V letadle se sice snažíme spát, ale moc nám to nejde, tak střídavě posloucháme hudbu, pospáváme a neustále hledáme polohu, jak v sedačkách vydržet. Dostáváme klasickou snídani a tak nějaký čas trávíme i jezením a popíjením, když konečně před dvanáctou polední začínáme klesat na londýnské letiště. Přistáváme v předstihu na Terminálu 3 a protože tentokrát máme narozdíl od cesty do USA před měsícem podstatně více času na přestup, tak nikam nespěcháme, v poklidu se přemisťujeme na Terminál 1, tentokrát nikoliv autobusem, ale podzemním koridorem. Další čas trávíme procházením se mezi obchody, posedáváním a relaxováním. Dáme si ve zdejším McDonaldu rychlý oběd a nakupujeme nějakou kosmetiku ve zdejším duty free shopu. Po půl šesté již stojíme u brány a chvíli na to i sedíme, tentokrát opět vedle sebe v Boeingu 767-300 na cestě do Prahy. V letadle opět pospáváme, dostáváme i teplou večeři a před devátou večerní přistáváme v Praze na ruzyňském letišti. Absolvujeme pasovou kontrolu a vydáváme se čekat na naše zavazadla. Ta sice vyjíždějí narozdíl od cesty za Atlantik na karusel všechna, ale bohužel Magdy baťoh není kompletní. Chybí na něm karimatka včetně dalšího svého obsahu, který ji vyplňoval. A tak se opět vydáváme k přepážce britských aerolinií a reklamujeme nekompletní zavazadlo. Magda dostává informaci, že má pár dní posečkat, jestli karimatka dorazí a pokud nikoliv, tak pak nacenit škodu, která jí bude proplacena. Říkáme si čert vem karimatku, bohužel jsme v ní měli zabaleny nějaké ty přírodní suvenýry na památku, písky a kamínky z různých míst v krabičkách od fotofilmů, to asi nikdo nacenit nedokážeme. Ale na druhou stranu je zde možnost, že právě kvůli tomu jsme o tu karimatku přišli. Nu což naděláme, uvidíme, jak to dopadne. Bereme naše batohy a míříme ven, kde na nás již čeká Magdy tatínek, který je rád, že se všichni v pořádku vracíme. Vítáme se s ním, v autě cestou domů líčíme naše zážitky a různě pospáváme, protože jsme z té cesty a časového posunu docela umordovaní. Ale plní zážitků z nádherné měsíční cesty jihozápadem spojených států.

Ráno po příjemném vyspání si s panem Kilenem dopřáváme společnou snídani, pak všechno naše věci pořádně porovnáme a zabalíme do batohů a tašek a čekáme na kamaráda Paula, který pro nás má přijet. Ukazuje se, že na nás nezapomněl a v deset hodin již nakládáme všechny naše batohy k němu do auta. Loučíme se s panem Kilenem, za vše mu děkujeme, následujeme naše věci a i my si sedáme auta. Děkujeme Paulovi za to, že nás ve svém bytě nechal přespat po našem příletu před měsícem a za to, že si na nás dnes udělal čas a pomůže nám s příjemně strávit dnešní den a s dopravou na letiště. Míříme nejdříve opět do centra San Francisca, kde si na Market street kupujeme na památku kalifornskou SPZtku a nějaké hezké pohledy. Pak přejíždíme do oblasti Fischerman’s Wharf, kde navštěvujeme Pier 39, což přístavní molo se spoustou atrakcí, obchůdků a restaurací. Je známé především pro svoji kolonii lachtanů, kterou z mola pozorujeme. Z mola máme i nádherný výhled na sanfranciský záliv včetně Golden Gate Bridge a Alcatrazu, děláme poslední fotky a s městem se pomalu loučíme. S Paulem jedeme ještě k němu domu, kde pro nás jeho manželka Jackie připravila pozdní oběd, i jí děkujeme za nocleh a péči a pak se již loučíme a necháváme se odvézt na letiště, kam přijíždíme kolem třetí odpolední. Loučíme se i s Paulem, ještě jednou za vše děkujeme a vydáváme se k odbavovacím přepážkám společnosti British Airways. Cestou zjišťujeme, že jsme zřejmě u Paula v autě zapomněli jednu taštičku se suvenýry, doufáme, že jí najde a nějak zařídí, aby dorazila k nám domu. U přepážek stojí velká fronta, která se ani moc nehýbe, odbavování probíhá strašně pomalu, až si říkáme, jestli vše včas stihneme. Statná paní u přepážky není ani příliš nadšená z našich batohů, vše převažuje, kontroluje připevnění karimatek a vůbec nám dává najevo, že s pěknými kufry by to bylo snazší. I palubní vstupenky dostáváme tak, že sedíme rozházeně po celém letadle. Ale nakonec vše zdárně, včetně kontroly pasů absolvujeme a míříme do bezcelní zóny. Jen se tak ale mezi obchody procházíme a přes šestou hodinou večerní konečně nastupujeme do Boeingu 747-400 britských aerolinií. Sedáme si na svá místa, skoro na čas startujeme, užíváme si ještě vzdáleně z okénka poslední výhledy na San Francisco a jeho okolí a začínáme se těšit domu. Posloucháme se sluchátek nějakou hudbu, po vystoupání do letové hladiny ještě dostáváme večeři a pak se všichni pokoušíme usnout a maximum dvanáctihodinové cesty prospat.

Ráno po probuzení si společně s Donem a Veronikou dáváme snídani, vracíme jim všechny zapůjčené věci, především stan a kempingové vybavení jsme využili úplně naplno, moc jim za vše děkujeme a loučíme se s nimi. Do kufru auta už hážeme jen naše batohy, opouštíme Los Osos a vydáváme se na sever. Dnešním cílem je San Francisco, nehodlám k němu však jet co nejrychleji, ale chci se projet po další slavné silnici, pacifické dálnici č.1. Po pár kilometrech se silnice dálničního typu přeměňuje v normální obousměrnou silnici, provoz je minimální. Projíždíme převážně při pobřeží, kolem pestrá zeleň, v dálce modrý oceány, občas je vidět tříštící se vlny o skalnaté útesy. Do toho krásně svítí sluníčko, takže výhledy opravdu nádherné, u některých vyhlídek občas i zastavujeme se na chvíli pokochat. Kousek před Big Sur tankuji na Shellce nádrž zase do plna a dozvídám se, že se bohužel dál po této pobřežní silnici nedostaneme a dostáváme doporučení k přejezdu přes NP Big Sur na dálnici 101. Musíme se kousek vrátit a pak se různě serpentinami šplhat do kopce, abychom se nakonec u města San Lucas na danou dálnici napojili. Cesta po ní pak už probíhá bez problému, sjíždíme z ní až kousek za San Jose u Menlo Parku a opět po necelém měsíci zastavujeme v nám již známé ulici u domu pana Kilena. Zdravíme se s ním a necháváme u něj všechny naše batohy, tašky a další věci. Autem pak pokračujeme dál po dálnici ještě půl hodiny až k sanfranciskému letišty do půjčovny Avisu. Zde v půl páté s díky vracíme automobil, který nám měsíc bez jakéhokoliv problému sloužil spolehlivě a se kterým jsme najezdili celkem 5313,7 mil. V půjčovně probíhá všechno v pohodě a tak již zanedlouho stojíme s našimi batohy na zastávce autobusu, který nás hodí zpět do Menlo Parku. Nestále se rozhlížíme, zda-li nezahlédneme nějaké nám povědomé místo, abychom nepřejeli a včas vystoupili. Pan šofér, příjemný usměvavý černoch si toho všímá a když zjistí, kdeže to chceme vystoupit, uklidňuje nás, ať si v klidu sedneme, že nám dá vědět. A slovo samozřejmě dodrží a tak vystupujeme na zastávce, odkud to k domu pana Kilena máme jen kousek. S panem Kilena pak ještě dlouho povídáme, uvaří nám i dobrou večeři a v průběhu podvečera využíváme i jeho pračku a pereme nějaké naše věci, ať je smradlavé a špinavé netáhneme v batohu na letiště. Pak už jen spácháme nějakou tu základní hygienu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 314,1 mil.

Ráno opět nikam nespěcháme, pomalu snídáme a klábosíme u toho s Veronikou a takto relaxem strávíme celé dopoledne. Na oběd vyrazíme opět do San Luis Obispo, tentokrát zkoušíme čínskou restauraci China Bowl, kde se docela dobře a levně nacpeme díky klasickému čínkému All you can eat. Zastavíme se i v nám již známém nákupním centru na Madonna Plaza a do kufru přibude opět nějaké to tričko, řetízky, knížky a sladkosti. Odpoledne máme v plánu trávit u vody a tak zamíříme na Avila Beach, kde se natáhneme na pláž a občas se smočíme v oceánu. Počasí je příjemné, teplo, větřík jen lehce pofukuje a tak zde trávíme čas až do hodně pozdního večera. Z pláže se pak po osmé večer přesunujeme do Morro Bay, kde se chvíli procházíme po přístavišti s výhledem na Morro Rock. Tato 177 metrů vysoká skála vznikla vulkanickou činností, je zde přírodní rezervace především z důvodů ochrany populace volně žijícího sokola stěhovavého. Od skály potom vede velký kamenitý vlnolam chránící přístav v Morro Bay. Na večeři zajdeme do místního Denny’s a pak jen doma u Dona s ním a Veronikou dlouho do noci klábosíme. Dnes jsme ujeti 60,1 mil.

Ráno nikam nespěcháme a tak pomalu snídáme, povídáme si s Donem a Veronikou a až kolem desáté vyrážíme na výlet, tentokrát jihovýchodním směrem do Santa Barbary. Kolem poledního parkujeme na dohled od místní misie, která byla založena v roce 1786 španělskými františkány a i dnes slouží jako katolický kostel. Kostel si prohlídneme, stejně tak jako přilehlou zahradu a zajímavý hřbitov vzadu, na kterém je kromě mnichů pochováno i spousta indiánů, kteří v misii pracovali. Pěšky se pak vydáváme po State street směrem do centra města, většina budov je nově vybudována ve dvacátých letech po velkém zemětřesení, děláme různé odbočky k zajímavým místům, jako je například budova soudu ve španělském koloniálním stylu nebo místní historické muzeum. V ulici je plno obchodů, barů a restaurací, takže i trochu nakupujeme – nějaké ty knížky, já si kupuji hru Go, kterou jsem se dlouho přál naučit a konečně se objevuje možnost. Také vyrážíme na pozdní oběd, resp. brzkou večeři do thajské restaurace Galanga Thai Restaurant, objednáváme několik jídel převážně s kari omáčkou a na Donovo doporučení, že nemáme být slaboši, na stupnici pálivosti od jedné do pěti volíme stupeň tři. Jídlo je vynikající, ale po pár soustech už přestáváme všichni vnímat, jak přesně chutná a pusu máme v jednom ohni. S dostatkem rýže a tekutin se nám ale nakonec podaří vše sníst, zaplatit a pokračovat v procházce směrem k pobřeží. Tam nakonec i po chvilce dojdeme, procházíme se po pláží a po místním rybářském a promenádním molu Stearns Wharf, vybíhajícímu do oceánu. Na jeho konci se kocháme pohledem na pomalu klesající slunce k oceánu i pohledem zpět na Santa Barbaru s vysokými horami v pozadí, prohlížíme si pelikány, posedávajícími na zábradlí a užíváme si krásného závěru dne. Pak se již jen vracíme k autu a vyrážíme zpátky do Los Osos. Cestou ještě zastavujeme v Santa Maria v místní Costco, kde Dona nakupuje nějaké věci k jídlu, Magda si nachází hezké slovníky Webster a společně nakupujeme i nějaká kalifornská vína. Večer si opět povídáme, popíjíme víno a jdeme pozdě večer spát. Dnes jsme ujeli 224,3 mil.

Dopoledne po probuzení a snídani si dáme chvíli relax, povídáme a loučíme se se všemi novými kamarády, se kterými jsme se u Dona seznámili, protože Kevin, Reanta, Rafael i Lena odjíždějí domu. Před obědem pak společně s Donem a Veronikou vyrážíme naším autem opět do San Luis Obispo. Procházíme se po městě, navštěvujeme místní nejznámější památku, kterou je misie Mission San Luis Obispo de Tolosa z konce 18. století. Don nás vede k dalšímu turisticky významnému místu, kterým je tzv. Bubblegum Alley, asi dvacet metrů dlouhá ulička v centrum města, která je po obou stranách na stěnách polepená použitými žvýkačkami, které tu nechali kolemjdoucí. Působí to celé poněkud bizarně, lehce to tu ovocně žvýkačkově voní, ale příliš nás to tu neuchvátí. Raději si zajdeme na malý oběd ve vietnamském rychlém občerstvení a pak opět ve městě navštívíme nějaké ty krámky, Magda nakupuje další knihy, já s Tomem suvenýry. Po třetí hodině všichni nasedáme do auta a jedeme do blízkého Arroyo Grande, kde žije Donova mamka, která nás pozvala na návštěvu. Příjemně si u ní povídáme a jsme moc rádi, když nás večer zve všechny na večeři do nedalekého texaského steakhousu. Sedáme s Veronikou do auta, Don veze maminku a vyrážíme na pořádný americký šťavnatý steak. S Tomem jíme jak kdybychom měsíc nejedli, všichni popíjíme a povídáme si, celý večer je velmi příjemný. Kolem půl osmé opět nasedáme do aut, u paní Frades doma se loučíme a mockrát děkujeme za hezký večer, s Donem a Veronikou se pak vracíme zpět do Los Osos. Jsme docela přecpaní, takže večer pak už jen odpočíváme a jdeme brzy spát, dnes po dlouhé době konečně nikoliv do stanu, ale do normálních postelí. Dnes jsme ujeli 71,9 mil.

Dle včerejší domluvy vstáváme docela brzo, protože Magda s Donem vyráží do školy a já s Tomem míříme do nedalekého státního parku Montana de Oro. Zastavujeme se v návštěvnickém centru, kde si bereme plánek a z možností stezek vybíráme Bluff Trail, což je asi 4 míle dlouhá okružní cesta. Auto necháváme na parkovišti, které je hned vedle začátku stezky, a pak již jen pokračujeme kolem útesů s výhledem na oceán a rachotem vln tříštících se o skaliska. Místy nacházíme krásné osamocené písečné pláže, skalnaté bazénky plné mořské ohřáté mořské vody a různých malých mořských živočichů, pozorujeme pelikány a další nám neznáme ptactvo. Zpět k autu pak procházíme pobřežním dubovým lesem a kolem různých trávami porostlých planin.
Před obědem se setkáváme s Donem a Magdou, ta si to zatím užila ve škole, kde jí Don bral sebou do tříd a nechával ji studentům vyprávět o životě u nás. Na oběd zamíříme do Morro Bay do rybí restaurace, kde si dáváme vynikající mušlovou polévku Clam chowder a pak ještě výborné cibulové kroužky. Odpoledne pak vyrážíme na doporučení Veroniky, kterou bereme sebou, prozkoumat některé blízké pláže. Nejdříve zamíříme na Avila Beach u ústí řeky San Luis Obispo Creek, kde je zlatavý písek a pěkné vyhlídkové molo. Pláž je od silnice vzdálená jen pár metrů, na pláži i ve vodě je docela dost lidí a na vše dohlíží plavčíci z pobřežní hlídky. Tichý oceán v těchto místech sice není nejteplejší, odhaduji teplotu vody na max. 18°C, ale vykoupat se v oceánu je jasná povinnost. Jdeme se projít i po onom pěkném a velmi dlouhém vyhlídkovém molu. Na konci mola je krásný výhled na celé okolí, na okolní skalnaté pobřeží i zlatavou pláž s hotely a restauracemi při pohledu zpět. Zdržíme se skoro dvě hodinky a pak zamíříme do městečka Pismo Beach, kde je krásná velká pláž s bílým pískem a opět hezkým dřevěným molem. Koupat se tentokrát nejdeme, jen se procházíme po pláži a pak po dřevěném mole. To je opravdu dlouhé a na mnoha místech rozšířené s lavičkami a cedulemi, popisujícím ryby, které je možné ve zdejších vodách vidět. Procházíme se, povídáme si a užíváme si příjemného počasí na pobřeží. Pozdě večer se pak opět vracíme k Donovi domu, dáme si společně večeři a ještě si před tím, než jdeme na kutě, se všemi povídáme a hrajeme různé hry. Dnes jsme ujeli 79,0 mil.

Ráno si trošku přispíme, když se probouzíme, je už Don pryč po sedmé hodině vyrážel do školy a tak si u snídaně povídáme jen s Veronikou. Magdy plán je pro dnešní den jasný, ještě jsme se na našem výletě nikde nezastavili na pořádných nákupech. Nakupování opravdu nepatří mezi mé koníčky, ale uznávám, že něco domu bychom jak my sami sobě, tak zbytkům rodin přivézt měli. A tak kolem jedenácté jedeme asi 20 minut do vedlejšího většího města, do San Luis Obispo do nákupního centra na Madonna Plaza. Obcházíme jednotlivé obchody, nakupujeme nějaká trička, rifle Levis, Magda si kupuje tenisky, nakupujeme i něco pro rodiče. Na oběd si zajdeme do místního McDonalda, venku je docela vedro, v klimatizovaných prostorách obchodů se to dá krásně vydržet. Po půl páté konečně obchodní centrum opouštíme, ještě dotankuji další benzín do nádrže a vracíme se zpátky do Los Osos za Veronikou. Chvíli po nás se z práce domu navrací i Don a společně děláme večeři a povídáme. Dnes jsme ujeli 27,7 mil.

Po půlnoci opouštíme svítící Las Vegas, projíždíme se ještě naposledy po Stripu a pozorujeme večerní život, nasvícené hotely a blikající světla kasín a zábavních resortů. Tohle město večer opravdu žije, my ale máme zamířeno do podstatně klidnějšího a tiššího místa, do národního parku Death Valley. Na výjezdu z města ještě opět dotankovávám benzín a pak jedeme noční krajinou téměř osamoceni, další auta potkáváme opravdu jen výjimečně. Po druhé hodině ranní kousek za hranicí mezi Nevadou a Kalifornií u Death Valley Junction zastavujeme na malém odpočívadle a na chvíli v autě usínáme. Před sedmou nás již ale probouzejí první sluneční paprsky, posnídáme nějaké sušenky a míříme na první zajímavé místo v národní parku – Zabriskie Point, kam to máme autem necelou půl hodinku. Z parkoviště jdeme kousek k vyhlídce na zkamenělé zlatavé duny, v tuto chvíli krásně nasvícené vycházejícím sluncem. Zvrásnělé jemné vlny vznikly vysušením a erozí horniny v místě bývalého jezera, chvíli se tu zdržíme, uděláme fotku a jedeme zase o kousek dál, tentokrát na nejnižší místo Severní Ameriky – Bad Water. Nacházíme se 85,5 metru pod hladinou moře, jehož úroveň je vyznačena na skále u parkoviště. Jdeme kousek po pěšině na rozsáhlé solné pláni až k hnědé ceduli, označující ono přesné místo, za ním je malé mělké jezírko s krystalky soli na kamenech kolem něj i na pláni široko daleko. Přestože je teprve osm hodin ráno, začíná být poměrně slušné teplo, zcela chápeme, proč má tato oblast jméno Údolí smrti. O to větší šok pak způsobuje oáza Furnace Creek, kdy najednou uprostřed nehostinné pouště rostou palmy a je tu celkově hodně zeleně. Nachází se zde jednak hotel, který má ale teď v létě zavřeno, a pak taky Visitor center, který samozřejmě navštěvujeme. Je tu i obchod a nástěnka s informacemi o místních klimatických rekordech, před budovou je pak velký displej s aktuální teplotou ve Fahrenheitech, zrovna ukazuje 98°F.
Nabíráme si do flašek studenou vodu a míříme na poslední místo, které máme v plánu navštívit směrem ven z národního parku, do písečných dun Mesquite Flat Sand Dunes. Ještě před nimi ale na chvíli zastavujeme na vyhlídce, ze které se nám nabízí krásný výhled do Údolí smrti, do té části, kde se nachází velká solná pláň a Badwater Basin. Po příjezdu na parkoviště odcházíme na procházku do písečných dun, vypadá to tu opravdu jak na nějaké menší Sahaře, je slušné vedro a písek je neuvěřitelně horký. Zdržíme se zde asi do jedenácti hodin a pak již opravdu NP Death Valley opouštíme. Máme před sebou dalekou sedmihodinovou cestu do Los Osos, kde se máme opět po více než třech týdnech setkat s kamarádem Donem u něj doma. V městečku Olancha je na příhodném místě benzínka s minimarketem, tak opět dotankovávám a kupujeme si nějaké sendviče a studené pití do auta. Do Los Osos přijíždíme kolem páté odpolední, chvilinku bloudíme, ale nakonec se dám daří najít Donův dům, vítáme se s ním i jeho přítelkyní Veronikou. Setkáváme se i s dalšími jejich kamarády, s Kevinem, Renatou, Rafaelem a Lenou, společně si povídáme a hrajeme různé hry. Don si začal vařit své vlastní pivo, chmel si nechává posílat z Čech a tak ochutnáváme a chválíme. Navečer si stavíme stan u Dona na zahradě a pozdě večer jdeme spát. Dnes jsme ujeli 557,4 mil.

Využíváme toho, že máme možnost se opět pořádně vyspat v posteli a vyvalujeme se až skoro do oběda, na který vyrážíme do centra. Objevujeme hezký All you can eat buffet v The New Frontier a využíváme té možnosti sníst co zvládneme. Myslím, že číšník, který nám nosil pití, nevěřil, že je možné takové množství jídla sníst, vypadáme, jak když jsme měsíc nejedli. V bufetu strávíme skoro dvě hodiny, pak se ledvo vypotácíme ven a další půl hodinku odpočíváme na lavičce, než jsme schopni pokračovat dál. Pokračujeme dále po Stripu, kupujeme si různé suvenýry, jako například karty, které byly použity při pokru v kasínu New York – New York. Stejně jako včera večer procházíme kolem známých hotelů a kasín, tentokrát si je však můžeme prohlédnout za světla. Strip je dlouhá ulice a je na ní k vidění „celý svět“, vzhledem k velké konkurenci se vždy u nově vznikajícího kasina vytvořil zcela nový a originální styl, který by návštěvníky zaujal a doslova vtáhl dovnitř. A tak je každé kasino soběstačným světem fantazie, kde vše ovládá čiré ohromení a vzrušení. Tak např. propracovaný kolos kasina New York – New York, na jeden obytný blok se tu vešel celý Manhattan včetně sochy Svobody a Brooklynského mostu. Hotel a kasíno Caesars Palace napodobuje styl starověkého Říma, samé sochy, sloupy, v kasinu mají na žetonech Caesara a Kleopatru. My se procházíme jedním z jeho křídel, The Forum Shops at Caesars, které je plné různých luxusních obchodů a restaurací. Venku pas studujeme i nabídku svatebních kaplí, děláme si s Magdou legraci, že bychom se mohli vzít a Las Vegas je snad tou nejpopulárnější svatební destinací. Budoucí novomanžele město přitahuje především proto, že oženit nebo vdát se je tu nesmírně jednoduché, rychlé a relativně levné. Nám by ale dnes na svatbě chyběli rodiče, což by nás mrzelo a tak raději pokračujeme dál. V Harley Davidson Cafe, kde si dáváme kolu, si kupuji si tričko, ve zlatnictví West of Santa Fe si Magda s Tomem kupují řetízky. Navštěvujeme i nějaká kasína, v kasínu The Mirage zkoušíme chvíli štěstí na hracích automatech.
Uvnitř hotelu studujeme i nabídku na vystoupení dvou známých německých kouzelníků vystupujících pod názvem Siegfried and Roy, známí jsou především díky show s bílými tygry. Na vystoupení nejdeme, místo toho shlédneme před kasínem místní show, kdy se každých čtvrt hodiny mění zdejší fontána v běsnící vulkán chrlící oheň. Až do desíti večer pak sedíme v Battle baru u Treasure Island, popíjíme (nejdříve jen colu a džus, pak si dáváme i míchaný koktejl) a sledujeme námořní bitvu. Ta se tu odehrává každou hodinu a půl a je to opravdu neuvěřitelné, když si člověk uvědomí, že je v pouští oblasti a tady je velký bazén, ve kterém se koná námořní bitvy mezi pirátskou galeonou a lodí britského impéria. Zvuky děl, ohnivé výbuchy, hlasité padání námořníků do vody, na konci impozantního boje se britská loď celá potápí se i se salutujícím kapitánem na můstku, neskutečné. Pomalu směřujeme zpět k hotelu, kde jsme nechali zaparkované auto, ulice jsou oproti ospalejšímu odpoledni podstatně živější, už zase všude svítí všechny ty neony, vyhrává hudba, tohle město opravdu hlavně večer a v noci. Dnes jsme ujeli 24,7 mil.

Ráno vstáváme časně, uděláme si snídani, opět celý ten náš pojízdný cirkus balíme do kufru auta a opouštíme Desert View kemp. Jedeme jako včera odpoledne po Desert View Drive do Grand Canyon Village, cestou zastavujeme nejdříve na vyhlídce Moran Point a následně na asi nejkrásnější panoramatické vyhlídce Grandview Point, odkud je vidět opravdu veliká část kaňonu s meandrem řeky Colorado River. Po příjezdu do Grand Canyon Village opět zamíříme na zastávku shuttle busu a necháme se tentokrát svézt na západ od vesnice po cestě Hermit Road až na její úplný konec na vyhlídku Hermit’s Rest Viewpoint. Chvíli se tu zdržíme a kocháme se výhledy dolu do kaňonu, počkáme na další autobus a necháme se jím odvézt na vyhlídku Mohave Point. Tady se opět rozhlédneme a abychom se také trochu vyvětrali, pokračujeme odsud pěšky po okraji kaňonu po stezce Rim Trail na vyhlídku Hopi Point, kam to máme asi jednu míli. Procházka je to příjemná, už sice začíná být docela teplo, ale pořád ještě není takové vedro, jako včera odpoledne a kolem stezky jsou sem tam porosty borovic, takže se jde občas i stínem. Vyhlídky do velkého kaňonu jsou celou cestu impozantní, moc se nám tu líbí. U Hopi Pointu čekáme chvíli na zastávce a autobusem se necháme odvézt zpátky do vesnice. Tam se ještě chvíli procházíme, zajdeme se podívat na místní železniční stanici, kde stojí krásná lokomotiva FPA-4 v hnědozelených barvách Grand Canyon Railway a nakupujeme ještě nějaké suvenýry. Po poledni národní park Grand Canyon opouštíme, na oběd se stavujeme v Subway u města Williams asi po hodině jízdy po napojení se na dálnici I-40.
U města Seligman se rozhoduji z dálnice odbočit doprava, vím, že si trošku zajedu a do dalšího většího města Kingman místo po hlavní pojedu po vedlejší silnici. Ale tou silnicí je historická slavná Route 66, tak je snad zajížďka pochopitelná. Po odbočení se nestačíme divit, město Seligman je podél silnice obnoveno ve stylu 50. let a vypadá, jako by se zde zastavil čas. Na domech na omítce malované obrázky, různé poutače na motely, restaurace, kavárny, které z venku připomínají tehdejší dobu, figuríny, klasické americké káry. Nachází se zde také několik obchůdků se suvenýry, čehož využíváme i my a jeden odznak s cedulí Route66 si na památku kupujeme. Po silnici pokračujeme dále na západ a já si plním svůj malý sen, jedu po Route 66, silnice je pěkná, rovná a provoz je minimální. Okolo toho moc k vidění není, kolem nás step a v dálce se zvedají skály, na nebi se začíná potahovat a vypadá to na brzký déšť. Tak ještě na chvíli zastavujeme u jedné ze silničních cedulí a děláme si společnou fotku s autem a nápisem Route 66 vedle nás. V Kingmanu tuto slavnou silnici opouštíme a pokračujeme směrem na Las Vegas. Kolem šesté projíždíme přes řeku Colorado, která je v těchto místech opět přehrazena a my se rozhodujeme odbočit k parkovišti a vydat se na prohlídku přehrady Hoover Dam.
Na prohlídku s průvodcem už je pozdě a tak jen navštěvujeme místní návštěvnické centrum, kde studujeme základní informace o přehradě i přehradní nádrži, a procházíme se po hrázi. V sedm večer konečně přijíždíme do Las Vegas, zastavujeme se v místním turistickém centrum, přes které si zajišťujeme nocleh v hotelu Klondike Inn na jihu nejznámější lasvegaské ulice Strip, kousek od mezinárodního letiště, 45$ za třípostelový pokoj. Jedeme se ubytovat, dáváme si sprchu a vyrážíme na večeři a procházku městem. Procházíme kolem známých hotelů a kasín – Luxor, Excalibur, New York – New York, The MGM, Bellagio, The Mirage, všude samé neony a světelná show. Míjíme různé restaurace rychlého občerstvení, množství svatební kaplí a tetovacích salónů. Na večeři zkoušíme japonskou restauraci, kde jsme si moc pochutnali, třeba já jsem lepší kuřecí terijaki v životě nejedl. Všude je velmi živo a rušno, opravdový kontrast proti předchozím dnům, které jsme trávili v národních parcích. Kolem půlnoci se pomalu vracíme zpět do hotelu, dáme si osvěžující sprchu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 343,3 mil.

Ráno si uděláme snídani, opět vše sbalíme do auta a opouštíme parádní kemp v Page, kde jsme zase trošku zrelaxovali. V půl desáté se ještě zastavujeme v místním Safeway, kde nakupujeme pořádnou zásobu potravin na následujících pár dní, další telefonní karu a vydáváme se na dvě a půl hodiny dlouhou cestu do národního parku Grand Canyon. Pro mnohé je právě tento park, kde si již milióny let řeka Colorado svou mohutnou silou razí cestu napříč plošinou Colorado Plateau a vytváří tak neuvěřitelný monumentální kaňon s bezpočtem průrev a údolí, symbolem amerického Jihozápadu. Celý kaňon je dlouhý 446 kilometrů, široký je od 5 až po 30 km a nejhlubší místo má asi 1600 metrů, čímž se řadí na první místo mezi všemi kaňony na světě. A tak se chceme přesvědčit na vlastní oči, jestli tento národní park opravdu tak úžasný. Kousek před cílem nás ještě zaujme krámek indiánů kmene Navaho, kde si Magda kupuje klíčenky a Tomáš pěkný náramek. Do parku vjíždíme kolem poledního přes východní vchod Grand Canyon East Entrance a zabíráme si místo č. R21 ve vedlejším Desert View kempu. Postavíme stan, uděláme si něco malého k obědu a jdeme se podívat na blízkou vyhlídku Desert View Point, což je nejvýše položená vyhlídka na jižní straně kaňonu, tzv. South Rim. Dominantou vyhlídky je věž Watchtower, 21metrů vysoká stavba z roku 1932, z jejíhož nejvyššího patra se nám otevírá nádherný rozhled. Kaňon je sice v lehkém mlžném oparu, ale přesto je poměrně slušná viditelnost a tak se kocháme pohledy na ostře řezané různě hnědě stěny kaňonu s dole tenkým provázkem nahnědlé hladiny mohutné řeky Colorado se sytě zelenými břehy. Ve stěnách kaňonu vidíme vypreparované sedimentární geologické vrstvy, tak jak na sebe v dávných dobách nasedaly, je jich kolem čtyřiceti. Kaňon je tak geologickou učebnicí, kde je možné vidět až polovinu geologického stáří Země. Jeden opět žasne, co všechno příroda dokáže vytvořit.
Autem se pak přesunujeme po silnici Desert View Driver do Grand Canyon Village, což je takové centrum národního parku. Navštěvujeme zde návštěvnické centrum, kde opět studujeme informační cedule, prohlížíme si model celého kaňonu a bereme si mapky. V krámku vedle návštěvnického centra kupujeme nové filmy do foťáku a nové kolíky ke stanu, protože nám již některé chybí a zbytek začíná být trošku zohýbaný, tak abychom Donovi vrátili stan v alespoň trochu použitelném stavu. Shuttle busem, který zde zadarmo jezdí v pravidelných intervalech od rána do svítání se necháme svézt na Yaki Point, na kterém se nejdříve těšíme z dalších nádherných výhledů do kaňonu a pak se vydáváme kousek vedle k výchozímu bodu South Kaibab Trail, stezky umožňující sestupu na dno kaňonu. Tato stezka je sice kratší, než nejoblíbenější Right Angel Trail, ale při délce 11,3 km se na ní zdolává převýšení 1457 m, její profil je velmi příkrý a náročný, není zde možnost dočerpání vody a takřka ani stinné místo, které by ochránilo před spalujícími paprsky, proto po ní moc turistů nechodí. My v plánu dojít až na dno kaňonu samozřejmě nemáme, jednak nejsme tak vysportovaní, abychom zvládli sestup a následný výstup v jednom dni a na druhou stranu nemáme ani zajištěný permit a zamluvené ubytování na dně kaňonu, abychom mohli cestu rozložit do dvou dnů. To nám ale nebrání v tom jít po stezce alespoň kousek k Ooh Aah Pointu, kam je to necelá míle a necelých 200 metrů převýšení, vyhlídky z něj jsou, jak název napovídá, opravdu krásné. Po návratu zpět na horní hranu římsy čekáme na zastávce na shuttle bus, kterým se necháme svézt zpátky do vesnice a autem se vracíme kolem půl osmé zpátky do kempu, uvaříme si večeři, dáme sprchu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 171,3 mil.

Ráno po probuzení si opět uděláme snídani, sbalíme vše do auta a opouštíme národní park Zion. Míříme východním směrem, opět tankujeme benzín, tentokrát v městě Kanab, a asi po dvou hodinách jízdy parkujeme v městě Page, kde nacházíme soukromý kemp Lake Powell Campground. Za 20$ máme k dispozici plácek č. T80, krásně čisté sprchy, bazén, jacuzzi a prádelnu, čehož hned využíváme. Magda dává vyprat špinavé prádlo a mezitím, než se vypere a usuší využíváme jak bazén, tak jacuzzi. Na oběd zajdeme do místního McDonalda a před třetí hodinou jsme již připraveni v návštěvnickém centru přehrady Glen Canyon Dam na prohlídku s průvodcem. Glen Canyon Dam je přehrada na řece Colorado, jejíž výstavba byla zahájena v roce 1956 a zcela dokončena byla v roce 1966. Následujících 17 let trvalo, než se přehrada zcela naplnila, maximální hladiny dosáhla poprvé až v roce 1980. Hráz, která přehradila řeku Colorado, je vysoká 216 metrů a jejím postavením vzniklo jezero Lake Powell. Všechny tyto ale i další zajímavé informace se dozvídáme z informačních panelů v návštěvnickém centru a pak následně i od průvodce, který s námi kolem jednotlivých panelů prochází a vše vysvětluje. Zastavujeme se i u pěkného modelu celé přehrady a jejího okolí, prohlížíme si obrázky z výstavby i napouštění nádrže. Následně sjíždíme výtahem na korunu hráze, po které se procházíme a s mírným šimráním v oblasti žaludku se díváme i dolu k hladině řeky Colorado. Pak pokračujeme výtahem dále do útrob elektrárny ke generátorům, v elektrárně je jich celkem osm o maximálním výkonu 1,32 gigawatů a jsou poháněny Francisovými turbínami o výkonu 116 megawatů. Elektrická energie se odsud dodává do Arizony, Colorada, Nebrasky, Nového Mexika, Utahu a Wyomingu. Velikost přehrady, elektrických generátorů nebo třeba i přítokového potrubí k nim je opravdu uchvacující.
Celkem jsme prohlídkou strávili příjemnou hodinku a ještě příjemnější bylo to, že byla celá zadarmo. Z návštěvnického centra pak zamíříme ještě ke kovovému mostu, který je hned vedle hráze a jehož oblouk se nachází 213 metrů nad hladinou řeky, díky čemuž je tento most 2. nejvyšší ocelový obloukový most na území USA. Most je dlouhý 388 metrů a je součástí Highway 89, která spojuje severní Arizonu s jižním Utahem. Po jeho prohlídce se vracíme zpět k autu a jedeme kousek blíž k jezeru Lake Powell, nacházíme místo s rozumným vstupem do vody a vyrážíme se vykoupat. Bohužel se opět blíží velká oblačnost a vypadá to na déšť, tak se nezdržíme moc dlouho. Na závěr ještě uděláme pár fotek a po sedmé večer se vracíme zpátky do kempu, kde si na vařiči uděláme večeři a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 145,2 mil.

Ráno po probuzení opět pořádně posnídáme, nasedáme do auta a po nám již známé Scenic drive jedeme až na její konec ke skalnímu chrámu Temple of Sinawava. Jde o 910 metrů vysokou kolmou stěnu přírodního amfiteátru, ovšem ta není naším cílem, parkujeme na místním parkovišti a vycházíme na procházku Riverside Walk. Jdeme po zpevněné cestě podél řeky Virgin River do úzké části kaňonu, procházíme mezi vysokými, těsně sevřenými červenohnědými skalními stěnami, které vytvářejí příjemný stín. Kolem nás je bujná vegetace, rostou tu doby a javory, ale také bavlníky a díky ze skal různě vydatně vytékající vodě je zde i hodně trav a kapradin. Celková délka této cesty je asi 1 míle, ale ani tato procházka není naším primárním cílem, tím je až pokračování této cesty zvané The Narrows. Jde o trek bez oficiálního konce, je na každém, jak daleko a hluboko se odváží brodit řekou skrz úzkou soutěsku. Předpověď počasí na nejbližší hodiny je pro nás příznivá, má být teplo a v blízkém okolí výše po proudu řeky nemá nikde pršet. To je jedna z podmínek, aby byl vstup do soutěsky povolen, z kaňonu se nedá jednoduše utéct a v případě deště hrozí, že by nás příval vody v rámci bleskové povodně smetl nebo zaklínil někde ve skále. Vcházíme do soutěsky, nejdříve jdeme po úzkých březích a jen občas přecházíme z jednoho břehu na druhý skrz vodu sahající sotva po kotníky. Později ale voda zalévá celé dno soutěsky a brodění už se nedá nijak vyhnout. Místy se soutěska více zužuje a voda už dosahuje po kolena, je sice poměrně studená, ale díky teplotě vzduchu to není až tak nepříjemné. Stěny kaňonu kolem nás jsou místy vysoké až 300 metrů, chvilkami zahlédneme úzkou štěrbinou i modré nebe nad námi a nějakou tu zeleň, ale sluneční paprsky sem dolu nedosáhnou. Soutěska je na dalších místech široká sotva 5 metrů a voda dosahuje občas až do pasu, takže je možné si zaplavat, čehož za slyšitelného výskotu někteří turisté využívají. Díky stěnám kaňonu se jsou jejich hlasy, stejně tak jako zvuky tekoucí a cákající vody, zesilovány. Brodění řekou plnou různých kluzkých kamenů je přeci jen náročnější, než klasická chůze, a tak dvě míle k ústí Orderwille Canyonu jdeme více než hodinu. Velké množství turistů se tady otáčí a vrací se zpátky, my jdeme ještě kousek, asi půl míle až k ústí Imlay Canyonu, kde to otáčíme i my a vracíme se stejnou cestou zpět k autu. Při cestě zpátky soutěskou už podobně jako jiní vracející se turisté vyhledáváme i hlubší místa a necháváme se řekou nést. Když opouštíme stín kaňonu a vracíme se zpět na slunce, panuje už takové vedro, že než dojdeme po Riverside walk zpátky na parkoviště k autu, tak máme oblečení už skoro úplně suché, jen boty nám ještě trochu čvachtají. Na celém treku jsme strávili skoro 5 hodin a musíme všichni říct, že to byl nádherný zážitek a že jsme si to náramně užili.
V kempu necháváme proschnout boty, uděláme si oběd, pak se ještě stavíme vedle v krámku na zmrzlinu jakožto dezert a odpočíváme. Ve čtyři odpoledne již ale čekáme kousek od parkoviště The Grotto Picnic Area u nástupu na stezku Kayenta Trail spolu s další skupinkou turistů na rangera, se kterým zde má začínat podvečerní výlet do oblasti Emerald Pools. Nejdříve mírně stoupáme po Kayenta Trail, nezpevněné stezce s úžasnými výhledy do údolí řeky a na okolní skály a kolem malého vodopádu přicházíme ke spodnímu z jezírek, Lower Emerald Pool. Od něj pak pokračujeme ještě asi čtvrt míle až k hornímu Smaragdovému jezírku, Upper Emerald Pool. Ranger dělá každou chvíli zastávky a dozvídáme se od něj mnoho zajímavého o parku i jeho přírodních zajímavostech, o vzniku jezírek i jejich zajímavém ekosystému. Kolem sedmé večerní jsme zpět v kempu, uvaříme večeři a po koupeli v řece jdeme všichni spát. Dnes jsme ujeli 38,4 mil.

Ráno vstáváme brzy, v pět hodin, ani nesnídáme, jen se rychle oblečeme a nasedáme do auta. Chceme se zajet podívat na vyhlídku, která je nejhezčí v čase východu slunce, na Sunrise Point. Venku je docela zima, ale nevadí, jsme teple oblečení a spolu s dalšími turisty na vyhlídce čekáme, až ranní paprsky nasvítí scenérii před námi. Je to nádherné divadlo, když první sluneční paprsky začnou olizovat oranžovo bílé skalní věže, celý amfiteátr začíná svítit téměř zlatě a kontrastuje s okolními sytě zelenými lesy. Vůbec nelitujeme toho, že jsme si přivstali, už se začíná dělat i docela příjemné teplo, tak se rozhodujeme se ještě podívat kousek vedle na vyhlídku Fairyland Point, která nás též ničím nezklame. Cestou zpět do kempu se ještě zastavujeme v místním obchodě Ruby’s, kde nakupujeme nějaké sendviče a filmy do foťáku, které už nám opět začínají docházet. V kempu si jen rychle uděláme čaj, sníme nakoupené sendviče a po sbalení stanu a všeho ostatního zpátky do auta nádherný park Bryce Canyon opouštíme. Jedeme asi hodinku na jih, cestou navštěvujeme ještě obchod s ovocem a zeleninou Fosters, a vjíždíme do dalšího národního parku, tentokrát NP Zion. Míjíme zajímavý přírodní útvar Checkerboard Mesa, oranžovo bílou pískovcovou homoli plnou zvláštně symetrických horizontálních a vertikálních trhlin, které vzdáleně připomínají šachovnici. Bohužel zde není moc prostoru pro delší zastavení se a tak uděláme jen jednu fotku a pokračujeme dál, projíždíme tunelem k řece Virgin river a po chvíli parkujeme u místního Visitor center. Opět si bereme mapku, seznamujeme se s nejzajímavějšími místy a možnostmi kempování, studujeme program možných prohlídek s rangery. K noclehu na dvě následující noci volíme hned kousek vedle sídlící kemp Watchman, kde máme za 20$ k dispozici prostorný plac č. F29. Stavíme stan, něco malého pojíme a vydáváme se autem kolem řeky Virgin river po místní Scenic drive.
Jako první krátkou procházku volíme Weeping Rock Trail, parkujeme kousek od místa, kde tato trasa začíná, vyrážíme pěšky do prudkého stoupání, které končí u skalního výklenku, ze kterého crčí voda, jsme u Weeping Rock – Plačící skály. Je až neuvěřitelné, jak je skála nádherně vodou naleštěná, dočítáme se, že voda, kterou nyní z výklenku vidíme vytékat spadla na zem v podobě deště před 1200 lety, tak dlouho jí trvalo, než vrstvami pískovce doputovala až sem. Jdeme ještě kousek pěšky směrem k Hidden Canyon, ale je poměrně veliké vedro a tak se vracíme zpátky k autu a raději zamíříme na pár vyhlídek, ze kterých můžeme obdivovat dominantu a symbol národního parku Zion, horu Great White Throne. Velký bílý trůn získal své jméno díky své světlé barvě, která vytváří kontrast s okolím, vrchol hory leží v nadmořské výšce 2 056 metrů. Kolem půl čtvrté se vracíme zpátky do kempu, vyrážíme v horku nakoupit do místního obchůdku zmrzlinu a odpočíváme. Večer se ještě Magda s Tomem vydávají zchladit a vykoupat do řeky a všichni jdeme spát. Dnes jsme ujeli 112,5 mil.

Noc byla opět velmi chladná a tak vstáváme docela brzy, rychle snídáme, balíme stan, vyrážíme z kopce dolů a opouštíme oblast národního parku Great Basin, abychom zamířili do národního parku Bryce Canyon. Máme před sebou asi tři hodiny cesty, ta příjemně utíká, kolem poledního na mě opět mrká hladové oko skoro prázdné nádrže a tak zastavuji na benzínce Texaco v Panguitch a díky vedle stojícímu Subway zde dáváme i rychlý oběd. V jednu parkujeme u návštěvnického centra parku, opět si bereme plánky a necháváme si poradit zajímavá místa a tipy. V programu na nástěnce nás zaujme pozdně večerní procházka s rangerem dolu do údolí a říkáme si, že se jí večer pokusíme zúčastnit. Z centra zamíříme nejdříve do kempu Bryce canyon, kde platíme 10$ za noc, postavíme stan a vyrážíme na asi 19 mil dlouhou vyhlídkovou cestu scenic drive. Navštěvujeme nejzajímavější vyhlídky Inspiration Point, zastavujeme u Bryce Natural Bridge a Aqua Canyon a dojíždíme až na konec k Rainbow Pointu. Ze všech vyhlídkových míst na hraně kaňonu se nabízejí dech beroucí pohledy na barevné pískovcové špičaté věže, které připomínají obrovské krápníky – stalagmity, jen jsou barevné – od bílých až po červené a vysoké až 60 m. Některé jsou různě pospojované, některé stojí jednotlivě, mají skutečně nejrůznější tvary a říká se jim zde Hoodoo. Kromě nich jsou zde k vidění i skalní mosty a mohutné stěny s okny, je až neuvěřitelné, co zde příroda opět dokázala vytvořit. Na některých místech se jen kocháme pohledem z vyhlídky, na některých scházíme i dolu mezi věže a procházíme se mezi nimi.
Kolem páté se vracíme zpět do kempu, uvaříme si večeři a po šesté hodině opět nasedáme do auta a zamíříme na vyhlídku Sunset Point. Už název napovídá, že tato vyhlídka je nejkrásnější při západu slunce, což je jeden z důvodů, proč sem jedeme, abychom se pokochali pohledem na skalní věže nasvícené paprsky zapadajícího slunce. A druhým důvodem je procházka s rangerem, která má právě zde o sedmé hodině večerní začínat. Na místě se shromáždilo poměrně velké množství turistů, přeci jen pohled ze Sunset Pointu je v tuto dobu impozantní, naštěstí na procházku s rangerem nás celé parkoviště nejde. Zamíříme dolu mezi věže, jdeme nejdříve po Navajo Loop Trail a pak přecházíme na Queens Garden Trail, celá okružní stezka má asi tři míle a skoro celá vede na dně kaňonu. Patří mezi nejméně náročné s převýšením jen kolem 100 m. Ranger každou chvíli zastavuje, ukazuje nám zajímavosti a seznamuje s velkým množstvím faktů ohledně národního parku a vzniku skalních věží. Slunce sice mezitím zapadlo, ale měsíc jasně svítí a tak je na cestu i skalní věže kolem nás docela dobře vidět. Snažím se i fotit, ale bez stativu to nemá cenu a tak se stejně jako ostatní jen kochám a poslouchám. Před desátou hodinou jsme zpět na parkovišti, vracíme se zpátky do kempu a po rychlém spáchání základní hygieny jdeme spát. Dnes jsme ujeli 242,9 mil.

V noci byla poměrně slušná zima, ale po probuzení kolem sedmé zjišťujeme, že ač je relativně chladno, tak to vypadá na hezký slunečný den. Máme radost, že náš plán dobýt dnes vrchol Wheeler Peaku ve výšce 13063 stop tedy 3982 m.n.m. by mohl vyjít. Po rychlé snídani a sbalení nutných věcí do baťohu vyrážíme z kempu cestou k jezeru Stella Lake, nedojdeme ale až k němu, protože kousek pod ním odbočujeme doprava po výstupové cestě Wheeler Peak Summit Trail, která má mít dle informací necelých osm kilometrů a převýšení celých 885 výškových metrů. Cesta vede lesem, ovšem po chvíli se již dostáváme nad horní hranici lesa a kolem nás jsou jen nízké jalovce a kleč. A po další hodině kráčíme jen kolem holých kamenů a skal, mezi kterými rostou jen malé polštářky drobných kytiček a mechů. Cesta po hřebeni je značená kamennými mužíky a nejsme na ní sami, nahoru stezkou tvořenou štěrkem různé velikosti míří poměrně slušný zástup turistů. Protože stoupání je celkem strmé a pohybujeme se již ve slušné nadmořské výšce, chvílemi odpočíváme a nabíráme dech. Kolem desáté jsme na vrcholu a protože v okolí není žádná vyšší hora, otevírá se kolem nás krásný daleký výhled na horské hřebeny a jezerní pánve. Dole pod sebou vidíme horská oka Stella, Teresa i Brown Lake, ledovec, kocháme se výhledy a fotíme. Avšak přestože se nám nahoře moc líbí a nad námi svítí sluníčko, nahoře fouká poměrně ostrý a studený vítr, který nás po nějaké půl hodince přinutí k sestupu.
Z kopce se nám jde o poznání rychleji a tak po nějakých dvou hodinách již téměř dole odbočujeme z cesty a jdeme ještě k jezeru Stella Lake. Vodní hladina tohoto mělkého jezera má namodralý odstín, kolem jsou louky poseté pestrobarevnými květy, nad jezerem se tyčí majestátní vrchol Wheeler Peaku, opět fotíme a odpočíváme a kolem druhé hodiny odpolední jsme zpátky v kempu. Rozhodneme se udělat si něco pořádného k jídlu, je nám jedno, jestli jde o pozdní oběd či brzkou večeři a kocháme se okolím kempu. Využíváme chvilky volna, přerovnáváme věci v kufru auta a odpočíváme. Pozdě odpoledne ještě sledujeme laně, které na mýtinu kousek od kempu přišla za potravou, scenérie jako z pohádky. Večer jen spácháme základní hygienu, v předtuše další mrazivé noci se teple oblékáme a jdeme brzy spát. Dnes jsme ujeli 0 mil 🙂