Sea Life - vstup

Ráno v osm stáváme, posnídáme a zabalíme naše věci, nandáme vše do auta, rozloučíme se s naší paní domáci a poděkujeme jí za moc příjemný pobyt. Autem vyrážíme přes nám již dobře známé údolí Val di Fasa, naposledy se rozlížíme po krásných vrcholích Dolomit, abychom dál zamířili po dálnici směrem na Veronu. U Lago di Garda sjíždíme z dálnice a dle cedulí míříme ke Gardalandu, abychom v půl druhé zaparkovali na parkovišti u místního Sea Life Aquaria. Venku panuje slušné vedro a tak se ryhle přemístíme do stínu vchodu do budovy, kupujeme lístky a hodinku trávíme procházením se mezi akvárii s mořkými rybami a dalšími živočichy. Pro děti je zde o zábavu postaráno, mnoho akvárií má pro děti různé další vstupy a vlezy, do kterých mohou proniknout a objevit se pak v prosklené kopuli či válci uprostřed akvária, je zde i tunel procházející pod velkým akváriem se žraloky, rejnoky a dalšími velkými mořskými rybami. Děti dostanou u vstupu i kartu, do které v průběhu prohlídky u speciálních stanovišť vyplňují odpovědi na záludné otázky a u výstupu pak dostanou za správně vyplněnou kartu i malý suvenýr. Prostě příjemně strávená hodinka a půl, dál již následovala cesta k severnímu pobřeží Jaderského moře do Caorle, kde měli děti slíbený týdenní pobyt u moře jako odměnu za to, že tak hezky chodili po horách.

Na ledovci

Ráno po snídani, kterou již tradičně obstarala Magda naproti v pekárně jedeme autem do Malga Ciapéla na parkoviště u spodní stanice lanovky na Marmoladu ve výšce 1450m. Jsme zde relativně brzo, je čtvrt na deset a parkoviště je téměř prázdné, kupujeme zpáteční lístky na Punta Rocca za 22€ za dospělého, děti nám hodná paní pokladní odpouští a se dvěma přestupama u Antermoja a u Rifugio Serauta jsme za necelou půlhodinu ve výšce 3265m. Především první úsek cesty oranžovomodrou gondolou je poměrně strmý a vede velmi blízko rozeklaných skal, poslední úsek je mírný a nabízí pohledy na zbytky upravé sjezdovky po pravé straně. Výhledy od Rifugia Punta Rocca jsou nádherné, máme celé Dolomity jak na dlani, díky krásnému počasí jsou na severu vidět i vrcholky rakouských Alp. Nahoře je ještě spousta sněhu, dětem se líbí zaparkovaná rolba PistenBully, hned se u ní musí fotit, přeci jen v červenci se jim možnost vyfotit se na sněhu u rolby příliš často nepoštěstí.

Marmolada - pohled na Gruppo di Sella

Procházíme se po sněhu, kocháme se pohledy na Dolomity, fotíme o stošest, děti se zkouší koulovat. Sledujeme skupinu na laně navázaných lidí, kteří stoupají po ledovci, nemůžeme se nabažit výhledů do okolí. Ztrávíme nahoře něco málo přes hodinku, než se lanovkou vydáváme opět dolu, gondolu máme celou pro sebe a tak studujeme i ovládací pult u řidiče. Na parkovišti nasedáme do auta a přejíždíme pár kilometrů k parkovišti u Lago di Fedaia u chaty Rifugio Cima Undici. Po asfaltové cestě vedoucí na jižní straně jezera, kde platí zákaz vjezdu, obcházíme celé jezero až k hlavní silnici, cesta po asfaltu není dvakrát příjemá je i docela vedro a tak občas s dětmi seběhneme dolu k vodě osvěžit se jejím chladem a hodit pár žabek. Přejdeme silnici a po cestě 699 stoupáme k Rifugio Padon, cestou dostáváme hlad a tak si sedáme do trávy s výhledem na Marmoladu obědváme.

Marmolada z cesty Geologico Arabba

U chaty Rifugia Padon se Vojtovi moc líbí velké množtí vlajek plápolajících v mísrném větru, na chvíli se zde zastavujeme a následně se odsud vydávámeme po panoramatické vyhlídkové cestě s názvem Sentiero Geologico Arabba. Kocháme se nádhernými výhledy na celý masiv Marmolady a na krásně tmavě modrou hladinu Lago di Fedaia, na svazích kolem nás se pasou ovce, máme štěstí a zahléneme i sviště, který se příliš nebojí a nechá se dřív než zmizí ve své noře i vyfotit. Magdě neunikne ani množství kvetoucích rostlin a fotí různé hořce, zvonky, sasanky a orlíčky. Cesta vede po úbočí a není nijak náročná, vpravo vedle nás se tyčí skalnatý hřeben Padon, po kterém vede nádherná a náročná Via Ferrata delle Trincée. Asi po hodince se cesta stáčí doprava, koukáme do mapy a rozhodneme se si trasu podstatně zkrátit a namíříme si to co nejpříměji z kopce dolů směrem k cestě č 698. Občasa sice musím Markétku snášet, ale Vojta snatečně skáče a po chvíli náročnějšího sestupu horským terénem se dostáváme na značenou cestu č. 698, po které již dále v poklidu sestupujeme k jezeru Lago di Fedaia. Po hrázi na západní straně se spolu s davy lidí dostáváme až na parkoviště k našemu autu a přes Albu sjedeme zpátky do Canazei. Večer se ještě vydáme do centra města na večeři a na zmrzlinu, po deváté večer se chystáme do postele, když nás vyruší hluk z ulice. Zamíříme na balkon a půl hodinky sledujeme jakousi místní slavnost, kdy se na ulici pod naším balkonem představují zástupci jednotlivých městeček a vesnic z údolí Val di Fassa a pomocí různých výsupů a alegorických povozů představují zřejmě nějaké typické věci charakterizující jejich život.

Před Tre Cime di Lavaredo

Po snídani sedáme do auta a přes Cortinu d’Ampezzo míříme kolem jezera Lago di Misurina na placenou horskou silnici vedoucím údolím Val Del Cadin di Longeres k chatě Rifugio Auronzo. Cesta nám zabere dvě hodiny a tak když příjíždíme po čtvrt na dvanáct k parkovišti pod chatou, je zde již poměrně plno, sice nacházíme místo na zaparkování, ale je relativně daleko od chaty. Nevadí, vyndaváme z auta batohy a hledáme ve spleti různých vyšlapaných stezek cestu č. 105, po které zamíříme k rozcestí Forcella Col di Mezzo. Cestou se kocháme a fotíme pohledy dolu do údolí na Lagi di Misurina a plato Monte Piana i nahoru na vrcholy masivu Cadini di Misurina. Počasí nám opět přeje, sluníčko svítí, nebe jen s minimem bílých oblaků a tak v poklidu v tričku po půlhodině docházíme po vrstevnici k rozcestí. Po naší pravé straně se konečně začínají objevovat tři štíty Tre Cime di Lavaredo / Drei Zinnen, nádherné kolmé stěny, jeden ze symbolů Dolomit. Po cestě č. 105 je obcházíme ze severní strany, stezka již není jen po vrstevnici, ale různě stoupá a klesá, obcházíme několik jezírek, u jednoho z nich zastavujeme, sedáme si do trávy a z batohu vybalujeme náš dnešní oběd. Relaxujeme a sledujeme turisty, kteří využívají zajištěných cest přímo pod kolmými stěnami Tre Cime.

Dvakrát tři špice 🙂

Přecházíme malé údolí a rozhodujeme se dle mapy, že vynecháme další stoupání po cestě č. 105 k chatě Rifugio Antonio Locatelli a vezmeme to napřímo po strmějších vyšlapaných stezkách na cestu č. 101. Hrabeme se do strmého svahu, cesta je to sice náročná, ale necelých půl kilometru nám zkrátilo téměř dvoukilometrové sice mírnější stoupání. Nahoře potkáváme starší pár, který na nás evidentně čeká, mysleli jsme, že čekají, až jim uvolníme úzkou stezku, po které budou scházet dolu, ale mýlili jsme se, dva čeští manželé podávají našim dětem jako odměnu za výstup čokoládové tyčinky, gratulují jim k tomu, jak nahoru krásně vyšli a vzpomínají na turistiku se svými vlastními ratolestmi. Pro naše děti jsou však mnohem větší odměnou hromady sněhu, které se poblíž cesty č. 101 nacházejí a které musejí jednu po druhé detailně prozkoumat. Pokračujeme dále až k rozcestí Forcella Lavaredo, kde se dětem líbí až metr a půl vysoká hromada sněhu, pod kterou ochotně pózují. Kocháme se pohledem na štíty Tre Cime, které máme tentokrát po levé ruce i na celou planinu pod nimi, kterou máme jako na dlani a kde je vidět cesta, kterou jsme sem došli. Nyní máme před sebou již jen sestup k chatě Rifugio Lavaredo a pak po široké cestě návrat na parkoviště pod chatou Rifugio Auronzo, fotím pohledy dolů do údolí směrem na Auronzo di Cadore s jezerem Lago di Santa Caterina. Nasedáme do auta a v půl páté zastavuji u lanovky pod Cinque Torri, zjišťuji však, že děti dnešní výlet zmohl natolik, že na svých sedačkách vzadu spokojeně spí a tak udělám jen pár fotografií a pokračujeme dál do Canazei. Po večeři vyrážíme na krátkou procházku do městečka a jdeme spát.

Na Belvedere

Ráno po snídani vyrážíme pěšky k dolní stanici lanovky na Pecol a dále na Col dei Rossi, nebe je téměř bez mráčku a tak máme v úmyslu vynahradit si pondělní zrušenou cestu na Sas de Pordoi. Z Col dei Rossi procházíme po cestě č. 601 kolem právě opravované chaty Rifugio Belvedere k chatě Rifugio Sass Beccei a pak dolu s průsmyku Passo Pordoi. Cestou fotíme velké množství hořců a dalších květin, stejně tak jako okolní hory – Marmoladu, masiv Gruppo di Sella i Sassolungo. V průsmyku je poměrně živo, nastupujeme do červenofialové gondoly, která nás za pár minut vyveze do výšky 2950m. Cesta lanovkou je docela zážitek, stoupá poměrně rychle a strmě kolem rozeklaných skal, nic pro slabé žaludky. Shora jsou nádherné výhledy do okolí, jakožto fotograf běhám po náhorní plošině a fotím okolní štíty i hluboká údolí dole pode mnou, dětem se nejvíce líbí, že nahoře je ještě dost míst se sněhem a tak po něm běhají a zkoušejí trekovými holemi jeho množství.

Sníh u Sas de Pordoi

Jdeme cestou k Piz Boé, kocháme se výhledem po okolí aa po dvouhodinovém procházení se po náhorní plošině se vracíme zpět k chatě Rifugio Maria u stanice lanovky. Dáváme si oběd a pak se lanovkou vracíme zpět do průsmyku Passo Pordoi, ze kterého scházíme částečně po cestě č. 627 a částečně po loukách pod lanovkou na Pecol dolu do Canazei. Je krásné počasí a tak se nám jde po loukách příjemně, občas zastavujeme a fotíme. Chceme ještě využít posledního dne s lanovkami zadarmo a tak po návratu do Canazei sedáme do auta a přesunujeme se pár kilometrů vedle do Alby na parkoviště k lanovce Funivia Ciampac. Necháme se vyvézt k chatě Grepa Neigra a odsud stoupáme pěšky po cestě č. 644 k sedlu Sela dal Brunech, po kilometru si leháme do trávy a s výhledem na Sas de Pordoi za krásného počasí v leže relaxujeme. Před pátou sjíždíme lanovkou zpět do Alby a vracíme se do penzionu.

Nebojácné telátko

Ráno vstáváme opět v osm, Magda zajde do pekárny pro pečivo a po snídani vyrážíme autem směrem na sever, máme před sebou trošku delší cestu přes Arabbu, Corvaru a Badiu do severní části národního parku Fanes. Parkujeme u chaty Rifugio Pederü a po štěrkové silnici č. 7 stoupáme k chatě Rifugio Fanes. Zpočátku je stoupání strmé, klikatíme se v mnoha serpentinách, po pár kilometrech se to uklidní a stoupání je mírnější. Cestou se rozhlížíme po okolní krajině, sledujeme tok horské říčky Rio S. Vigilio, procházíme kolem zeleného jezera Lago Piciodel, potkáváme stáda pasoucích se krav. Na chvíli se objeví i dešťové mraky a asi na pět minut sprchne, nakonec jsou to jediné kapky deště, které na nás během celého našeho týdenního pobytu spadli. A to náš všichni zrazovali, že první červencový týden v Dolomitech pravidelně prší každý den, nu holt máme štěstí.

Ve Fanes

Po hodině a půl stoupání se před námi otevírá nádherné uzavřené malé údolí, které se rozprostírá mezi chatami Rifugio Fanes a Rifugio Lavarela. Dáme si oběd a následné dvě hodinky se procházíme po malebném údolí, které nám doslova učarovalo. Malé, ale nádherné jezero Lé Vért a další malá jezírka, ve kterých se zrcadlí „Parlament svišťů“, tekoucí potůčky a říčky, mezitím kvetoucí alpské rostliny na vápencových balvanech, prostě paráda. Děti opět zkouší nepromokavost svých bot, společně přecházíme přes nesčetné můstky a sedáme si na kameny na březích jezer. Do toho sluníčko svítí, počasí opět nádherné a tak se ve čtyři hodiny odpoledne jen neradi vydáváme na cestu zpět k parkovišti. Cesta z kopce dolu jde o poznání rychleji než nahoru a tak jsme u auta už za hodinu a půl, nasedáme a cestou s několika zastávkami s nádherných výhledem se vracíme zpět do Canazei.