Budíček máme nastaven na sedmou hodinu, na pokoji lehce posnídáme, dobalíme poslední věci a v osm již po dálnici jedeme směrem k letišti. Máme to tam necelých 10km, takže jsme tam za chvíli, na pobočce autopůjčovny Hertz vyzvedáváme místního zástupce, který s námi obejde auto, vše je ok, takže jen podepisujeme papíry, vracíme klíčky a s kufry zamíříme do odletové haly. Turci už mají u přepážek otevřeno, tak se rychle zbavujeme kufrů a fasujeme palubní vstupenky na oba lety a jdeme trávit zbývající čas k odletu procházením se po bezcelní zóně utratit posledních pár lari. Dle všech informačních tabulí to vypadá, že poletíme na čas a tak se poflakováním nemusíme trápit dlouho, po desáté hodině již nastupujeme do letadla a v půl jedenácté jsme již ve vzduchu. Dostáváme něco malého k snědku a na napití, sledujeme filmy v entertainment systému a v poledne přistáváme tentokrát na novém istanbulském letišti. Na rozdíl od cesty na Kavkaz nemusíme tedy cestou zpět řešit kufry ani přesun z letiště na letiště a toho využíváme k prozkoumání tohoto nedávno otevřeného velkého letiště. Máme před sebou čtyři hodiny času a tak zvládneme projít skoro všechno, než si raději sedneme v koutku rychlého občerstvení, vyndáváme karty a zbytek času trávíme hraním Prší. V půl páté jsme již u bráni, nastupujeme a před pátou letíme směr Praha. Opět malé občerstvení, filmy a v půl sedmé přistáváme na Ruzyni. Z karuselů vyzvedáváme kufry, přecházíme k parkovišti PA Smart, kde na nás auto celou dobu čekalo a vydáváme se na poslední část cesty domů. Máme za sebou 20 dní dovolené, při které jsme najeli 4362 km po třech zemích Zakavkazska, kdy nám především hory v Gruzii naprosto učarovali. Stejně tak nás nadchla kavkazská pohostinnost, množství starobylých památek a především vynikající jídlo a víno.

Ráno vstáváme už na sedmou a dopřáváme bohatou snídani na prosklené terase hotelu, pak se zase zabalíme a kolem osmé opouštíme Šeki severozápadním směrem, abychom po hodině a půl cesty, která svým okolím připomínala jízdu v českém podhůří dorazili k hraničnímu přechodu Balakən – Lagodechi. Před hranicemi je kolona asi dvaceti aut a je nám tedy jasné, že nejrychlejší to nebude. Naštěstí i zde funguje podobný systém, jako při příjezdu a tak nás po nějaké půl hodince pouštějí všechny za hraniční závoru, následuje standardní procedura kontroly pasů, auta, zavazadel a po hodince už jsme na gruzínské straně, kde to tentokrát jde díky naší gruzínské SPZtce docela rychle a tak celkově po dvou hodinách zdržení projíždíme po docela slušné asfaltce gruzínskou Kachetií. U městečka Kvareli odbočujeme dle ukazatelů k vinařství Khareba a kolem poledního parkujeme na parkovišti u jeho bran. Toto vinařství se pyšní titulem největší vinný sklep v Gruzii, mají zde ve skále vyhloubeno přes 8km tunelů s ideálními tepelnými podmínkami pro uskladnění vína. Navíc zde vedle evropského způsobu vína stále využívají i tradiční gruzínskou metodu kvevri. Což je velká hliněná nádoba uložená v zemi, ve které se nechávají rozdrcené hrozny spolu se šťávou fermentovat. Z nabídky u pokladen volíme prohlídku v angličtině včetně degustace pro dva dospělé a pak samozřejmě bez ochutnávky pro děti. I když je mi jasné, že já si vzhledem k tomu, že jsem řidič, jen lehce cucnu, popíjet bude hlavně Magda. Sice je zde turistů docela dost, ale povětšinou volí prohlídky v ruštině a my tedy máme průvodkyni sami pro sebe. Nijak nám to nevadí, procházíme se v chladném tunelu, mladá slečna nám vypráví o historii i současnosti vinařství v Gruzii i tomto konkrétním soukromém, kolem nás jsou vystaveny různě staré lahve vína, historické artefakty spojené s vinařstvím a různá ocenění. Zhruba v polovině prohlídky máme možnost ochutnat zdejší bílé (Tsinandali) a červené (Khvanchkara) víno vyrobené standardním evropským způsobem a pak také bílé (Mtsvane) a červené (Saperavi) víno vyrobené metodou kvevri. Musím uznat, že všechna vína jsou vynikající, kvevri mají mnohem výraznější chuť, ta evropská jsou taková hladší, ale je mi jasné, že na závěr určitě pár lahví koupíme. Dokončíme prohlídku, dozvídáme se, že kromě vína se ve vinařství vyrábí i olej lisovaný z hroznových semínek a oblíbená kořalka čača (chacha). Na závěr se samozřejmě zastavujeme v místním obchůdku, kde máme možnost si vybrat z celé nabídky produktů vinařství a kupujeme si domů pár lahví na základě naší degustace. Po půl druhé už zase sedíme v autě a pokračujeme po silnicích jižním směrem.
Před městem Sagaredžo odbočujeme z hlavní silnice směrem na Udabno, máme v plánu navštívit klášter sv. Davida z Garedži, což je klášterní komplex v drsné polopoušti na hranicích Gruzie a Ázerbájdžánu založený v 6. století svatým Davidem, jedním ze 13 syrských mnichů, kteří v regionu šířili víru. Jeho žáci Dodo a Luciane nadále rozšiřovali komplex a v době své největší slávy v 11. až 13. století sestával klášter až z 15 mnišských komunit žijících ve skalních komůrkách. Zprvu je cesta ke klášteru pohodová, asfaltka s občasnými dírami, před vesnicí Udabno dokonce asi 6km úsek s úplně novým asfaltem. Pak však následuje asi 14 km úsek totálně rozbité cesty, místy rozbitý asfalt s velkými dírami, jinak převážně hlína a štěrk. Krajina kolem je ale neskutečná a tak zatímco já jedu s očima přilepenýma před sebe na vozovku, abych se stíhal vyhýbat dírám, zbytek rodiny se kochá stepní až polopouštní krajinou bez vyšší vegetace. Co nás ale rozseká všechny je křižovatka dvou prašných cest s ohromnými ukazateli, za které by se nemusela stydět žádná dálnice. Díky kvalitě cest průměrná rychlost rapidně klesá a jsme rádi, když asi po tři čtvrtě hodině parkujeme na parkovišti u komplexu. Vystupujeme a zamíříme do kopce si prohlédnout nejbližší klášter, v tomto případě lávru sv. Davida. Ta je i dnes funkční a proto je do některých prostor vstup zakázán, aby nebyli místní mniši příliš vyrušováni. Vcházíme vstupní branou, z ochozu si prohlížíme jeskynní kostel i do pískovcové skály vytesané jednotlivé etážovité cely.
Z ochozu sestupujeme na dvůr a odsud si opět vše včetně starých obranných zdí prohlížíme. Po příjemně strávené půlhodince se kolem páté odpolední stejnou cestou vydáváme zpátky, opět se vyhýbáme dírám, než se opět vracíme na kvalitnější asfalt hlavní silnice a když kolem sedmé děti kousek od našeho ubytování zahlédnou u velkého obchodního centra East Point známé žluté oblouky, zastavujeme se na večeři. Ubytování máme tentokrát zajištěné kousek od letiště v hotýlku vzniklém z rekonstruovaného malého obchodu uprostřed sídliště, tedy nic světoborného, ale na to jedno přespání plně dostačující. Zatímco se děvčata pouští do balení kufrů, já vyrážím s Vojtou hledat nějakou automyčku, abychom zítra mohli vrátit vůz vypulírovaný. Ani nemusíme jet daleko, jednu otevřenou nacházíme o asi 300 metrů dál, musíme sice chvíli počkat, než místní zaměstnanec zvládne vyčistit mercedes před námi, ale za pár lari po půl hodince odjíždíme s čistým autem i my. Vracíme se na pokoj, dáváme si sprchu a jdeme spát.

Ráno si v apartmánu ještě uděláme bohatou snídani, dobalíme poslední věci, já s Magdou vyrážím za hradby pro auto a za chvíli již všechny naše věci nakládáme před naším apartmánem do jeho kufru. Píšeme přes WhatsApp Orxanovi, že odjíždíme, dle dohody házíme klíček od ubytování oknem na verandu v prvním patře a naposledy projíždíme uličkami starého Baku. Napojujeme se na hlavní silnici, provoz ještě není tak hustý a tak to netrvá ani tak dlouho a město je za námi a my pokračujeme západním směrem. První zastávku děláme po třech hodinách jízdy, kdy se krajina mění z původní písčité polopouště v krásně zelené hory u města Qəbələ. Míříme se podívat do místního lyžařského střediska Tufandağ kousek od hranic s Ruskem, parkujeme na dohled od dolní stanice lanovky a těšíme se na krásné výhledy. Ceny za lanovky se nám však zdají příliš drahé, 22 manatů za jízdu. Navíc nerozlišují možnost jet jen jednou lanovkou na první vrchol Qəbələ peak ve výšce 1660m, kam je zde stejná cena jako jízda všemi čtyřmi lanovkami na 1920m vysoký Yatmış Gözəl peak. A děti mají slevu jen do jedenácti let, tedy pro naši rodinu výlet lanovkou z 956 metrů do 1920 metrů za více než tisíc korun. Zamíříme raději na oběd, přímo proti vstupu k lanovkám nacházíme tureckou restauraci Köşem a objednáváme si jídlo. Přestože jsme v restauraci téměř sami, tak na jídlo docela dost dlouho čekáme, ale nakonec musíme uznat, že to stálo za to a moc si pochutnáváme. Venku před restaurací ještě chvíli spokojeně trávíme v upraveném parku s fontánkami a vodními kaskádami, než opět nasedáme do auta a pokračujeme severozápadním směrem. Kolem druhé vjíždíme na upravený dvorek před zarezervovaným hotýlkem v Şəki, registrujeme se na recepci a ubytováváme v čistých nádherně upravených pokojích s kamennými zdmi, dřevěnými stropy a mnoha polštářky a koberci, člověk si připadá jak na hedvábné stezce.
Hned po ubytování vyrážíme do kopce k Paláci chánů z 18. století, na tomto místě jej nechali chánové postavit po té, co bylo město dvakrát v krátké době zničeno povodní. Procházíme bránou mezi hradbami, kolem různých historických budov se suvenýry a nejdříve zamíříme do bývalého Albánského kostela. Šeki totiž bylo v minulosti hlavním městem Kavkazské Albánie, která byla po Arménii a Gruzii třetí zemí na světě, jež přijala křesťanství. Stalo se tak v 5. století, ovšem křesťanství se zde neudrželo, když se k moci dostali chánové perského původu. V kostele je malé muzeum s dobovými látkami a koberci, jsou zde různé nádoby a kuchyňské náčiní a historické fotky. Po deseti minutách jsme venku a přicházíme až k zahradě, na jejímž konci je vidět mozaikami a nádherně vyřezávanými a vykládanými vitrážovými okny zdobený samotný palác. Bohužel u pokladny zjišťujeme, že se kolem mají kácet nějaké stromy a tak je vstup do paláce zavřený a máme tedy smůlu, krásné interiéry si můžeme prohlédnout jen na fotkách za sklem v pokladně. Tak se alespoň procházíme kolem a fotíme palác ze všech stran, kousek níž objevujeme malou dílnu a muzeum místních tradic, kde se na chvíli zdržíme.
Pak se po ulici vracíme z kopce dolu a zastavujeme u dalšího lákadla města, kterým je orientální hostinec karavanseráj. Ten zde stojí od konce 18. století a vždy sloužil jako místo odpočinku a nabrání sil pro karavany se zbožím na hedvábné stezce. I dnes slouží jako hotel, jen už místo po odpočinku toužícím obchodníkům ubytovává turisty. Prostornou dvoranou vstupujeme na nádvoří dvoupatrové kamenné budovy, uprostřed je upravená zeleň a odpočinková zónou s ochlazujícími vodními nádržkami, ze všech stran pak arkády a za nimi schované pokoje. Procházíme se kolem, fotíme a z celého toho místa na nás dýchají časy dávného orientu. Venku ještě procházíme kolem obchůdků, které ke stejnému účelu, případně jako sklady pro přepravované zboží, sloužily i v dávné minulosti. Cestou z kopce do centra města míjíme ještě další zdejší obchůdky, čajovny, bazary a mešity, které podtrhují orientální atmosféru tohoto města. Na večeři si zajdeme v centru, kde kousek za parkem nacházíme restauraci Chalabi Chan (Çələbi Xan), nabízející výbornou lokální kuchyni. Objednáváme si kebaby a šašliky, já si dávám místní pivo Xeidarlan a spokojeně večeříme, popíjíme a užíváme si příjemné venkovní prostředí restaurace. Po návratu zpátky na hotel si děti na pokoji pouštějí film, já s Magdou se ještě navracíme do centra a zajdeme si do parku na chvíli sednout ke stolku na čaj. Všude kolem nás samí chlapy, popíjející a klábosící nebo hrající deskové hry, Magda je tu jediná ženská. Ale všechno je v poklidu, nikdo se nad tím nepozastavuje, v klidu si popíjíme sladký čaj a nasáváme místní pohodovou atmosféru, je příjemné teplo a nic nám neschází. Kolem desáté se i my vracíme na hotel, zkontrolujeme děti a jdeme spát.

Ráno po bohaté snídani se přes hradby vydáváme k autu a opouštíme Baku podél pobřeží Kaspického moře na jih. Asi po hodině pohodové cesty se mne Magda snaží navigovat dle mapy v mobilu k dalšímu přírodnímu klenotu Ázerbajdžánu, k bahenním sopkám. U města Ələt, opouštíme hlavní silnici s pěkným asfaltem, jedeme kolem vlakového nádraží po rozbitých cestách a nakonec pokračujeme po prašné cestě do neznáma. Ale jedeme zjevně správně, protože asi 200 metrů před cílem objevujeme ukazatel „Mud Volcano!. Šplháme se do kopce a zastavujeme na místě připomínajícím parkoviště s cedulí se základními informacemi o bahenních sopkách. Před námi je pustá krajina s různě vysokými kuželovitými pyramidami připomínajícími malé sopky, celé jsou zformované z uschlé popraskané bahenní hmoty a na jejichž vrcholu vyvěrá bahno nové. V prostoru se nachází i docela velké bahnité jezero, všude to bublá, některé sopky vyhazují bláto do vzduchu v malých erupcích. Spolu s námi je na místě i několik ladovek s turisty, nás však mnohem více zaujme skupina místních, chlap s klukem a starší pár. Chlap se svléká do trenek a houpáním se pomalu noří do jedné z větších sopek, pak nabírá bahno do kýble a to kluk nosí k ladovce, kde si ho postarší ženská maže na nohy. Druhý starší chlap se přidává k tomu prvnímu a také se s jeho pomocí nakládá do bahýnka v jícnu bahenní sopky. Už jsme předtím zjistili, že bahýnko je vlažné, od pánů se dozvídáme, že je prý i léčivé, ten mladší sem jezdí pravidelně a tvrdí, že díky pravidelnému koupání v bahně má kůži jak malé dítě. Druhý pro změnu bydlí kousek odsud a je zde prý na naléhání souseda poprvé, nás na něm ale nejvíce zaujmou jeho zlaté zuby, které vždy vystaví na odiv, když se zasměje. Chvilku si naší lámanou ruštinou povídáme, pak se rozloučíme a ještě se chvíli procházíme mezi sopkami, natáčíme si to bublání a drobné exploze a kolem poledního už opět sedíme v autě. Baku objíždíme ze severu po dálnici a sjíždíme z něj směrem na Suraxani, kde máme v plánu navštívit chrám věčného ohně Atəşgah, svatostánek Zoroastriánského náboženství uctívajícího oheň.
Nejdřív trošku bloudíme, protože dle navigace neustále jezdíme kolem nějaké zdi a ne a ne se trefit, nakonec se to ale podaří a my parkujeme na dohled od vstupu do chrámu. Platíme drobné vstupné a vcházíme na nádvoří, uprostřed kterého stojí čtvercová stavba s ohněm hořícím uvnitř i v každé z věží ve čtyřech rozích. Kolem nádvoří jsou malé komůrky a v nich jsou vystaveny různé artefakty, fotografie a další zajímavosti. Jsou zde i diorámata zobrazující výjevy ze života zoroastriánů, kteří byli nuceni utéct z Persie do Indie, odkud se dostali mimo jiné i do Ázerbajdžánu. Dozvídáme se z informačních cedulí, že tento chrám měl vlastní oheň hořící přirozeně z ložiska plynu přímo pod ním, plynová kapsa se však v roce 1952 vyprázdnila a věřící odešli. V současnosti je sem plyn veden trubkami uměle, aby si místo zachovalo svůj ráz. Je to pro nás první setkání s tímto náboženství a celé to místo na nás působí velmi cizokrajně. Odpoledne po půl třetí, protože teploty opět překonávají 30°C, pokračujeme na sever ke Kaspickému moři, tentokrát volíme pláže u města Novxani, konkrétně pláž u hotelu MyBeach. Opět platíme za vstup, v restauraci si dáváme pozdní oběd a pak si až do šesté užíváme vody v jezeře i bazénu a odpočívání na lehátkách.
Pláž je opět písčitá, voda relativně čistá a jediným problémem je opět velká teplota vody a velmi pozvolný vstup do ní, aby si člověk zaplaval, tak musí jít desítky metrů daleko. Už chápeme, proč jsou u pláží bazény a proč je u nich tak plno, tam si člověk opravdu zaplave a voda je čistá a díky teplotě pobyt v ní více osvěží. Cestou zpět do Baku jedeme kolem oplocených jezer s cedulí zakazující koupání, popravdě by mě ani nenapadlo do červenohnědé mazlavé vody se sirným odérem vlézt a nepředpokládám, že by to lákalo někoho jiného. Jako včera projíždíme oblastí plnou ropných věží a čerpadel, která jedou na plný výkon, všude je cítit ropa, která je jako černá břečka obsažena v kdejaké louži a stoce. Ucpanými ulice se opět v přískocích dostaneme až do naší oblíbené parkovací ulice, v krámku nakoupíme zásoby na snídani a zítřek a vracíme se na ubytování. Na večeři vyrážíme i s dětmi do stejné restaurace, kde jsme byli s Magdou včera, opět si všichni náramně pochutnáváme. Večer na pokoji se už alespoň trochu sbalíme, aby to ráno uteklo rychleji a jdeme spát.

Ráno se probouzíme brzy, už kolem sedmé snídáme a v osm se vydáváme na prohlídku města. Hned u vedlejšího domu s pěknou venkovní dekorací objevujeme ateliér umělce Aliho Şamsira, kde se na chvíli zdržíme a prohlížíme si jeho obrazy a barvami pocákané košile. Máme to pár minut k Paláci Širvanšáhů, kde je zatím zavřeno a tak si plánujeme jeho návštěvu na závěr naší dnešní prohlídky. Kolem Muzea miniaturních knih, kde se nachází sbírka více než 8000 exemplářů miniknížek ze 43 států, procházíme k hradbám, podél nich pak pokračujeme uličkami starého města až k tureckým lázním Qasim Bəy. Cestou různě zatáčíme do klikatících se uliček se starobylými domy z pískovcových kamenů s dřevěnými balkóny, objevujeme různá náměstíčka, mešity a orientální hostince. Za lázněmi přecházíme přes hradby do vedle ležícího parku a ocitáme se jakoby v úplně jiném městě. Moderní promenády, parky, všude fontánky, sochy, rušný provoz. Přes park vedle budovy filharmonie, kolem stanice metra İçәrişәhәr a budovy radnice míříme směrem k parku Nizami a pak především na Fontánové náměstí (Fəvvarələr Meydanı). To je takovým centrem moderního Baku, jak již jeho název napovídá, je plné fontán, zdobené vzorovaným dlážděním a kolem je spousta restaurací, bank a obchodů světových značek. Za náměstím se stáčíme ke Kaspickému moři a kolem Loutkového divadla přes nábřežní park docházíme až k hlavní pobřežní promenádě, na Baku Boulevard. Odsud se nám nabízí pohled na charakteristický symbol moderního Baku, 190 metrů vysoký mrakodrap Plamenné věže, který se sestává ze tři věží podobných plamenům a který uvnitř skrývá hotel, kanceláře a byty. Stejně tak můžeme pozorovat velkou ázerbajdžánskou vlajku, vlající na Vlajkovém náměstí, futuristickou budovu nákupního centra Caspian Waterfront Mall a vzdálenější budovu kulturního centrum Baku Crystal Hall, která byla postavena v roce 2012 pro finále Eurovize. Kolem nás se prochází spousta místních i turistů, je jich zde hodně i na kolech a kolečkových bruslích, je vidět, že je to na procházky populární místo.
Zatáčíme zpět směrem k historickému centru a zamíříme k Panenské věži (Qız qalası), což je 30 metrů vysoká kamenná zoroastriánská věž z 12. století. Název dostala dle legendy, kde dcera krále raději ukončila život skokem z věže, než by se ze něj provdala. Procházíme se kolem a obdivujeme jak samotnou věž, tak vedlejší vykopávky tržnice, historické kameny a karavanseráje. Zanoříme se opět do úzkých uliček Starého města, fotíme mešitu Juma (Cümə məscidi), také zvanou Páteční, která byla postavena ve 12. století na místě původního zoroastriánského chrámu. Kolem půl dvanácté jsme zpět u Paláce Širvanšáhů (Şirvanşahlar Sarayı) z první poloviny 15. století, platíme vstupné, opět několikanásobně vyšší, než místní a vcházíme dovnitř. Z ceremoniálního náměstí obdivujeme jednotlivé pískovcové stavby komplexu, jak hlavní budovu celého paláce, tak rotundu Divanxanə, šáhovu mešitu s minaretem, zbytky lázní, krypty i Muradovu bránu. V interiéru hlavní budovy si pak v muzeu prohlížíme jednotlivé exponáty z éry šáhů, vystavené dokumenty a knihy, oblečení i zbraně. Po té se vracíme na ubytování, převlékáme se, bereme si plavky a jdeme k zaparkovanému autu. Kolem jedné opouštíme Baku východním směrem, jedeme kolem Centra Hejdara Alijeva, což je velmi moderní budova kulturního centra dle návrhu známé architektky Zahi Hadid, mám možnost jet i kus po trati zdejšího městského okruhu Formule 1 a vidět zdejší závodní boxy. Míříme na pláže u města Mərdəkan, které nám doporučil taxíkář na hranicích jako jedny z nejlepších u Kaspického moře. Ve městě u pobřeží jen sledujeme lidi nesoucí v protisměru nafukovací lehátka a za chvíli již parkujeme u pláže Tropicana Beach.
Platíme vstupné 10 manatů, protože jak zjišťujeme, součástí pobytu na pláži je přístup do šaten a bazénu, lehátka a slunečníky na pláži a další zázemí. Protože ale dostáváme hlad, zamíříme nejdříve do pohodlných sedaček a objednáváme si něco malého k jídlu a pití. Děti následně skáčou do vedlejšího bazénu, po nějaké době je s Magdou následujeme a užíváme si čisté a osvěžují vody. Ale v bazénu se můžeme koupat i doma a tak zamíříme na pláž, dostáváme očištěná lehátka pod slunečníky a po písku míříme k vodě. Ta je neskutečně teplá a s ohledem na písčitou pláž i lehce zakalená, nejhorší ale je, že je všude strašně mělko. Abychom si zaplavali, musíme jít docela daleko, ale i to se daří a my si tak konečně můžeme zaplavat v Kaspickém moři. Nedávno jsme se dočetli o dohodě okolních států, která ustanovila dno jako moře a vodní plochu jako jezero a smějeme se tomu, jak chodíme po mořském dně a plaveme v jezeře. Ale musíme souhlasit s tím, že se jedná o slané jezero, voda je opravdu slaná. Příjemným relaxováním střídavě ve vodě, na lehátku a v bazénu trávíme celé horké odpoledne, zvedáme se až kolem páté a jedeme zpět do města. Děti objevují nedaleký McDonald’s a o večeři mají rozhodnuto, necháváme je sníst si burger, nugetky a hranolky v autě a dle navigace směřujeme k místu zvanému Yanar Dağ.
Na některých místech zdejšího Abšeronského poloostrova uniká ze země metan, který pokud je zapálen, hoří v podstatě věčně. Stejně tak je tomu i v případě současné lokality u městečka Mәhәmәdi, kde neznámý pastevec odhodil v padesátých letech minulého století cigaretu. Cedule nás navedou na parkoviště, odkud je to jen přes silnici k pokladně v domečku s informačními tabulemi a multimediálními prezentacemi, my však procházíme dál až k betonovému hledišti s dřevěnými lavicemi, na jehož druhé straně olizují plameny několikametrovou skálu. Sedáme si a jen nevěřícně koukáme na ty věčné plameny, nádherná podívaná matky přírody obzvlášť takhle v podvečer. Děláme si pár fotek, u plamenů je docela teplo, jdeme i na dřevěnou lávku která nad nimi vede na protější kopec a cítíme jak teplo z ohně sálá. Trávíme zde příjemnou půl hodinku, než se vydáváme zpět do Baku. Cestou jedeme přes oblast plnou těžebních věží a čerpadel, všude samé trubky a barely, potůčky ropy a ropné laguny, na pozadí rafinérie, působí to celé jak z jiného světa. Příjezd do centra je opět trošku divočina v ucpaných ulicích, ale v půl osmě jsme již zpátky na apartmánu.
Děti se rozhodují zůstat na pokoji a dát si nějaký film na notebooku, my s Magdou vyrážíme nejdříve na vynikající večeři do restaurace Bürc Qala hned naproti apartmánu a pak na procházku večerním Baku. Jdeme až k nábřeží, procházíme si Malé Benátky, což je upravený parčík s mnoha bazénky, kde jezdí motorizované gondoly, všude různé mostky a zeleň, celé je to hezky osvětlené a teď večer je tu příjemný klid. Kolem velmi zvláštní budovy Muzea koberců ve tvaru srolovaného koberce míříme ke spodní stanici lanovky, jezdící k Plamenným věžím a ve vedlejším parku se na chvíli zastavujeme a sledujeme jejich světelnou show. Mrakodrapy Plamenných věží totiž pokrývá více než 10.000 led diod a tak na nich vlají velké ázerbajdžánské vlajky, hoří ohně, padají modré vodopády a fotbalisté odkopávající míč. Ještě se asi půl hodinky touláme uličkami starého města a kolem půl jedenácté jsme zpátky v apartmánu a zamíříme na kutě.

Po probuzení se rozhodneme využít toho, že součástí ubytování má být i snídaně a vydáváme se nalézt jídelnu. To se ukazuje jako snadná záležitost, mnohem komplikovanější je však obstarání samotné snídaně. Číšník umí pouze ázerbajdžánsky, ruštinou natožpak angličtinou nevládne a jídelní lístek neexistuje. Po snaze domluvit se pomocí překladačů v telefonech se jako nejrozumnější ukazuje Magdy výlet do kuchyně, kde si sama ukáže, co bychom si dali. Po snídani se sbalíme, dáme ještě jednou sprchu, na recepci odevzdáme klíčky od domečku a vyrážíme autem na cestu východním směrem. Před námi je něco přes 400km, cesta zprvu ubíhá docela pomalu, každou chvíli projíždíme nějakým městem a městečkem a rychlost se snižuje, ale asi po dvou hodinách už je to podstatně lepší, silnice připomíná dálnici a kilometry začínají ubíhat mnohem rychleji. Kolem poledního dostáváme docela hlad, ale co se tak rozhlížíme, tak kolem dálnice moc restaurací nevidíme, nejčastěji jen nějaké obchody s koberci a domácími potřebami, občas benzínka, ale bez možnosti se nějak občerstvit. Nakonec se rozhodujeme vyzkoušet nějaký obchod s potravinami, odbočit z dálnice k nějakému obchůdku tady není žádný problém, klasické sjezdy a nájezdy, které známe z Evropy tady neexistují, prostě vedle dálnice je další prašný pruh, kde se dá přibrzdit a zastavit. Obchůdek, u kterého jsme nakonec zastavili, nám uvnitř velmi připomíná československé krámky za dob socialismu, v jednom regále např. jen jeden druh nějakého slunečnicového oleje, za to je ho hodně a je potřeba ho vystavit ode zdi ke zdi. Nejsme příliš úspěšní, ale alespoň nějaké sušenky a pití obstaráváme, takže hlady určitě neumřeme. Jedeme dál pro nás zvláštní krajinou a když už vedle sebe vidíme Kaspické moře, ve městě Qobustan odbočujeme z hlavní silnice a míříme dle navigace i ukazatelů směrem ke Gobustánským skalním památkám. V půl třetí zastavujeme na parkovišti u nově vybudovaného muzea, kupujeme lístky, kde nás překvapuje podobně jako v Rusku násobně vyšší cena pro turisty z ciziny na rozdíl od místních, to je ta podpora turismu, a vcházíme dovnitř. Co se nám líbí nejvíce jsou příjemně klimatizované prostory, venku je přes pětatřicet stupňů a slunce svítí naplno, uvnitř je chládek a šerosvit. Studujeme informační cedule, pěkně připravené multimediální výukové prezentace i vystavené artefakty. Dozvídáme se, že Gobustánská rezervace zahrnuje několik izolovaných stolových hor, jejichž okraje rozrušilo zemětřesení a následná eroze dala vzniknout zajímavému prostředí rozdělenému do několika teras. A na nich se na obrovských pískovcových balvanech nacházejí pravěké i mladší rytiny rytiny od neolitu až do středověku. Do současné doby jich bylo v oblasti nalezeno přes šest tisíc a nejstarší petroglyfy pocházejí z 8. tisíciletí př.n.l. V muzeu se zdržíme asi půl hodiny, venku si ještě prohlédneme malou expozici znázorňující život v neolitické vesnici a pak se vracíme k autu a pokračujeme po asfaltové cestě asi kilometr až na parkoviště přímo u skal. Stojí zde jediný autobus, tedy očekáváme, že tu nebude nijak plno a vydáváme se pěšky po kameny dlážděném chodníčku mezi balvany.
Obdivujeme první rytiny, zvířata a lovecké scény, posléze nacházíme další a další postavy a zvířata, některé ve velikosti dlaně, některé v téměř životní velikosti. V petroglyfech rozpoznáváme mužské a ženské postavy s luky, rituální tance, jezdce na koních nebo dvoukolových vozech, souboje zvířat. Když si člověk uvědomuje ty tisíce let, které už tady ty rytiny jsou, je to až neskutečné. Po chodníčku pokračujeme i po okrajích plošiny a naskýtají se nám hezké výhledy na Kaspické moře včetně několika ropných plošin. Asi po hodině se vracíme zpátky, u parkoviště se potkáváme s místním průvodcem, který se umí perfektně anglicky, jak jsme měli možnost ve skalách poznat, když provázel turisty z autobusu. Dáváme se s ním do řeči a říkáme mu, že se nám nepodařilo nalézt některé skalní kresby, které jsme měli možnost zahlédnout v rámci expozice muzea na obrazovkách. Nezaváhá a hned se s námi vydává zpátky, aby nám je ukázal. A tak díky němu nacházíme i velké tančící lidi a loď s velkým množství veslařů. Využíváme toho, že si máme s kým popovídat a zjišťujeme od něj další zajímavé informace nejen o skalních památkách, ale i o nedalekých bahenních sopkách, kam máme v plánu se též některý následující den vydat. Po páté hodině místo opouštíme, vracíme se na hlavní silnici a podél pobřeží Kaspického moře míříme do hlavního města Ázerbajdžánu. V Baku máme opět přes booking zajištěné ubytování, tentokrát přímo v historickém centru, což lehce komplikuje situaci, protože zatímco doprava na okraj města je vcelku bezproblémová, kolem centra to začíná docela slušně houstnout. Už jsem si docela zvykl na způsob ježdění v Gruzii a Arménii, natolik odlišný od ježdění autem po Evropě včetně Balkánu, ale tady se to dostává na ještě vyšší level. V ucpaných ulicích se nedodržuje téměř nic a snaha některých řidičů dostat se z jedné strany pětiproudé ulice (tedy namalovány na silnici jsou tři, ale auta jedou v pěti pruzích) na druhou stranu, kdy mezi auty jsou jen centimetry, je neskutečná. Kolem půl sedmé vjíždíme přes placenou závoru do centra, podaří se nám zaparkovat přímo před ulicí, kde by se měl apartmán nacházet, ale ten se nám najít nedaří. A tak po telefonu kontaktujeme majitele našeho apartmánu Orxana, ten si nás snadno vyhledá a ubytovává nás v menším historickém dvoupatrovém domě. Když zjistí, že vedle angličtiny, kde zvládá jen základní obraty, rozumíme i rusky, zasypává nás spoustou informací. Mezi nejdůležitější patří, že s námi vyjede z centra a ukáže nám, kde můžeme parkovat zadarmo a přesto jen pár minut pěšky od apartmánu. Cestou nám ukazuje další zajímavá místa, parkujeme v jedné z ulic kousek za historickým opevněním, které stačí jen po schodech přejít a jsme u apartmánu. Orxan nám ještě dává další tipy na obchody, kde můžeme levně nakoupit zásoby, na dobré restaurace a loučí se s námi s tím, že až budeme za tři dny ráno odjíždět, bude mít ještě určitě půlnoc a ať mu klíček hodíme oknem na verandu v prvním patře. S dětma vyrazíme na večeři do nedaleké restaurace, pak ještě na nákup do obchodu, ať máme co snídat a svačit a unavení kolem desáté večer usínáme.

Ráno po probuzení a spáchání základní hygieny scházíme po schodech do přízemí a usazujeme se u jednoho ze stolečků na přízemní terásce s výhledem na řeku a okolní hory. Dostáváme bohatou snídani a téměř hodinu spokojeně pojídáme a popíjíme, než se přeci jen zvedáme, nandáme zase věci do auta a pokračujeme dál na sever po gruzínské vojenské silnici, máme před sebou nějakých 60km do města Stepancminda. V něm parkujeme na náměstí a hned nasedáme do kousek vedle stojícího terénního taxíku, který nás za pár lari vyveze po krásné nové asfaltové silnici až nahoru na velké parkoviště pod komplex pravoslavných kostelů Cminda Sameba, neboli Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti. Tedy to kdybychom tušili, všude v průvodcích a na internetu jsme se dočetli, jak se nahoru obyčejným autem dostat nedá a že je nutné využít nabídky místních terénních taxíků a ono už je to letos možné. Nu co už naděláme, vystupujeme z auta a vydáváme se na prohlídku chrámu. Ten byl postavený ve 14. století a úchvatná je především jeho poloha na kopci ve výšce 2170 m.n.m nad městem Stepancminda na pozadí štítu třetí nejvyšší hory Gruzie Kazbeg (5 047 m.n.m.). I na to však máme trochu smůlu, mraky jsou dost nízko a z hory Kazbeg nevidíme zhola nic. Vydáváme se tedy alespoň na prohlídku interiéru kostela, malý kamenný prostor osvětlují jen dlouhé hořící svíčky, na zdech visí jen pár ikon, všichni téměř šeptají, dýchá zde atmosféra dob dávno minulých. Venku se pak ještě procházíme po okolí kostela, fotíme se s ním v pozadí z nejbližšího kopce, děláme fotky i s pohledem dolu do údolí a na město Stapancminda.
Do toho se taxíkem po necelé hodince opět vracíme, chvilku se v něm procházíme a pak zamíříme po vojenské silnici zpět na jih. Cestou zastavujeme na několika zajímavých místech, prvním je krásný pohled do údolí vedle řeky Těrek se zelenými horskými úbočími, několika malými vesničkami mezi nimi a pravoslavným kostelíkem s obranou věží v popředí. Dalším zajímavým místem je vývěra minerálního pramene, který hned vedle silnice tím, jak se rozlévá po svahu vytváří docela velké narůžovělé travertinové pole. Zastavujeme hned u něj, nejsme sami, aut tu stojí docela dost a velmi nás překvapuje, jak se po tom travertinovém poli nechá chodit. Na pohled to vypadá všechno velmi kluzce, všude teče voda a vše je hladké, ale kupodivu to vůbec neklouže a tak se procházíme, fotíme a natáčíme. Dál mírně stoupáme k nejvyššímu bodu celé trasy, k průsmyku Džvari, neboli Křížovému průsmyku ve výšce 2395 m.n.m., kde stojí malý památník. O pár stovek metrů dál jsme si prohlédli mnohem větší betonový památník rusko-gruzínského z roku 1983. Obří mozaiky na zvláštním betonovém monstru působí trochu zvláště, ale výhledy do okolí jsou úplně fantastické. Je zde i spousta paraglidů, fotíme nádherná údolí, padáky paraglidů mezi nimi i památník samotný. Cestou zpět k autu míjíme různé stánky s občerstveními a suvenýry, evidentně je to místo častých návštěv.
Začínáme klesat dolu, projíždíme přes Gudauri, což je rozvíjející se lyžařské středisko, prohlížíme si novou zástavbu a zjišťujeme, že by se nám docela líbilo vyrazit sem na lyže. Když na internetu v mobilech zjišťujeme ceny letenek, ubytování a skipasů, je to ve výsledku cenově srovnatelné s lyžováním v Alpách. Teď je ale léto a tak dál teď už strměji sestupujeme, zákruta střídá zákrutu, snažím se brzdit motorem, aby brzdy nevypověděly službu. Dojíždíme kolonu ruských kamionů, která se zde nedá předjet a tak se nikam neženeme a jen se kocháme výhledy do okolí. Před druhou hodinou odpolední projíždíme kolem našeho ubytování, odkud jsme ráno vyráželi, opět sledujeme rafty na řece Aragvi a kocháme se zdejší nádhernou krajinnou scenérií. Na oběd se zastavujeme s restauraci Imeretínský dvůr, kde se nám jednak líbí krásné prostředí pěkného dvora s altánkami a na druhé straně následně i náramně chutná místní gruzínská kuchyně. Po vynikajícím obědě ještě chvíli odpočíváme a pak se vydáváme dál po cestě směrem na Tbilisi, ale protože se nám nechce znovu se plahočit v kolonách při projíždění jeho centra, objíždíme jej celý ze severu po silnici, kterou dosud neznáme. V Rustavi trochu bloudíme, protože cesta k našemu dnešnímu zamluvenému ubytování je asi kilometr před cílem zavřena závorou, po chvíli hledání v mapě se nám daří najít další možnou cestu a tentokrát končíme u závory necelých 100 metrů od motelu. Naštěstí u této závory jsou i lidé, kteří nám po chvíli domlouvání se, že zde máme zamluvené ubytování, závoru otevírají a nám se daří dostat se k blíže k recepci. Zde však následuje menší rozčarování, neboť naše rezervace se kdesi ztratila a nemají žádný volný pokoj. Paní na recepci se sice moc a moc omlouvá, ale nám je to v celku k ničemu. Hledáme přes booking další možnosti ubytování v okolí, ale vše se zdá plné nebo příliš drahé a tak padá rozhodnutí vydat se k hranici a pokusit se najít ubytování v sousedním Ázerbajdžánu. Asi 20km za hranicí se v městě Qazax ukazuje v mapě několik možností ubytování, tak snad to klapne. Zamíříme k hraničnímu přechodu Červený most a řadíme se do kolony aut. Magda se vydává na průzkum, došla až k závoře u mostu, kde se dává do řeči s místním policistou, aby zjistila, že prý ázerbajdžánská strana nestíhá a tak že za závoru pouštějí po třiceti autech, až když se prostor za závorou vyprázdní. Cestou zpět schválně počítá auta, aby mě potěšila zprávou, že jsme pětatřicáté auto a že to bude zřejmě na dlouho. Od místních trhovců, kteří se svým zbožím procházejí mezi auty, se naštěstí dá nakoupit nějaké to jídlo a pití, čekání trávíme pokecem s kousek před námi stojícím taxíkářem, který se vrací z Ruska domu do Baku za rodinou. Dává nám dobré tipy na to, kam se jít u Kaspickému moři koupat a vůbec tak povídáme naší lámanou ruštinou o životě v Rusku, Ázerbajdžánu a EU. Když se asi po hodině závora otevírá, dostáváme se i my ke Gruzínské pasovce a celnici, začíná nám již dobře známý způsob přechodu hranice, kdy Magda i děti vystupují z auta a jdou tunelem po své ose, já zůstávám v autě a přejíždím hranici včetně kontroly kufrů osamocen. Protože mně to trvá podstatně déle, stihne zbytek rodiny navštívit i místní obchod a nakoupit pár sladkostí do auta. Společně se setkáváme na území nikoho a pokračujeme pomalu v koloně aut dále, pozoruji, že každé druhé auto má přenosnou poznávací značku a jde tedy o vozy v občas téměř i nepojízdném stavu nakoupené v Gruzii a převážené do Ázerbajdžánu. Připravujeme si naše elektronická víza, ale na to, co nás čeká zrovna dvakrát připraveni nejsme. Přestože je v prostoru Ázerbajdžánského hraničního přechodu asi 6 kontrolních stanovišť, auta se neřadí do žádný front k nim, všichni zastavují, vystupují z aut a ženou se s papíry k okýnkům, kde vytvářejí hrozny křičících a papíry mávajících skupinek. Nu dobrá, tak vystupujeme taky a jdeme zkusit naše štěstí, asi po dvaceti minutách se nám u jedné budky daří absolvovat pasovou kontrolu, arménské razítko v pase vyvolává otázku, co jsme v Arménii navštívili, po pravdivé odpovědi, že jen Jerevan a jezero Sevan získáváme do pasu i razítko ázerbajdžánské. Celnici se nám nakonec daří absolvovat tak, že odchytávám jednoho z celníků, který si odešel zakouřit a svojí lámanou ruštinou ho prosím o pomoc, že nevím, co mám dělat. Bere si ode mne všechny doklady od vozidla a až na problém s tím, že na obrazovce nevidí fotografii z průjezdu našeho auta kolem vstupní závory a já si tedy musím dát kolečko zpátky do území nikoho a zpět na celnici, se nakonec po hodině daří všechny potřebné úkony včetně kontroly zavazadel zvládnout a my můžeme pokračovat dál. Paráda, po čtyřech hodinách míříme do tmy za hraničním přechodem a ukrajujeme první kilometry po ázerbajdžánské silnici. Děláme si srandu, že jak byla Gruzie krásně zelená a Arménie žlutohnědá, tak Ázerbajdžán je černý, za okny auta je opravdu tma jako v pytli. V půl jedné spatřuji nápis Otel, neváháme a zamíříme k němu. Pán na recepci mluví rusky a nabízí nám za rozumnou cenu celý domek v místním Olympijském komplexu, jak se ubytovací zařízení vznešeně jmenuje. Souhlasíme, zaplatíme a za chvíli již parkujeme přímo před domkem, děti obsazují ložnici v přízemí, my s Magdou míříme do patra, všichni dáváme sprchu a jdeme na kutě.

Ráno k snídani dojídáme nakoupené zásoby, voláme Armenovi, že se chystáme opustit jeho apartmán a rádi bychom mu vrátili klíče. Než dorazí, odnosíme věci do auta a uděláme ještě malý nákup v prodejně ovoce a zeleniny v krámku naproti. Místo Armena dorazí jeho bratr, ale nevadí, vracíme klíčky a opouštíme Jerevan severozápadním směrem k podhůří hory Aragac. Tento stratovulkán je nejvyšší horou Arménie, má čtyři vrcholy nad širokým kráterem, z nich nejvyšší, severní, dosahuje nadmořské výšky 4095 metrů. Provoz je zatím minimální a tak nám cesta přes město Aštarak a vesnici Bjurakan, kde začínají svahy vulkánu, docela příjemně ubíhá. Nepříjemné jsou jen občasné šíleně rozbité retardéry ve vesnicích, které je potřeba zahlédnout včas, jinak je to o proražení gum. Silnice začíná znatelně stoupat, občas projíždíme serpentinami, míjíme sotva dvě auta a po půl deváté parkujeme u hráze jezera Kari Lich v nadmořské výšce 3190 m.n.m. Nejsme tu nijak osamocení, aut je tady snad 20, prohlížíme si blízkou meteorologickou stanici a stanici pro výzkum kosmických paprsků. Kolem malého hotýlku s restaurací se vydáváme po stezce směrem k jižnímu vrcholu, což by dle našeho papírového průvodce měla být nenáročná túra. Procházíme po dobře vyšlapané cestě přes rozkvetlé louky rovně nahoru, vrchol vidíme nedaleko od nás, co nám však nedělá radost je to, že se začíná znatelně kazit počasí, přichází velká oblačnost a když už se pomalu začínáme dostávat do terénu vhodnému ke zvrtnutí kotníků díky různě velkým pohyblivým kamenům, raději se otáčíme. Jsme sice docela teple oblečeni, ale riskovat nějakou průtrž, případně i zranění od volných kamenů při vědomí toho, že stejně nahoře nic neuvidíme, to za to nestojí. Tak se alespoň ve výšce přes tři a půl kilometru kloužeme na několika sněhových polích a dole u jezera Kari pak vystupujeme na malý kopeček s křížem, kde si děláme pár fotek.
Vracíme se k autu a před jedenáctou se vydáváme po silnici zpět dolu, cestou občas zastavujeme a fotíme okolní krajinu i domečky pastevců, vůbec nechápeme, jak tady mohou žít. Kousek za odbočkou k pevnosti Amberd objevujeme v mapě zkratku k dálnici M3 a přestože už se zkratkami máme v Arménii několik špatných zkušeností, rozhodujeme se opět zkusit štěstí. Cesta je opět znatelně rozbitější, než silnice, po které jsme přijeli, ale dá se to projet, opravdu hodně rozbitých míst, kde je nutné jet krokem, je jen pár. Kousek před dálnicí nás překvapuje plné malé parkoviště a hodně lidí pobíhajících po okolí, tak také zastavujeme a objevujeme díky tomu Památník arménské abecedy. Byl otevřen v roce 2005 k výročí 1600 let existence tohoto písma a obsahuje všech 39 písmen abecedy vytesaných z červeného tufu. Každé písmeno má výšku dospělého člověka a navíc se nachází na hromadě kamení, navíc je zde i několik soch arménských myslitelů, takže je to celé pěkně veliké. Zatímco v Gruzii se nám podařilo se některá písmena jejich abecedy naučit, tady tápeme a tak jsme rádi, když nám jedna z průvodkyň nějaké francouzské školy ukáže písmena M a V, u kterých se chceme vyfotit.
Pak už pokračujeme autem směrem na sever po silnici M3, projíždíme i přes město Spitak, které bylo téměř celé zničeno během silného zemětřesení v roce 1988 a jehož následky jsou znát i nyní. V městě Tašir se rozhodujeme utratit poslední zbývající arménské dramy, parkuji kousek od místního obchodního centra a děti s Magdou vyrážejí nakoupit něco k jídlu. Vrací se asi po půlhodině s několika wrapy na arménský způsob, sušenkami a pitím do auta a tak se za spokojeného pojídání vydáváme směrem k hranicím. Na arménské straně jde všechno bez problémů, za pár minut je opouštíme o jedno razítko v pase bohatší a o jeden papír s proclením auta chudší. Vzpomínáme na cestu sem, protože situace se opakuje, hned v pásmu nikoho končí asfalt a ke gruzínským pohraničníkům a celníkům opět dojíždíme po rozbité šotolinové cestě. Následuje standardní procedura, kdy zbytek posádky s kufry vystupuje ven a absolvuje přechod pěšky, já jakožto řidič pokračuji autem. S ohledem na to, že mám gruzínskou SPZ, projíždím poměrně rychle a tak na rodinu trošku čekám, jedna z celnických dam se prý rozhodla detailněji prozkoumat naší pohotovostní lékárničku a podrobně studuje jednotlivá platíčka Ibalginu, Paralenu a dalších léků. I přes to máme přechod zdárně za sebou, v telefonu vyměňujeme arménskou sim kartu za gruzínskou a vydáváme se dál po rozbité šotolinové cestě směrem do Gruzie. Cesta je opět šílená, občas musím zastavovat, abych nechal projet v protisměru se plahočící kamion, občas jedu krokem, abych někde neprorazil vanu. Takhle to pokračuje asi 15km až do vesnice Saparlo, kam se po hodince dostáváme a konečně najíždíme na asfaltovou silnici. Po ní pokračujeme dál směrem k Tbilisi, to projíždíme po nám již známých cestách směrem na Mcchetu, centrum a je trošku ucpané a tak si při popojíždění připomínáme místa, která jsme v tomto městě před jedenácti dny navštívili. Na výpadovce z města se ještě zastavujeme v McDonaldu na rychlé večeři a pak už jen směřujeme severním směrem, po staré gruzínské vojenské cestě. Nejprve jedeme širokými údolími, ty se však postupně zužují, projíždíme kolem Žinvalské přehradní nádrže, obklopené zalesněnými úbočími hor. V Ananuri si ze silnice prohlížíme zdejší pevnost s mohutnými zdmi a kostely, jedeme kolem toku řeky Aragvi, na které ještě dojíždějí poslední rafty a parkujeme kousek za městečkem Pasanauri u restaurace a hotelu Chabarukhi. Zde máme opět přes booking na dnešní noc zamluvené ubytování, paní domácí je ráda, že se s námi domluví rusky a ukazuje nám naše dva pokoje, vše čisté, hezky uklizené a upravené. Děti zůstávají na pokoji, my s Magdou ještě vyrážíme na chvíli do recepce, protože je zima dáváme si nejdříve teplý čaj a pak i domácí gruzínské víno, než se vracíme i my na pokoj a jdeme spát.