože pan majitel dorazil. Zjišťujeme, že pro sebe máme k dispozici celý velký dům, sice prostě vybavený a lehce zatuchlý, protože v něm evidentně dlouho nikdo nevětral, ale jinak je čistý a vše funguje. A tak si dáváme sprchu, využíváme internetu ke shlédnutí filmu na notebooku a jdeme docela brzo spát.