Probouzím se za svítání, vlak jede zrovna kolem jezera Balchaš a tak natáčím vycházející slunce, jak se zrcadlí na vodní hladině. Pak se opět nechávám ukolébat jedoucím vlakem a usínám. Oba s Magdou vstáváme až po osmé hodině, posnídáme z nakoupených zásob a pak si střídavě čteme, kocháme se výhledy z okna a krátíme si čas do příjezdu do Almaty. Na zdejší nádraží přijíždíme před jednou hodinou odpolední, vystupujeme, u paní v krámku si z úschovny zavazadel vyzvedáváme náš velký kufr a batoh a snažíme se zjistit, kde jsou chlapci s naším autem. Na WhatsAppu nikdo nereaguje, tak se procházíme před nádražím mezi zde stojícími auty, jednu Toyotu nacházíme, ale SPZtka neodpovídá té, kterou jsme viděli předevčírem. Už se pomalu začínáme obávat, že jsme někomu naletěli, když k nám dorazí zpráva, že naše Toyota musela do servisu a ta, kolem které jsme před chvílí prošli je náhradní, kterou pro nás zařídili. Jak posléze zjišťujeme, je dokonce o něco lépe vybavená, než ta původní a tak si ji přebíráme od nepříliš upovídaného kluka a vyrážíme. Almaty opouštíme severním směrem, všude jsou docela slušné kolony a tak nám docela dlouho trvá, než se prodereme na kraj města. Zastavujeme se v jednom z obchodních center, abychom do auta nakoupili PETky s vodou, nějaké ty potraviny a samozřejmě si ve zdejší restauraci zajdeme i na pozdní oběd. Jsou tři hodiny odpoledne a my zatím od snídaně nic k jídlu neměli.
Po dálnici A3 projíždíme kolem města Konaev i vodní nádrže Karšagaj a odbočujeme z ní až u města Saryozek. Dosud byla cesta více méně nudná, žádné extra výhledy, provoz takový normální. Odbočením z dálnice je provoz víceméně nulový a tak máme spoustu prostoru si občas zastavit, pokochat se okolní dalekou stepí nebo pak nádherně zelenými kopci a udělat pár fotek. Krajina je pro nás hodně zvláštní a podvečerní slunce jí dělá ještě zajímavější. Před odbočkou z hlavní silnice ještě u benzínky dotankováváme nádrž do plna a pak již přijíždíme do vesnice Basši, dříve zvanou Kalinino a dle navigace se snažíme najít zamluvený kemp. Moc se nám to nedaří, zkoušíme se i ptát okolojdoucí mladé paní, ale té název Caravansarai campsite nic neříká. Po chvíli ježdění po vesnici, která není nijak velká, se nám nakonec podaří nalézt ukazatel a nakonec i samotný kemp. O ten se stará Mark, který nám hned po příjezdu ukazuje náš zamluvený karavan, kde budeme spát a zve nás do venkovní jídelny, ať si trochu dáchneme. V lednici zahlédneme chlazené pivo, schválně testujeme jedno čínské rýžové, YiChang, které je v Kazachstánu poměrně oblíbené, ale plzeňskému se teda nevyrovná. Jen tak posedáváme u stolu, relaxujeme, domlouváme se s Markem na snídani a je nám docela fajn. Když si pak dopřejeme i parádní sprchu, už nám v tu chvíli ke štěstí nic nechybí. V karavanu pak pojíme něco z nakoupených zásob, připravíme ho na spaní a jdeme brzy spát.