Ráno neponecháváme nic náhodě a v šest nás budí nastavený budík. Posnídáme a dojíme poslední zbytky na apartmánu, na stolečku necháme peníze za pobyt i klíče, posíláme Ilirovi zprávu přes WhatsApp a ubytování opouštíme. K letišti to máme kousek a v půl osmé již parkujeme Dacii na domluveném místě a klíčky od ní hážeme do boxíku u zavřeného okénka půjčovny InterRent. V mobilech máme naše palubní vstupenky, ale když se snažíme projít mimo odbavovací přepážky rovnou k bezpečnostní kontrole, jsme vráceni, protože malé letiště v Prištině zatím mobilní check-in neumí. A tak se ještě chvíli zdržíme v kratší frontě u odbavovací přepážky, než na nás přijde řada, my dostaneme papírové palubní vstupenky a můžeme konečně absolvovat pasovou a bezpečnostní kontrolu. Pak již jen trávíme čas v obchůdcích v bezcelní zóně, kupujeme si domu dobré kosovské víno a dětem nějaké čokolády a posedáváme u odletové brány. Protože dle Flighradaru vidíme, že už přílet našeho letadla do Prištiny bude opožděn, využíváme zbylých dat na kosovské SIMkartě a koukáme na seriál. Po půl desáté nastupujeme konečně do letadla, sedíme vedle sebe a protože k nám už nikdo nepřibyl, máme pro sebe celou trojici sedadel. Magda si sedá k okénku, já vedle vedle ní a v poklidu absolvujeme let do Vídně, kde přistáváme skoro s hodinovým zpožděním v půl dvanácté. Výstup z letadla a následně i na letišti u kontrol probíhá vše rychle a tak už za půl hodiny sedíme v dodávce Panda Parken, která nás veze k našemu zaparkovanému autu. S využitím čárového kódu v mobilu zaplatím za parkování, z kastlíku si vezmu klíče od auta a Vídeň směrem na Stockerau opouštíme. V půl druhé se ještě zastavujeme na rychlé svačince v Hornu ve zdejším McDonalds a ve tři hodiny už jsme doma u dětí. Hodnotíme výlet jako velmi vydařené využití Velikonočního volna.

Při pohledu z okna při probuzení kolem osmé se ukazuje, že předpověď počasí nelhala. Venku leje a tak se s ohledem na to, že je neděle, opět zavrtáváme pod deku a pokračujeme ve spánku. Při druhém probuzení, tentokrát před desátou, už to za oknem nevypadá tak zle, je jenom zataženo a neprší. Tak se rozhodujeme vylézt z postele a posnídat, abychom kolem půl jedenácté vyrazili severovýchodním směrem po dálnici M-2. Chci se nejprve zastavit u památníku bitvy na Kosově poli, který má být kousek za Prištinou, bohužel navigace mě vede k místu, kde je jen prašná cesta, skládka, plot a široko daleko nic. Tak se rozhodujeme protentokrát památník vynechat a pokračovat dále až do Kosovské Mitrovice. Parkujeme v ulici v jižní kosovské části města nedaleko mostu přes řeku Ibar, která město rozděluje na dvě části. Na mostě hlídkují italští Karabiniéři, kteří zrakem kontrolují každého, kdo přes most prochází. Nás nechávají víceméně bez povšimnutí a tak se za chvílí procházíme ulicemi srbské části města. Všude vlají srbské vlajky, ceny jsou uvedeny v srbských dinárech, auta mají srbské poznávací značky. Kráčíme uličkami do kopce a míříme k Památníku horníkům hrdinům z národněosvobozeneckého boje, stojícímu v parku nad městem. Památník vysoký 19 metrů byl vybudován v brutalistickém stylu v roce 1973 a tvoří ho dva zužující se sloupy a koryto nad nimi, sloupy mají symbolizovat dvě národnosti žijící v Kosovu a vrchní spoj potom jednotu v protifašistickém boji. Nás však mnohem více zajímá vyhlídka nedaleko památníku, ze které máme celou Mitrovici a její okolí jako na dlani. Na vyhlídce se potkáváme i s dvojicí mužů, zjišťujeme, že spolu hovoří česky a následně, že jde o otce a syna z městečka nedaleko našeho bydliště. Asi čtvrt hodinky si povídáme o tom, co jsme kdo v Kosovu navštívili a jaké jsou naše další plány, než se opět rozcházíme. Po druhé straně kopce jdeme parkem k pravoslavnému kostelu sv. Dimitrije, postavenému v roce 2005 jako náhrada za kostel, který zůstal v albánské části města. Je vidět, že je kostel nový, je krásně čistý a výmalby uvnitř září barvami. Chvíli se zde zdržíme, uděláme pár fotek a pokračujeme dál směrem k pěší zóně. Procházíme kolem sochy diplomata Grigorije Ščerbiny, ruského konzula v Kosovské Mitrovici z přelomu minulého století a pak především kolem nepřehlédnutelného sedm a půl metru vysokého památníku Knížete Lazara, ukazujícího prstem směrem na Kosovo pole. Na pěší zóně je několik kavárniček, všude vlají srbské vlajky, všímáme si i několika nacionalistických grafity a zdech budov. Vracíme se pomalu k mostu přes řeku Ibar, ještě uděláme posledních pár fotek v severní srbské části města na přes most přeházíme zpět do albánské části.
Protože je docela vlezlo, zamíříme hned kousek za mostem do kavárny na teplý čaj a zákusek, chvilku posedíme a ohřejeme se. Pak se ještě vydáváme na procházku na druhou stranu směrem k Isa Begově mešitě, která je největší mešitou v Kosovu, pojme téměř 4000 věřících. Vyhořela během války v roce 1998, přestavena a pak znovu otevřena byla v roce 2014 díky financím a dělníkům z Turecka. Vracíme se k autu, na kterém je vidět, že na stromě nad ním má hnízda velké množství ptáků, je nám jasné, že nás bude čekat návštěva myčky, takhle zadělané auto vrátit nemůžeme. Nastupujeme a vydáváme se ještě trochu na sever směrem na Zvečan a pak Zubin Potok, připadáme si tu k kosovskou SPZtkou trochu nepatřičně, protože kolem nás se stále objevují auta se srbskými poznávacími značkami a často zde vlají srbské vlajky. Dojíždíme až ke klášteru Devine Vode, který byl založen nedávno v roce 2009 v místě studánky s pramenem léčivé Panenské vody. Místo působí velmi útulně, uděláme zde několik fotek a vracíme se zpátky, cestou míjíme restauraci Hajducki Konak, kterou nám k návštěvě doporučoval náš kamarád Martin. Ale nemáme zrovna hlad a ani počasí nás neláká k zastavení a tak se vydáváme zpět směrem na Prištinu. Cestou opět zkouším štěstí a snažím se trefit správnou odbočku k památníku Gazimestan, kamenné věži připomínajícím bitvu na Kosově poli. Tentokrát nám přeje štěstí a daří se nám přijet po prašné cestě k parkovišti u památníku vybudovaném v roce 1953, jehož prostor je celý oplocený a hlídá jej policie.
Vcházíme otevřenou bránou, máme trochu respekt z volně pobíhajících psů, ale docházíme až k 25 metrů vysoké věži, na jejíž vrchol vede sto schodů a je odsud vidět místo, kde se bitva mezi srbskými a osmanskými vojsky odehrála. Teda asi by nějaká volná plocha a pole mohlo být vidět, kdyby nebylo tak pošmourno a zataženo. A tak si alespoň čteme pamětní desky a nápisy, velebící srbský národ. Za doprovodu štěkajících psů místo opouštíme, cestou na ubytování se ještě hledáme nějakou tu myčku, což se nám i daří, když za kruháčem nedaleko autobusového nádraží nacházíme samoobslužnou myčku. Hodíme do ní dvě eura, nejdříve auto postříkáme šamponem a následně střídavě Magda a já tlakovkou auto opláchneme, až vypadá opět poměrně čistě. Před šestou večerní se vracíme do apartmánu, chvilku si posedíme na gauči a dáme kratší relax a kolem sedmé vyrážíme do města dát si ještě poslední večeři v Kosovu. Venku je stále pošmourno a docela chladno, proto se nám nechce jít příliš daleko a vybíráme z restaurací, které jsou nedaleko katedrály Matky Terezy. Dle hodnocení na Googlu nakonec vybíráme Momo Bar&Lounge, kde si já objednávám burger, Magda těstoviny a salát, k tomu popíjíme koktejly a je nám v útulné restauraci docela fajn. V půl deváté jsme zpět na pokoji, lehce tam vše porovnáme, zabalíme si naše příruční zavazadla, ať s tím ráno nemáme moc zdržování, dáme si sprchu a jdeme na kutě.

Ráno na apartmánu v poklidu posnídáme a před devátou se za slunečného počasí vydáváme z Prištiny na jih. Zastavujeme po 10 kilometrech v ulici u kamenné zdi, procházíme kolem ostrahy branou, za kterou se nachází další památka UNESCO, klášter Gračanica. Tento pravoslavný monastýr založil v roce 1315 srbský král Štěpán Uroš II., a charta, která dokládá vznik kláštera, je vytesána na jižní straně do kamene. Procházíme se okolím kláštera, fotíme ho ze všech stran, po ránu je hezké světlo a zatím tu není mnoho lidí a tak to tu máme víceméně celé pro sebe. Vcházíme i dovnitř a obdivujeme výmalby, nádherné fresky a ikony všude na stěnách, sloupech i stropě, masivní kříž i vitríny s vystavenými liturgickými knihami a dalšími texty. Fresky soluňských mistrů zobrazují nejen scény z církevního života a ze života světců, ale i 16 portrétů královské dynastie Nemanjićů. Místo v sobě má nádhernou duchovní atmosféru, potkáváme se i s jednou zde žijících a pracujících jeptišek, se kterou si chvíli povídáme. Po desátí hodině místo opouštíme a jedeme jen pár minut kousek západním směrem, kde zastavujeme na velkém písčitém parkovišti, kde jsme opět úplně sami. Jen nedaleko nás nějaký zemědělec na traktoru orá pole.
Nic nenasvědčuje tomu, že jsme v místě klíčové zastávky na obchodní stezce, která spojovala Egejské moře s Podunajím a kde ve druhém století našeho letopočtu stálo starověké římské město Ulpiana. Město bylo pojmenováno po císaři Marku Ulpianovi Trajánovi, byla zde trvale přítomna římská posádka a v jeho okolí se nacházely stříbrné doly. Procházíme se po cestičkách kolem zbytků zdí jednotlivých budov a staveb, kolem základen sloupů i zbytků po některá místa jsou vyvýšená i s lavičkami a máme tak možnost posedět a nahlédnout na celou strukturu částí města svrchu. Míjíme u různé stély a kameny s římskými nápisy, vše je krásně upravené, všude jsou popisky a opět to tu máme celé sami pro sebe, jsme tu celou hodinku jedinými návštěvníky. Z Ulpiany zamíříme na jih, po dálnici směřujeme na Skopje, hlavní město Severní Makedonie, ale u města Kogjaj odbočíme na západ a stoupáme pomalu kopců pohoří Šar planina.
Rozhoduji se vydat se podívat do zdejšího lyžařského střediska Brezovica, projíždíme kolem velkého množství ubytovacích zařízení až nahoru na velké parkoviště, kolem kterého jsou pro změnu hromady odpadků. Ve středisku je vidět, že už je po sezoně, sněhu sice všude dost, ale všechny vleky v různém stavu funkčnosti stojí, půjčovna lyží i pokladny jsou zavřené a tak jen uděláme několik fotek okolních kopců a pokračujeme v cestě na východ. V půl druhé přijíždíme do Prizrenu, parkuji nedaleko zdejšího obecního úřadu a vydáváme se na prohlídku města. Jdeme kolem Gazi Mehmed Pašova Hamamu, tureckých lázní ze 16. století, které dnes již slouží jen jako muzeum, výstavní sály a kulturní památka. Zamíříme k řece Bistrici, přes kterou se klene starý osmanský kamenný most, jeden ze symbolů města. Přecházíme přes něj, uděláme si několik fotek a dojdeme k mešitě Sinan Paša, největší mešitě ve městě ze začátku 17. století. Celé zdejší okolí má skvělou osmanskou atmosféru, procházíme se kolem mešity i po březích řeky, zajdeme si na pozdní obídek do restaurace Te Syla. Magda asi dává čevapčiči, já si volím směs mas, kde je vedle čevapčiči i pljeskavica a kefty, doplněné zeleninou a hranolkama, oba si náramně pochutnáváme.
Po obědě na vytrávení vyrážíme kolem katedrály Sv. Jiří do kopce na hrad, občas vede cesta opravdu velmi strmě, ale stojí to za to. Ze zříceniny pevnosti (Kalaja) jsou nádherné pohledy u výšky na celé město i okolní hory. Procházíme se po hradbách, navštěvujeme i zdejší malé muzeum a především se kocháme všemi těmi výhledy do okolí a dolu na město, řeku, mosty, mešity, staré osmanské domy i nedaleké moderní části města. V půl šesté jsme opět zpátky dole ve městě, kde si ještě zajdeme na zákusek do cukrárny Gatsby a pak již míříme zpátky k autu. Vezmeme to jinou cestou než kterou jsme sem přišli, chci se podívat k pravoslavnému chrámu Bohorodičky Ljevišské ze 14. století, který má být ve městě dalším místem s velkým historickým významem. Bohužel celé místo je poznamenáno spory mezi Srby a Albánci, částečně vypálené a poničené, uzavřené a obehnané ostnatým drátem. Cestou k autu Magda ještě obdivuje několik krámků s filigrány a bohatě zdobenými dámskými šaty a po sedmé již město opouštíme. V půl osmé jsme zpět na apartmánu, dáváme si sprchu a jedeme spát.

Ráno se probouzíme kolem osmé, bohatě posnídáme ze včera nakoupených zásob a v devět již vyrážíme autem západním směrem. Ze začátku jedeme po nám známe trase, jen v opačném směru, neodbočujeme ale k letišti a pokračujeme dále po silnici M9 až do města Peć, kam přijíždíme zhruba za hodinu. Ve městě ale nikde nezastavujeme a projíždíme jím až na druhou stranu, kde parkujeme na ploše nedaleko vstupu do Pećského kláštera. Uniformovaný kosovský policista nám u brány zkontroluje pasy a my se vydáme podél zdi ke vstupní bráně do celého areálu. Klášter totiž tvoří rozsáhlý areál čtyř kostelů, které vznikaly postupně mezi 13. a 14. stoletím a které jsou stavebně spojeny do jednoho celku s hlavní chrámovou předsíní. Vedle kostelů jsou pak v areálu i další budovy, které slouží pro patriarchu, mnichy a jeptišky, zvonice, velká zahrada a hřbitov. Procházíme se po upravených cestičkách, všude klid a mír, jsme v celém areálu úplně sami, občas zahlédneme jeptišku, ale jinak nikde nikdo. Počasí nám přeje a tak si po té, co podrobně prozkoumáme celý areál, na chvíli i sedneme na lavičku a relaxujeme. Po příjemně strávené hodince se ještě chvíli kocháme výhledy před branou do areálu, kdy je nádherně vidět protékající řeka Pećka Bistrica a začátek Rugovské soutěsky. Tam to pak máme i namířeno, projíždíme autem touto až kilometr hlubokou a 25 km dlouho soutěskou, kterou vyhloubila řeka Pećka Bistrica při ústupu ledovce z pohoří Prokletije. Zastavujeme na zajímavých místech, tu hezký vodopád, tu vyhlídka nad řekou, tu zajímavá chata či mostek. V obci Kuqishtë odbočujeme doleva a serpentinami se šplháme až k hotelu Te Liqeni. Cesta je bez větších problému sjízdná, ale na spoutě míst kolem nás se začíná objevovat sníh. Parkujeme na zdejším velkém parkovišti, jsme zde jediné auto, široko daleko nikdo.
Procházíme se po okolí a kocháme se výhledy na okolní hory a louky národního parku Prokletije. Původně jsme měli v plánu vyrazit na menší túru k Nedžinatskému jezeru, který prý patří k nejkrásnějším v Kosovu. Ovšem v okamžiku, kdy přicházíme na začátek značené pěší stezky a objevujeme na ní místy až půl metru mokrého sněhu, výpravu k jezeru vzdáváme. Chvíli se jen na místě koulujeme a místo procházky se tedy je pokocháme výhledy po okolí. Autem pak sjíždíme zpět dolu a za občasných zastávek se vracíme nádhernou soutěskou zpět do města Peć. To je krapet zacpané, projet centrem nám zabere skoro půl hodiny, než se nám podaří odbočit směrem na sever a zamířit k nedalekým vodopádům na Bílém Drinu. Protože však již máme hlad, zastavujeme nejdříve u restaurace Anës Drinit, která láká na čerstvé pstruhy. Prostředí areálu restaurace se nám moc líbí, všude krásně čisto, jezírka se pstruhy propojená vodními kanálky, borovice a další stromy, dřevěné stoly, využíváme toho, že svítí sluníčko a sedáme si rovnou venku.
Objednáváme si oba pstruha s bramborem a zeleninovou přílohou, balkánský salát a následně si náramně pochutnáváme na čerstvé rybě. Výborně se najíme, načerpáme ze sluníčka nové síly a po vydatném ale levném obědě se vydáváme pěšky k vodopádům. Jdeme nejdříve stezkou listnatým lesem kolem řeky s nádherně čistou vodou, občas míjíme drobné peřeje přes různě velké kameny až přicházíme do kotle, do kterého padá 25 metrový vodopád. Voda se tříští, ve slunečních paprscích se tvoří duha a je zde velké množství mladých, kteří si zde na pozadí s vodopádem dělají selfie. Po schodech vystoupáme až nahoru nad vodopád, chvíli se zde procházíme a užíváme si nádherného odpoledne. Po návratu k autu se přesunujeme půl hodiny na jih do města Dečani, kde odbočujeme směrem ke klášteru Visoki Dečani.
Zastavujeme na parkovišti nedaleko kláštera a necháváme se lehce zkontrolovat italskými příslušníky mise KFOR, kterým odevzdáváme i naše pasy. Procházíme mohutnou vstupní bránou a jsme nadšeni pohledem na krásně světlý fotogenický klášter uprostřed sytě zeleného trávníku, obklopené tmavě zelenými smrky a borovicemi. Je vidět, že areál kláštera je velmi krásně opraven a mniši se o něj pečlivě starají. Klášter byl založen již ve 14. století a od roku 2004 je zapsán na seznam chráněných památek UNESCO. Jde o stavbu románského a raně gotického slohu, z růžového a světle žlutého mramoru, jedinečný je také zdejší kamenný ikonostas. Uvnitř obdivujeme krásné zrekonstruované fresky s náboženskou tematikou, které pokrývají všechny stěny a strop kostela i nádherné dřevořezby kolem oltáře, zdejší sbírka ikon patří k největším na Balkáně. Všude okolo stěn se pak nacházejí sarkofágy s ostatky králů včetně Štěpána Urose III a mnoha dalších významných osobností té doby. Strávíme v klášteře i jeho okolí skoro hodinku, než si opět na checkpointu italských vojáků vyzvedáváme naše pasy a pokračujeme další půlhodinu na jih do města Đakovica (Gjakovë).
Zastavujeme nedaleko centra města na parkovišti u zdejšího zdravotnického střediska a zamíříme k mešitě Hadum z konce 16. století. Obdivujeme vchody zdobené květinovými malbami, citacemi z Koránu a arabeskami. V okolí pak hrobky nejváženějších rodin s plastickou výzdobou a vyrytými epitety ve starém osmanském jazyce. Uličkami starého bazaru pak vcházíme na pěší zónu, kde si v jedné z mnoha zdejších restaurací objednáváme pizzu a něco k pití. Vracíme se pomalu k autu a v něm zamíříme na východ, abychom si ve třičtvrtě na sedm udělali poslední zastávku dnešního dne. Za blížícího se západu slunce zastavujeme hned u silnice a pěšky zamíříme k nádherně se klenutému Terzijskému mostu (Ura e Terzive). Ten je 193 metrů dlouhý a skládá se z 11 oblouků a 10 odlehčovacích otvorů. Jeho vozovka kopíruje klenby mostů a připomíná tak lehce horskou dráhu, pro nás jako pro pěší však chůze po něm nepředstavuje žádný problém. Celý most i jeho okolí je nádherně fotogenické a tak zde děláme spousty fotek a užíváme si klidného podvečera. Po návratu k autu zamíříme směrem na Prištinu, abychom po půl deváté zaparkovali u našeho apartmánu, dali rychlou sprchu, ještě něco málo pojedli z nakoupených zásob a zamířili na kutě.

Budíček ve čtyři hodiny ráno není sice úplně ideální, ale co se dá dělat, máme-li být včas na letišti, je potřeba vstávat. Spácháme základní hygienu, oblékneme se a autem vyrážíme na druhou stranu Vídně na letiště. Auto necháváme kousek za ním ve Fischamendu u Panda Parken, kde jsem si parkování dopředu zamluvil. Vše funguje bezvadně, u závory naklepu kód, postavím auto do řady dalších, odevzdám klíčky a za pár minut nás již veze autokar s logem společnosti na letiště. Protože máme jen příruční zavazadlo a z domova udělaný check-in, tak rovnou zamíříme na bezpečnostní prohlídku, vystojíme kratší frontu, přeci jen tu takhle po ránu ještě není úplně narváno a zamíříme do bezcelní zóny. Posnídáme bábovku, prohlédneme si nějaké ty obchůdky, čteme si na mobilech a povídáme si, abychom ukrátili čas, než bránu otevřou a my si budeme moci sednout do letadla. Vypadá to, že nebudeme mít zpoždění a poletíme na čas, protože v šest už začínáme do letadla nastupovat. Let probíhá bez problému, počasí je parádní a díky němu máme krásné výhledy především před přistáním, když letadlo začíná klesat nad horami v Černé Hoře a Kosovu, kdy vidíme vrcholy pokryté sněhem, zelená údolí a blankytné nebe. V osm přistáváme v Prištině, absolvujeme pasovou prohlídku, kde získáváme do pasu další razítko a za chvíli již ve zdejším stánku mobilního operátora Vala kupujeme za 3€ zdejší SIM kartu s 10GB dat. Pak ještě navštěvujeme stánek půjčovny InterRent, kde máme z domova rezervované auto, předkládám voucher, řidičák, chvíle papírování a základních informací o následném navracení auta, protože odlétat budeme v době, kdy má půjčovna ještě zavřeno. Před letištní halou chvíli postáváme, než si nás vyzvedne mladý muž, který nám předává klíčky od trochu jeté Dacie Logan s několika škrábanci, ale co by člověk nechtěl za necelých 100€ na 4 dny. Z letiště se vydáváme po silnici směr Priština, dáváme vědět přes WhatsApp Ilirovi, našemu ubytovateli, že dorazíme podstatně dříve, než jsme odhadovali. Nemá s tím zásadní problém, na bytě je prý zrovna uklízečka, až prý dokončí úklid, můžeme se hned ubytovat. Projíždíme předměstím Prištiny, kolem klasický Balkán, chvíli moderní budovy, chvíli rozpadající se přístřešky, místo chodníků obvykle jen prašné cesty podél silnice, všude různé dráty, trubky a prodejci všeho možného. Po půl desáté parkujeme v ulici Rexhep Krasniqi, chvilku bloudíme, než se nám ve změti výškových budov podaří nalézt správný vchod a čekáme, než si nás paní uklízečka vyzvedne. Ani to netrvá dlouho a již jedeme výtahem do osmého patra a ubytováváme se. Paní uklízečka sice hovoří jen albánsky, ale základní věci rukama nohama domluvíme a vše podstatné již víme od Ilira. Apartmán je prostorný, čistý, plně vybavený a my hned využíváme pohodlných postelí a dáme si dvacet, protože jsme z ranního vstávání docela znavení. V poledne si zajdeme do nedalekého krámku nakoupit něco k jídlu, jak na oběd tak na zítřejší snídani, protože vedle krámku je i pekárna, něco pojíme a v jednu hodinu se vydáváme do města na jeho prohlídku.
Do centra to nemáme daleko, jako první místo navštěvujeme katedrálu Matky Terezy, prohlédneme si jednoduchý, ale útulný interiér a vyjedeme výtahem i na věž, odkud máme celé město i nedaleké hory jak na dlani. Pokračujeme k památníku Newborn, který připomíná vyhlášení nezávislosti na Srbsku a zpět na pěší bulvár u náměstí Matky Terezy. Kolem bulváru kvetou třešně, je krásně počasí, v kavárnách a jejich předzahrádkách sedí spousty lidí a družně se baví. Do jedné z předzahrádek sedáme i my, Magda si dává kávu, já čerstvý pomerančový džus, oba dortíček a vychutnáváme si krásné slunné odpoledne. Pak pokračujeme dál až na Skanderbegovo náměstí, kde se krátce zastavujeme u sochy Ibrahima Rugovy i albánského národního hrdiny, vojevůdce Skanderbega vedle vysoké administrativní budovy kosovské vlády a ministerstev. Přecházíme hlavní silnici a míříme do uliček kolem Císařské a Sultánovi mešity, hodinové věže Sahat Kulla a především do zdejšího Kosovského muzea. To sídlí v historické budově inspirované rakousko-uherskou architekturou a je nejstarší kulturní institucí svého druhu na území Kosova. Procházíme se jeho expozicemi, které sice nejsou rozsáhlé, ale je na co se dívat. V jedné části se nacházejí různé archeologické nálezy v podobě mincí, keramiky, zbraní či šperků, ve druhé pak muzeum nezávislosti a lidově-osvobozeneckého boje.
Strávíme v muzeu příjemnou půlhodinku a pak zamíříme k nedaleké Sultánově mešitě, kde opět děláme pár fotek a procházíme se menší zahradou kolem zdejšího altánku. Kolem nedalekého hammamu projdeme do uliček nazývaných v mapách Old Green Market, tedy velké tržiště pod širým nebem. Procházíme kolem stánků se vším možným, od cigaret a bot přes voňavky a knihy až k elektrospotřebičům. Vracíme se zpět do centra města, zastavujeme se ještě u památníku Matky Terezy a vedle stojícímu památníku NATO a mise KFOR, zaujme nás nedaleké krásně zásobené knihkupectví. Dostáváme docela hlad a tak se hledáme v mobilu dle recenzí nějakou vhodnou restauraci. Vyhrává hned o ulici vedle nacházející se Sarajeva steak house s perfektním hodnocením, líbí se nám interiér i jídelní lístek a tak si k večeři pochutnáváme na vynikajícím steaku za pár korun. Za tmy se pak vracíme zpět na ubytování, kam to máme asi 20 minut pěšky, kocháme se výhledem z našeho osmého patra na osvětlené centrum, dáme si sprchu a jdeme na kutě.

Po návratu z práce se doma setkávám se svou drahou polovičkou, která domu dorazila o něco přede mnou a již stihla napéct bábovku ke snídani a sama sebe kompletně zabalit na cestu. I já tedy balím poslední věci do kufru, strčím svůj notebook do baťohu, udělám check-in, rozloučíme se s dětmi a po páté hodině odjíždíme z domova směr Horn, Křemži a Vídeň. Do hlavního města Rakouska přijíždíme pro mne nestandardně od západu po A1, protože na téhle straně Vídně máme zajištěno ubytování. Nechtělo se nám zítra ráno vstávat v jednu v noci, abychom stihli být včas na letišti a raději jsme si zajistili levné ubytování a možnost spát o tři hodiny déle. Před tím, než ale dojedeme na ubytování, tak zamíříme do nedalekého obchodního centra Auhof Center, dáváme si v rychlém občerstvení věčeři a nakupujeme nějaké džusy k bábovce ke snídani. Po osmé se ubytováváme v jednoduchém hotelu Lenas, využijeme sprchu a snažíme se rychle usnout, abychom ráno byli co nejčilejší.